Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele obchodní společnosti Prefa Pardubice a. s., se sídlem U Prefy 579, 533 51 Rosice nad Labem, IČ: 46504818, právně zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem AK se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2006 č. j. KZN 1125/2005-36 a proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2006 č. j. KZN 1125/2005-46, spojené s návrhem na zrušení ust. § 31 odst. 3 tr. řádu, ve slovech "o stížnosti rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal", za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako účastníka řízení, t a k t o:
Podle § 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 12. ledna 2005 ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 441/04
, ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu má v § 75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. uvalení vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel ústavní stížnosti napadá rozhodnutí nadřízeného orgánu činného v trestním řízení o tom, že orgán činný v trestním řízení na nižším stupni není vyloučen z úkonů předmětného trestního řízení. Trestní řízení v předmětné věci se v době rozhodování nacházelo teprve ve fázi řízení přípravného. Tato rozhodnutí již nepochybně z důvodu procesní ekonomie a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě sice nelze formálně napadnout dalším procesním prostředkem, neznamená to však, že by otázka vyloučení policejního orgánu nebo státního zástupce byla materiálně jednou provždy vyřešena a nemohla být v dalších fázích řízení nastolena.
Pokud by v rozporu se stanoviskem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové prováděly úkony přípravného řízení orgány, které skutečně měly být vyloučeny, nepochybně by šlo o závažnou procesní vadu přípravného řízení. Pokud by byla podána obžaloba, soud se touto otázkou bude muset zabývat a může již ve fázi předběžného projednání obžaloby z tohoto důvodu věc vrátit k došetření a k odstranění závažných procesních vad podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. V krajním případě může tato procesní vada vést k nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení.
Stěžovatel se dále mýlí, pokud z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu dovozuje, že kritéria čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. mezi jinými požadavek rozhodování orgánem soudního typu, se mají vztahovat na jakoukoliv dílčí otázku trestního řízení, a to dokonce již ve stadiu vyšetřování či přípravného řízení. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá na meritorní rozhodování o opodstatněnosti trestního obvinění, které může učinit pouze nestranný a nezávislý tribunál soudního typu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy však nevyžaduje, aby orgán soudního typu od počátku prováděl přípravné a vyšetřovací úkony, popř. nad nimi dozíral.
K námitce stěžovatele o porušení principu rovnosti zbraní Ústavní soud poznamenává, že tento princip se zásadně vztahuje až na fázi trestního řízení před soudem; to vykazuje rysy řízení kontradiktorního, neboť v něm proti sobě vystupují dvě strany, totiž obžaloba a obhajoba. V přípravném řízení se princip rovnosti zbraní neuplatňuje v plném rozsahu.
Stěžovatel ve svém podání napadá dále vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2006 sp. zn. KZN 1125/2005-46 o výsledku přezkoumání postupu Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ve věci vedené pod sp. zn. ZN 3340/2005, kterým mu Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové sdělilo, že neshledalo v postupu Okresního státního zastupitelství v Pardubicích v posuzované věci pochybení. Vyrozumění o výsledku dohledu vykonaného ve smyslu § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, nelze považovat za rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, kterým by se jakkoliv zasahovalo do práv stěžovatele.
Uvedené vyrozumění nemůže být posuzováno ani jako tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele. Zásahem orgánu veřejné moci je z obecného pohledu takové jednání, kterým se konkrétní subjektivní ústavně zaručená práva někoho proti jeho vůli určitým způsobem omezují. Musí jít o individuální akt, zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, směřující vůči konkrétní osobě, která návrh podává, tedy o zásah individualizovaný a konkretizovaný (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 41/2000
). Takový charakter však vyrozumění o postupu Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové nemá. Jedná se o sdělení výsledku určitého postupu, do kterého není Ústavní soud oprávněn zasahovat. Není proto ani oprávněn, jak požaduje stěžovatel, takové vyrozumění "zrušit".
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout, a to v části směřující proti usnesení Krajského státního zastupitelství ze dne 14. 2. 2006 č. j. KZN 1125/2005-36, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný, v části směřující proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2006 č. j. KZN 1125/2005-46 podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu na zrušení ust. § 31 odst. 3 trestního řádu, ve slovech "o stížnosti rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal", pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti.
Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (ust. § 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. sp. zn. III. ÚS 101/95
). Ústavní soud proto tento návrh, podaný společně s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) a ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. června 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu