Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Filipem Behenským, advokátem, se sídlem Blažimská 1781/4, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2025, č. j. 8 Tdo 503/2025-977, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2025, č. j. 2 To 91/2024-875, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 41 T 9/2023, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že během starání se o dva nezletilé poškozené (ve věku 4 a 5 let), bil oba po celém těle (včetně genitálií) rukou i nezjištěnými předměty, házel s nimi o zem nebo nábytek, kopal do nich, zavíral je do úložného prostoru gauče, sprchoval je ledovou nebo vařící vodou a samotné mytí prováděl bolestivě v intimních partiích, strašil je, že na ně poštve psa a vyhrožoval jim usmrcením. Jednomu z poškozených způsobil dokonce zlomeninu holenní kosti, u obou různé krevní výrony a oděrky. V důsledku jeho jednání se u poškozených rozvinul syndrom CAN (syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte) a posttraumatická stresová porucha s mnoha příznaky. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí poškozených a lékařských zpráv, které potvrdily, že zranění poškozených byla způsobena násilným chováním jiné osoby. Souhrnem ostatních důkazů se podařilo vyloučit, že by se vůči poškozeným takto násilně choval kdokoliv jiný. Ačkoliv výpovědi poškozených nebyly příliš určité, což je nutné připisovat jednak dlouhodobému násilí (takže si poškození pletou jednotlivé incidenty, což potvrdilo i znalecké zkoumání) a dále nízkému věku poškozených, bylo z nich možné dovodit klíčové okolnosti dané věci.
3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel, státní zástupce i poškození odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil rozsudek městského soudu v části týkající se stěžovatele v celém rozsahu a sám napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 let. Vrchní soud se zcela ztotožnil se závěry městského soudu stran věrohodnosti poškozených, podpořené znaleckým zkoumáním a lékařskými zprávami. K odlišnému závěru dospěl vrchní soud pouze u zlomeniny nohy jednoho z poškozených, u níž se nepodařilo prokázat, že by jí způsobilo jednání stěžovatele (netvrdili to ani poškození).
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění neshledal, že by mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů nižších stupňů existoval jakýkoliv relevantní rozpor. Soudy vyhodnotily všechny dostupné důkazy a dospěly k závěru, že o stěžovatelově vině nejsou žádné důvodné pochybnosti, což zároveň logicky vysvětlily. Stěžovatelem předkládaná verze, že zranění měl poškozeným způsobit (i) spoluobviněný, byla důkazně vyvrácena. Rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť stěžovatel žádné důkazní návrhy nevznesl.
5. Stěžovatel namítá, že závěr o jeho vině nevyplývá z provedených důkazů. Usvědčující výpovědi obsahují rozpory a samy připouštějí, že násilného chování se dopouštěl i spoluobžalovaný, což se soudům nejen nepodařilo vyvrátit, ale dokonce tyto rozpory zcela ignorují. Tím podle stěžovatele rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Pochybnosti si přitom soudy nemohou odstranit pouhým konstatováním. Uvedené výpovědi poškozených považuje stěžovatel za opomenuté důkazy ve smyslu závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 2841/13 . Nejvyšší soud se dále nezabýval extrémním rozporem mezi obsahem provedených důkazů a závěrem o vině. Jelikož se nezabýval námitkami o porušení stěžovatelových ústavních práv, je odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem projevem přehnaného formalismu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti téměř bezezbytku opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektoval skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatele. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno. Stěžovatel svými námitkami vytrhává buď z obsahu důkazů, nebo napadených rozhodnutí dílčí části, avšak přehlíží jejich celkový souhrn. V napadených rozhodnutích pak Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal.
10. Jde-li o konkrétní námitky, Ústavní soud odkazuje na podrobně odůvodněné závěry napadených rozhodnutí. To se týká zejména námitek o hodnocení obsahu a věrohodnosti výpovědí poškozených, včetně možného zavinění spoluobviněného (viz bod 15 usnesení Nejvyššího soudu, body 11 až 13 rozsudku vrchního soudu a zejména body 60 až 66 rozsudku městského soudu), o aplikaci pravidla in dubio pro reo (viz zejména bod 12 usnesení Nejvyššího soudu), jakož i o opomenutých důkazech (viz bod 17 usnesení Nejvyššího soudu). Již z toho výčtu je rovněž zřejmé, že Nejvyšší soud se zabýval námitkou extrémního rozporu mezi obsahem výpovědí a závěry soudů nižších stupňů (explicitně viz bod 11 usnesení), což zároveň činí neopodstatněnou námitku o přehnaně formalistické aplikaci institutu dovolání, neboť dovolací soud se řádně zabýval všemi vznesenými námitkami stran porušení stěžovatelových ústavních práv. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
11. K poslední skupině uvedených námitek lze doplnit, že ani ze závěrů nálezu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2841/13 , nelze dovodit, že by soudy v dané věci nějaké důkazy opomenuly. Nález k této problematice uvádí pouze to, že "právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, se vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (...).
Opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, totiž téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost". Žádné takové důkazy stěžovatel v projednávané věci neoznačuje. Už jen ze samotného obsahu jeho vlastních námitek je naopak zřejmé, že se soudy obsahem provedených důkazů zabývaly a dospěly ke konkrétním a srozumitelným závěrům, s nimiž ovšem stěžovatel nesouhlasí.
To však nečiní napadená rozhodnutí ústavně vadnými (viz výše).
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu