Upuštění od výkonu trestu vyhoštění v kontextu nové právní úpravy
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Q. H. N., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2023 sp. zn. 11 To 70/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 3 T 9/2016 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 9. 2017 sp. zn. 11 To 74/2017 uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a dále zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let a dále trest vyhoštění, a to původně městským soudem na dobu neurčitou, po snížení vrchním soudem na dobu deseti let.
3. Během výkonu trestu ve věznici stěžovatel podal žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. O ní rozhodl městský soud usnesením ze dne 16. 6. 2023 sp. zn. 3 T 9/2016 tak, že podle § 350h odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), upustil od výkonu trestu vyhoštění. Učinil tak s odůvodněním, že soud nemůže trest vyhoštění uložit, pokud jsou zde zásadní rodinné vazby, přičemž stěžovatel má na území republiky rodinu, syny, kteří se oba narodili na území České republiky, chodí zde do školy a mluví plynně česky.
4. Proti uvedenému usnesení podalo Městské státní zastupitelství v Praze stížnost. O této stížnosti rozhodl vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. 11 To 70/2023 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení městského soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 350h odst. 4 trestního řádu a contrario žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění zamítl. Vrchní soud konstatoval, že smyslem ustanovení § 350h trestního řádu je umožnit upuštění od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku v případech, kdy až po vyhlášení rozsudku nastaly skutečnosti, které by jinak ve smyslu trestního zákona bránily uložení tohoto trestu (např. odsouzený získal státní občanství České republiky nebo v důsledku změny politických poměrů ve státě, jehož je občanem, hrozí nebezpečí jeho pronásledování z důvodů rasy, národnosti nebo politického smýšlení).
Naproti tomu stěžovatel ve své žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění pouze opakoval skutečnosti, které byly soudům při řízení, při kterém byl tento trest uložen, známé.
5. Dle vrchního soudu nadto nelze říci, že pokud by stěžovatelem uváděné skutečnosti byly známy v původním řízení, soud by mu trest vyhoštění neuložil. Podle § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku totiž soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Stěžovatel, jeho manželka i děti mají vietnamské občanství, nemají zde žádný nemovitý majetek, stěžovatel ani jeho manželka na území republiky legálně nepracovali, mají ve Vietnamu příbuzné, se kterými jsou v kontaktu. Je tak na místě respektovat závěr, jímž bylo v původním řízení odůvodněno uložení trestu vyhoštění, že je zájmem České republiky, aby na její území měly zapovězený vstup osoby, jež zde páchají velmi závažnou drogovou delikvenci.
6. Stěžovatel namítá, že vrchní soud aplikoval nesprávnou právní úpravu, a to takovou, která je pro něj méně příznivá. Po podání stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 16. 6. 2023 sp. zn. 3 T 9/2016 totiž došlo s účinností od 1. 7. 2023 k zásadní změně ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku upravujícího podmínky, za nichž nelze cizinci uložit trest vyhoštění. Tato úprava se přitom přiměřeně použije taktéž v řízení o žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h odst. 4 trestního řádu, byť nikoliv na základě výslovného legislativního odkazu (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, § 350h).
7. Konkrétněji podle § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2023, soud trest vyhoštění neuloží, jestliže má pachatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Naproti tomu dle § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 7. 2023 soud trest vyhoštění neuloží, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života pachatele.
8. Zákonodárce tak přistoupil v zájmu zajištění co nejvyššího stupně ochrany práva jednotlivce na respektování soukromého a rodinného života k vypuštění podmínky trvalého pobytu, pracovního a sociálního zázemí a jejich nahrazení nutností posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého nebo rodinného života pachatele. Dle důvodové zprávy k novelizujícímu zákonu č. 173/2023 Sb. je cílem a smyslem nově zavedené právní úpravy "zajistit rovnováhu mezi zájmy jednotlivce (právo na soukromý a rodinný život) a zájmy společnosti jako celku (v kontextu uložení trestu vyhoštění především zájem na ochraně pořádku a předcházení zločinnosti)".
9. Vrchní soud v projednávané věci postupoval podle předchozí právní úpravy a stěžovatelem tvrzený a doložený zásah do jeho soukromého a rodinného života nevymezil a následně nepoměřoval s protichůdným veřejným zájmem. Namísto toho položil důraz na formální kritéria, jakými jsou trvalý pobyt či pracovní zázemí, která již v době jeho rozhodování pro uložení trestu vyhoštění nebyla natolik významná, aby jim byla přisuzována určující povaha. Porušil tak stěžovatelovo základní právo na použití pozdější právní úpravy příznivější pro pachatele.
10. Stěžovatel dále zdůrazňuje pokračující integraci svých synů do české společnosti v rámci plnění povinné školní docházky, jakož i horší zdravotní stav mladšího nezletilého syna, který trpí lehkou retardací. Připomíná, že synové se narodili na území České republiky. Prohlašuje, že spáchání jednání, pro které byl odsouzen, lituje. Kromě toho se stěžovatel léčí s cukrovkou. Tato integrace i zdravotní stav jeho syna procházejí vývojem, a stejně tak dochází k vývoji u stěžovatele, kdy v průběhu výkonu trestu dochází k jeho nápravě, ale zároveň i ke zhoršení jeho zdravotního stavu pokud jde o cukrovku. Jsou zde tak nové skutečnosti nastalé až po vyhlášení rozsudku.
11. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
14. Vrchní soud ani Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
26. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu spis sp. zn. 3 T 9/2016 (dále jen "spis městského soudu").
27. Ze spisu městského soudu Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení pro drogovou trestnou činnost. Stěžovatel v průběhu řízení upozorňoval, byť stručně, na svoji rodinnou situaci. V rámci výslechů v přípravném řízení a při rozhodování o vazbě uváděl, že v České republice žije dlouhodobě a má zde manželku a dvě děti (viz č. l. 2150, 2593 spisu městského soudu). V závěrečné řeči při hlavním líčení dne 11. 1.2017 stěžovatel prostřednictvím svého obhájce namítal, že uložení trestu vyhoštění by bylo nepřiměřeně represivní s tím, že zde má manželku a dvě děti, které zde vykonávají základní školní docházku (č. l.
3026). Soud prvého stupně trest vyhoštění přesto stěžovateli uložil, a to na dobu neurčitou, přičemž tento postup odůvodnil pouze tak, že je zájmem státu, aby osoby se sklony k páchání drogové trestné činnosti měly znemožněny vstup na území republiky (str. 22 rozsudku městského soudu, č. l. 3109). V podaném odvolání stěžovatel rozporoval uložení trestu vyhoštění s tím, že jsou zpřetrhávány rodinné svazky, děti navštěvují české školy a žije zde jeho manželka (č. l. 3225). Ze spisu na druhou stranu plyne, že stěžovatel měl ve Vietnamu otce a po propuštění z vazby jej tam během trestního řízení navštěvoval (č. l.
3240). Vrchní soud ke stěžovatelovu odvolání omezil u stěžovatele a dalších spoluodsouzených trest vyhoštění na dobu 10 let s odůvodněním, že městský soud přecenil škodlivost jejich jednání, kdy již po době 10 let značně poklesne nebezpečí, že by se na území České republiky dopustili další kriminální činnosti. Ani vrchní soud se v rámci odůvodnění výroku o trestu nijak nevyjádřil k poukazům stěžovatele na rodinné zázemí v České republice (viz str. 18 rozsudku vrchního soudu, č. l. 3284). Stěžovatel ve věci podal dovolání, ve kterém namítl necitlivost trestu vyhoštění, uvedl, že má syna narozeného XXXX v X a dalšího YYYY v Y, kteří žijí s jeho manželkou od narození na území České republiky, jeho otec, který byl jeho nejbližším žijícím ve Vietnamu, navíc nedávno zemřel.
Nejvyšší soud se těmito námitkami ve svém odmítavém usnesení odmítl blíže zabývat s tím, že dovolání v tomto směru není dostatečně odůvodněno, stěžovatel v něm neuvedl, zda s manželkou a dětmi skutečně žije, a především neuvedl nic, co by se mnělo týkal splnění dalších podmínek, které ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) kumulativně vyžaduje. Ústavní stížnost proti rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatel nepodal. Namísto toho podal žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, ke které přiložil rodné listy dětí, výpisy z jejich vysvědčení za školní rok 2021/2022 a zprávy o zdravotním stavu mladšího syna týkající se jeho lehčí mentální retardace.
O této žádosti bylo rozhodnuto způsobem již popsaným výše.
28. Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelova obhajoba směřující proti uložení trestu vyhoštění v původním řízení nebyla důsledná, když stěžovatel v něm sice na své rodinné poměry poukazoval, nicméně spíše jen stroze a okrajově, nepřiložil v něm přílohy o vzdělání a zdravotním stavu, které nyní dokládá až k žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, a především proti rozhodnutím v původním řízení nepodal ústavní stížnost, ač mu v tom nic nebránilo. V rámci žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění by přitom měly být řešeny jen důvody pro toto upuštění, které nastaly až po vyměření takovéhoto trestu. Přesto Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
29. Stěžovateli je nutno zcela přisvědčit, pokud jde o jeho poukaz na změnu právní úpravy. Ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) ve znění do 30. 6. 2023 vylučovalo uložení trestu vyhoštění pokud "pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin". Naproti tomu nová právní úprava vylučuje jej uložit, pokud "jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života pachatele".
Byť se nejedná o změnu úpravy zcela radikální, a i dřívější verzi právní úpravy bylo jistě na místě vykládat ve světle potřeby ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, právní úprava je odlišná natolik, že tuto změnu nelze pominout. Dřívější právní úprava hovořila o čtyřech podmínkách, přičemž všechny čtyři musely být naplněny kumulativně (Viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, § 80). Lze si mimochodem povšimnout, že i Nejvyšší soud stěžovateli vytkl, že v podaném dovolání neodůvodnil naplnění všech takovýchto podmínek.
Naproti tomu nová úprava stanoví podmínky, které postačuje naplnit alternativně. Nové dvě podmínky jsou nadto ještě formulovány obecnějším způsobem a lze tak pro jejich naplnění hledat širší skutkový základ. Původní zákonnou právní úpravu tak, přinejmenším z pohledu jejího doslovného znění, nebylo například možno nikdy naplnit v případě chybějícího pracovního zázemí, byť by pachatel zde měl výrazné zázemí rodinné. Naproti tomu nová úprava žádný striktní požadavek na existenci pracovního zázemí neklade a umožňuje naplnit danou normu pouze na základě nepřiměřenosti zásahu do rodinného života pachatele.
Nová právní úprava, která nabyla účinnosti v době před vydáním ústavní stížností napadeného usnesení vrchního soudu, je tak pro stěžovatele příznivější.
30. Dle obecných trestněprávních zásad stran časové působnosti trestního práva hmotného platí, že tresty uložené podle dřívějšího zákona se zásadně vykonávají podle zákona účinného v době výkonu (Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné - Obecná část; Brno, Masarykova univerzita, 2002, str. 91 nebo Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné; Praha, Linde, 2019, str. 78). Vrchní soud tak měl při svém rozhodování užít právní úpravu novější, jakožto právní úpravu účinnou v době jeho rozhodování ve vykonávacím řízení.
31. Skutečnost, že se jedná o úpravu pro stěžovatele příznivější, a výše popsaná podstata této větší příznivosti, znamenají, že použitím dřívější právní úpravy byl stěžovatel i reálně poškozen. Vrchní soud ve svém rozhodnutí cituje dřívější právní úpravu, aby následně vyložil své závěry, ve kterých mimo jiné zdůrazňuje, že stěžovatel ani jeho žena v České republice legálně nepracovali. Je zřejmé, že tyto úvahy činí ve světle této dřívější úpravy, přičemž navazuje na v ní dříve obligatorně požadovanou podmínku pracovního zázemí. Jeho celkové závěry tak ve věci byly, či alespoň mohly být, použitím nesprávné právní úpravy ovlivněny.
32. Tím nedošlo k porušení stěžovatelem namítaného čl. 40 odst. 2 Listiny, jenž se týká problematiky trestnosti činu a ukládání trestu, nikoliv výkonu již uloženého trestu. Došlo však k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
33. Vrchní soud dovodil, že stěžovatel ve své žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění pouze opakoval skutečnosti, které byly soudům známé již v řízení, v němž byl tento trest uložen. Takový závěr se jeví příliš zkratkovitý a nedostatečně odůvodněný. Stěžovatel sice již v původním řízení odkazoval na to, že zde má manželku a dva syny, z toho jednoho s lehkou mentální retardací, nicméně ke své nyní řešené žádosti přiložil dokumenty (vysvědčení a lékařské zprávy) týkající se aktuálního zapojení dětí do vzdělávacího procesu a aktuálního zdravotního stavu daného syna a je na místě provést jejich, byť stručné, zhodnocení.
Z přezkoumávaného rozhodnutí navíc není jasné, na základě čeho vrchní soud dovodil, že stěžovatelova cukrovka není novou skutečností. Ústavní soud ze spisu městského soudu nezjistil, že by stěžovatel tuto skutečnost uváděl spolu se svými poukazy na existenci manželky a dětí; naopak při výslechu dne 15. září 2015 uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý (č. l. 2150). Ústavní soud netvrdí, že by tvrzení o onemocnění cukrovkou samo o sobě vylučovalo vyhoštění, nicméně obecný soud je povinen se s takovouto námitkou řádně vypořádat, přičemž výsledný závěr musí mít oporu ve spise.
34. Ústavní soud uzavírá, že pokud soud při rozhodování o žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění dle § 350h odst. 4 postupuje dle dřívější právní úpravy, než je právní úprava účinná v době jeho rozhodování, přičemž novější právní úprava je pro odsouzeného výhodnější, porušuje právo dotčeného na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak poruší toto právo soud, pokud nesplní povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit.
35. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), vyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu