Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 25 Cdo 2171/2024-693, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a DER Touristik CZ, a. s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 4 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, vyplývá, že stěžovatelka utrpěla v roce 2005 při havárii autobusu na zájezdu v zahraničí úraz, v jehož důsledku pozbyla soběstačnosti a trpí mimo jiné trvalým ochrnutím dolní poloviny těla a dalšími s tím spojenými (závažnými) zdravotními obtížemi. Před obecnými soudy se stěžovatelka po žalované vedlejší účastnici domáhala náhrady nákladů na péči za období od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelce zcela vyhověl. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2023 č. j. 19 C 123/2020-578 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 206 340 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 307 239,80 Kč (výrok II.) a že žalovaná vedlejší účastnice je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení 15 100 Kč (výrok III.). V rozsahu plnění soud zcela vyhověl nároku stěžovatelky. Uvedl, že za utrpěnou újmu v souladu s § 852j odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), odpovídá cestovní kancelář zajišťující zájezd, jejíž právní nástupkyní je vedlejší účastnice. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka pozbyla soběstačnosti, a proto má podle § 449 odst. 1 a 3 obč. zák. nárok na náhradu za osobní péči poskytovanou jejím manželem. Obvodní soud určil, které úkony péče je možné podřadit pod běžnou rodinnou solidaritu, a které nikoliv. V otázce časové dotace jednotlivých úkonů pak soud vycházel ze stanoviska znalců, zohlednil přitom i stáří pečujícího manžela. Obvodní soud měl za prokázané, že pokud by vynechal úkony, které lze podřadit pod rodinnou solidaritu, činil by rozsah péče manžela žalobkyně 7,5 hodiny denně. Nakonec však dospěl k závěru, že úkony rodinné solidarity odečítat nelze. Manžel stěžovatelky se o ženu staral v podstatě celý den, zajišťoval důstojný život stěžovatelky a udržoval její duševní pohodu, proto podle něj bylo možné žalobnímu nároku v rozsahu 15,5 hodiny vyhovět zcela.
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2024 č. j. 23 Co 59/2024-654 rozsudek obvodního soudu změnil v odvoláním napadené části výroku o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce 176 640 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu ohledně 132 480 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku co do částky 44 160 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že se vedlejší účastnici náhrada nepřiznává (výrok II.) a že je vedlejší účastnice povinna státu zaplatit na náhradu nákladů 5 550 Kč (výrok III.).
Městský soud s odkazem na aktuální judikaturu vyšel ze závěru, že nárok na náhradu za poskytovanou péči osobou blízkou nezahrnuje ty úkony, které lze podřadit pod běžnou rodinnou spolupráci a solidaritu, nýbrž náleží až za péči, která tyto úkony přesahuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 a ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. 25 Cdo 1024/2023). S odkazem na § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř."), na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů ("o.
z."), jiná rozhodnutí týkající se totožných účastníků a téhož nároku (avšak za jiná časová období), jakož i na provedené dokazování ohledně jednotlivých úkonů péče poskytovaných manželem stěžovatelky a jejich časové náročnosti, stanovil městský soud rozsah poskytované péče na 9,5 hodiny denně. Městský soud hodnotil provedené důkazy včetně znaleckých posudků a uzavřel, že stěžovatelka má nárok na náhradu nákladů na péči v rozsahu odpovídajícím 9,5 hodiny denně po 120 Kč za každou hodinu, což byla částka, kterou sama stěžovatelka za hodinu péče požadovala.
Po odečtení příspěvku na péči v částce 26 400 Kč, již uhrazené částky 109 500 Kč (před podáním žaloby) a již uhrazené částky 2 700 Kč (po rozhodnutí obvodního soudu), tak měla stěžovatelka nárok na úhradu 44 160 Kč s příslušenstvím. V této části městský soud shledal výrok rozsudku obvodního soudu věcně správným, zbývající části požadavek stěžovatelky považoval za neoprávněný a žalobu zamítl.
5. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Dovolací soud neshledal rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu v případě stěžovatelky a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Konstatoval, že judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je již ustálena na závěru, že osoba poškozená na zdraví má mimo jiné i právo na náhradu nákladů léčení (není-li kryta veřejným zdravotním pojištěním), zahrnující též náklady na potřebnou péči při nesoběstačnosti. Tyto náklady jsou primárně odvozeny od finančních částek, jež je poškozený nucen vynakládat, aby si zajistil potřebnou obsluhu a úkony sloužící k obstarání záležitostí, které si již nedokáže zařídit sám.
Uplatnění tohoto nároku je možné i v případě péče vykonávané rodinným příslušníkem v rozsahu, v jakém přesahuje míru obvyklé rodinné a mezilidské solidarity. Nelze přitom najít jednoznačné pevné vodítko pro stanovení adekvátní kompenzace, proto je namístě rozsah péče a výši za ni náležející náhrady stanovit volnou úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2930/13
). Úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. musí být skutkově podložena, přičemž nesmí jít o libovůli, ale o logickou úvahu vycházející z dostupných provedených důkazů, jako tomu bylo i v tomto případě. Městský soud na základě rozsáhlého dokazování ohledně jednotlivých úkonů a jejich časových dotací odůvodnil, proč dospěl k závěru o potřebné časové dotaci v rozsahu 9,5 hodiny. Při své úvaze ve smyslu § 136 o. s. ř. postupoval plně přezkoumatelným způsobem a nedopustil se libovůle.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nezasáhl v případě rozdílné rozhodovací praxe, čímž se dopustil nejen svévole a s tím souvisejícího porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ale rovněž porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž v rozporu s čl. 13 o. z., a rovněž v extrémním rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo. V ústavní stížnosti stěžovatelka cituje z předchozích rozhodnutí odvolacího soudu, která rovněž nasvědčují jednoznačnému závěru, že stěžovatelka vyžaduje kontinuální péči (rozsudek městského soudu ze dne 3. 6. 2020 č. j. 23 Co 34/2020-434, vydaný ve stejném obsazení senátu). Stěžovatelkou požadovaných 15,5 hodiny tedy plně odráží skutečnost, že péče o stěžovatelku byla v rozhodném období v podstatě kontinuální. Stěžovatelka rovněž upozornila na to, že je již poněkolikáté nucena podstoupit zdlouhavé soudní řízení s nejasným výsledkem.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Stěžovatelka upozorňuje na nejednotnost rozhodujícího senátu odvolacího soudu v jednotlivých (stěžovatelky se týkajících) případech. Ústavní soud k tomu dodává, že judikatura nižších soudů týkající se stěžovatelky je shrnuta mj. v bodu 7 rozsudku městského soudu, přičemž z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelce bylo přiznáno vždy nejvýše 9,5 hodiny denní péče.
11. V předchozím stěžovatelkou citovaném případě (šlo o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020 č. j. 23 Co 34/2020-434) nebylo podáno dovolání, a nebyla tak aktivována možná pravomoc Nejvyššího soudu ke sjednocování judikatury. Jde o jeden z klíčových úkolů Nejvyššího soudu, přičemž nižší soudy jsou povinny reflektovat nosné důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu [s ohledem na zásadní význam judikatury Nejvyššího soudu upravuje zákon i speciální proceduru pro její změnu; pokud senát Nejvyššího soudu dospěje k právnímu názoru odlišnému od nosných důvodů dřívějšího rozhodnutí, musí věc předložit k rozhodnutí velkému senátu, viz § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích); obecně k precedenčnímu působení judikatury Nejvyššího soudu viz např. nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05
(N 170/42 SbNU 455); nález ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 451/05
(N 112/46 SbNU 69), bod 15; nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2930/13
(N 205/75 SbNU 297), bod 16]. Skutečnost, že Nejvyšší soud dospěje v "malém" senátu k odlišnému závěru od soudu odvolacího, je však běžná a odpovídá roli Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury v oblasti civilního práva. Právě to se stalo i v nyní posuzovaném případě, kdy k Nejvyššímu soudu bylo (nyní) podáno dovolání ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků, přičemž Nejvyšší soud se (kvazimeritorně) ztotožnil s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu.
12. Ústavní soud považoval za podstatné, že se Nejvyšší soud námitkou nejednotnosti rozhodovací praxe nižších soudů (resp. Městského soudu v Praze) výslovně zabýval a pokusil se stěžovatelce osvětlit, že městský soud v nynější linii řízení řádně objasnil důvody vedoucí k odlišným právním závěrům oproti namítanému rozhodnutí č. j. 23 Co 34/2020-434. Odvolací soud nyní rozhodoval na základě (i) podrobnějšího dokazování ohledně rozsahu poskytované péče a odkázal na (ii) vývoj judikatury Nejvyššího soudu, která dospěla k závěru o poskytování náhrady pouze za ty úkony, které přesahují míru obvyklé rodinné a mezilidské solidarity, a to i v dalších sporech týchž účastníků za jiná časová období.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že v předešlém rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 34/2020-434 odvolací soud řádně neodlišil úkony rodinné solidarity při poskytované péči, jak později požadoval ve své judikatuře Nejvyšší soud. Navíc v nyní projednávané věci provedly soudy mnohem podrobnější dokazování ohledně jednotlivých úkonů a jejich časových dotací. Ani podle Ústavního soudu tak v tomto smyslu nelze úvaze městského soudu nic vytknout. V nynější linii řízení městský soud postupoval souladně s § 13 o.
z., když přesvědčivě vysvětlil odchylku. Nejvyšší soud nepochybil, když dovolací argumentaci stěžovatelky v tomto ohledu nepřisvědčil.
13. Stěžovatelka po celou dobu řízení namítá, že v rozhodném období od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 potřebovala nezbytné úkony pečovatelských služeb, které jí zajišťoval její manžel v rozsahu 15,5 hodin denně. Podle obvodního soudu by při odpočtu úkonů, které lze podřadit pod rodinnou solidaritu, a za zohlednění časové dotace cvičení, během kterého manžel stěžovatelky musel být v dosahu a k dispozici, činil rozsah péče celkem 7,5 hodiny. S ohledem na výše shrnuté okolnosti případu však obvodní soud nakonec stěžovatelce přiznal požadovaných 15,5 hodiny.
Tabulka s denním režimem péče o stěžovatelku, časovou dotací i důkazy, o něž se obvodní soud opíral, je uvedena na straně 28 rozsudku obvodního soudu. Městský soud posléze do bodu 15 rozsudku vtělil své (odlišné) závěry týkající se denního režimu stěžovatelky a prokázané časové dotace jednotlivých úkonů. Dále mimo jiné uvedl, že odvolací soud za jiná období v témže roce (již se zohledněním rodinné solidarity) přiznal stěžovatelce za totožné úkony náhradu v rozsahu 9,5 hodiny péče denně. S rozhodnutím odvolacího soudu, s nímž se Nejvyšší soud fakticky ztotožnil, se Ústavní soud podrobně seznámil.
Nedospěl však k závěru, že by městský soud postupoval nepřiměřeným způsobem. Určení náhrady v rozsahu 9,5 hodiny denně není pouhým "mechanickým" součtem úkonů, nýbrž jde o výsledek pečlivé a plně přezkoumatelné úvahy a aplikace předpisů podústavního práva, při níž nedošlo k ústavně relevantnímu pochybení. Ústavní soud jako ochránce ústavnosti neshledal nutnost do těchto závěrů jakkoliv zasahovat.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu