Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Michaely Procházkové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou, sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. srpna 2025 č. j. 7 As 9/2025-19, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. ledna 2025, č. j. 30 A 87/2024-70, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka byla účastníkem řízení o umístění stavby polopodzemních kontejnerů na tříděný odpad v obci B. Vedlejší účastník svým rozhodnutím ze dne 30. 10. 2024 zamítl její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Jičíně ze dne 7. 5. 2024 o umístění této stavby.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odmítl správní žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí vedlejšího účastníka pro opožděnost. Lhůta k podání správní žaloby zde činila podle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (dále jen "nový stavební zákon"), jeden měsíc ode dne, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Žaloba byla podána 19. 12. 2024, zatímco lhůta k jejímu podání uplynula již 2. 12. 2024.
4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zamítl. Argumentaci doplnil o výklad § 330 a § 331 nového stavebního zákona. Z těchto ustanovení vyplývá, že správní řízení se dokončí podle předchozí právní úpravy. Jestliže je však soudní řízení zahajováno a lhůta k podání žaloby začne běžet již za účinnosti nové úpravy, řídí se novým stavebním zákonem. Nejvyšší správní soud odkázal kromě své judikatury i na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 901/25 , přičemž odlišil posuzovaný případ od okolností relevantních v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24 . II. Argumentace stěžovatelky
5. Střet původní a nové úpravy nesmí být podle stěžovatelky řešen k tíži účastníka řízení. Přednost má mít ochrana důvěry občana v právo. Jde o znak materiálního právního státu. Právní vztahy, které se uskutečnily dříve, než vstoupila právní norma v účinnost, není možné posuzovat podle nové právní normy. Pouhý fakt, že právní norma je retroaktivní, zasahuje legitimní očekávání adresáta.
6. Ustanovení § 330 a § 331 nového stavebního zákona nemohou být aplikována odděleně, mají svou vnitřní provázanost. Jestliže § 330 nového stavebního zákona stanoví, že řízení a postupy zahájené před nabytím účinnosti nového stavebního zákona se dokončí podle dosavadních předpisů, měly by se dosavadní předpisy aplikovat i na lhůty k zahájení soudního řízení. Ve věci stěžovatelky bylo řízení zahájeno za předchozí právní úpravy, která zvláštní lhůty k podání žaloby neobsahovala. Její legitimní očekávání by mělo být chráněno.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
9. Čl. 36 odst. 2 Listiny stojí na principu všeobecné soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, který znamená, že soudně přezkoumatelná jsou všechna správní rozhodnutí, pokud je zákon z takové přezkoumatelnosti nevylučuje. Konkrétní náležitosti práva na přístup k soudu nejsou upraveny na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které stanoví, jakými konkrétními způsoby lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud jednotlivec stanovené postupy dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na přístup k soudu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae (srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 ; ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 ; či ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 ). Tato situace v posuzované věci nenastala.
10. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Stěžovatelka namítá odmítnutí žaloby podané po lhůtě, kterou § 306 nového stavebního zákona určuje jako speciální, a to kratší (jednoměsíční) ve věcech stavebního řízení, oproti obecné dvouměsíční žalobní lhůtě určené § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
11. V posuzované věci nabyl § 306 odst. 1 nového stavebního zákona účinnosti dne 1. 7. 2024, přičemž správní řízení bylo skončeno rozhodnutím ze dne 30. 10. 2024, k jeho oznámení tedy došlo po nabytí účinnosti nového stavebního zákona.
12. Ústavní soud nezpochybňuje, že absence přechodných ustanovení řešících střet staré a nové právní úpravy stavebního zákona je legislativním nedostatkem, který však nedosahuje takové intenzity, aby sám o sobě zakládal úvahy o překročení ústavněprávních limitů. Posouzení délky lhůty pro podání správní žaloby v různých situacích bylo ponecháno na obecných, judikaturou dovozených, pravidlech intertemporality a na výkladu správních soudů, kterými se však Ústavní soud již zabýval.
13. V nálezu ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24
Ústavní soud řešil situaci, kdy stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu vydanému a doručenému ještě před účinností § 306 stavebního zákona, přičemž ustanovení vstoupilo v účinnost až během plynutí původní žalobní lhůty. Ústavní soud zrušil tehdy napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, protože použití uvedené nové právní úpravy opřené o obecné pravidlo nepravé retroaktivity při absenci přechodných ustanovení zasáhlo do podstaty a smyslu základního práva stěžovatelky na soudní ochranu a přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve znatelně větší míře, než by do jakýchkoli jiných základních práv a svobod jiných osob zasahoval výklad prospektivní, na základě kterého by žaloba stěžovatelky byla považována za včasnou. V usneseních ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1730/25 a ze dne ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 901/25
Ústavní soud přezkoumával situaci, kdy rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno a doručeno až po účinnosti § 306 stavebního zákona (tedy situaci totožnou s nyní posuzovanou věcí). Situaci, kdy stavební úřad vydal rozhodnutí za účinnosti staré právní úpravy a stěžovateli bylo rozhodnutí stavebního úřadu oznámeno až po nabytí účinnosti § 306 stavebního zákona, Ústavní soud řešil v usneseních ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 901/25 , ze dne 25. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1624/25 , ze dne 16. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 1866/25
.
14. V posuzované věci nelze přehlédnout, že legisvakanční lhůta, která slouží k tomu, aby se adresáti mohli s novými normami nejlépe v dostatečném časovém předstihu seznámit a adaptovat se na ně, činila pro kratší lhůty podle § 306 nového stavebního zákona téměř tři roky. Nejde tedy o nepředvídatelné pravidlo, které stěžovatelka nemohla očekávat.
15. Stěžovatelka nezpochybňuje, že k oznámení správního rozhodnutí došlo již za účinnosti nového stavebního zákona. Dovolává se však jednotného posouzení, tedy aplikace dosavadních předpisů nejenom na správní řízení, ale i na soudní řízení správní, které žádné zvláštní lhůty neupravovalo. I kdybychom odhlédli v této souvislosti od teoretických a procesních odlišností obou řízení, nelze přehlížet, že nový stavební zákon má pro obě řízení zvláštní přechodné ustanovení (§ 330 a § 331 nového stavebního zákona) a zákonodárce tedy zjevně nepočítal s tím, že by podle dosavadních předpisů mělo být podle § 330 nového stavebního zákona dokončeno i po jeho účinnosti zahajované soudní řízení.
Ustanovení § 306 odst. 1 nového stavebního zákona zakotvuje jasné pravidlo, podle kterého zákonná lhůta pro podání správních žalob proti rozhodnutím stavebního úřadu činí jeden měsíc po jeho oznámení. Lhůta k podání žaloby přitom umožňuje dostatečně přístup k soudu. Zákon nezasahoval v posuzované věci do již běžící lhůty, a nebyly tak žádné pochybnosti, zda se zde již uplatní nová právní úprava. Ústavní soud neshledává správními soudy zvolené intertemporální řešení protiústavní.
16. Napadená rozhodnutí správních soudů jsou dostatečně odůvodněna a nabízí přesvědčivý výklad přechodných ustanovení nového stavebního zákona, který je plně konzistentní jak s judikaturou Nejvyššího správního soudu, tak Ústavního soudu. Na řádně odůvodněných závěrech správních soudů o tom, že stěžovatelka podala žalobu ke krajskému soudu opožděně, neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný závěr o porušení základních práv stěžovatelky a kasační zásah.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu