USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání obviněného P. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, č. j. 2 To 91/2024-875, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 9/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný P. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 41 T 9/2023, uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody a poškozených (nezletilých) na náhradu bolestného bylo ve vztahu k dovolateli rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto i o povinnosti dovolatele i spoluobviněného L. D. zaplatit poškozeným společně a nerozdílně nemajetkovou újmu v podobě útrap. Se zbytky svých nároků byli poškození i poškozená zdravotní pojišťovna podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. (Týmž rozsudkem byl uznán vinným i spoluobviněný L. D., který odvolání nepodal).
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný, státní zástupkyně (v neprospěch dovolatele do výroku o trestu) a poškození odvolání. Z podnětu všech podaných odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2025, č. j. 2 To 91/2024-875, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obviněného P. M. a v celém výroku o nemajetkové újmě i u spoluobviněného L. D. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) odsoudil obviněného podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) zařadil do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených (nezletilých) na náhradu bolestného a na náhradu škody (zdravotní pojišťovně) bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti dovolatele i spoluobviněného L. D. zaplatit poškozeným společně a nerozdílně nemajetkovou újmu v podobě duševních útrap. Se zbytky svých nároků na náhradu škody byli poškození i poškozená zdravotní pojišťovna podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku poukazuje na to, že měla být uplatněna zásada in dubio pro reo, jelikož nebylo spolehlivě zjištěno, kdo projednávané skutky spáchal. V této souvislosti uvedl, že byl uznán vinným výlučně na základě výpovědí poškozených, kteří ovšem ve svých výpovědích uvedli, že je napadal také spoluobviněný.
V návaznosti na shora uvedené poukazuje na jednotlivé části výpovědí poškozených s tím, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s alternativní verzí skutkového děje, a to, že některá ze zranění či části útoků mohl způsobit (spáchat) spoluobviněný a nikoliv on. Rovněž poukazuje na to, že závěr soudu o tom, že poškozené bil rukou, blíže nezjištěnými předměty a kopal do nich, nemá oporu v provedeném dokazování. Soudům nižších stupňů dále vytýká, že se nevypořádaly s možností, na kterou poukazoval, že poškozené měl bít i spoluobviněný, tudíž se podle něj jedná o opomenutý důkaz a takovým postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Opětovně zdůrazňuje, že nebylo bez pochybností prokázáno, že to byl výlučně on, kdo se dopustil všech útoků, není možné mu přičítat vinu v rozsahu, v jakém byl uznán vinným, a je nutné zvažovat právní kvalifikaci ve smyslu spolupachatelství, případně i zproštění části skutku, který nelze individualizovat. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby jej Nejvyšší soud zprostil obžaloby v rozsahu, v němž nebylo prokázáno, že to byl právě on, kdo způsobil konkrétní zranění poškozeným.
Zároveň navrhl, aby byl přerušen výkon jeho trestu odnětí svobody.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že námitky obviněného nejsou opodstatněné, a obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Státní zástupce má za to, že soudy správně pracovaly s výpověďmi poškozených jako se spolehlivými důkazy, jelikož nestojí osamoceně, ale v podstatných rysech korespondují s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména lékařskými zprávami, závěry znaleckých posudků či výpověďmi dalších svědků. V této souvislosti poukázal také na to, že se soudy řádně zabývaly nejen věrohodností výpovědí poškozených, ale také věrohodností výpovědi obviněného, kterou shledaly nevěrohodnou. Ve vztahu k námitce opomenutých důkazů pak státní zástupce uvedl, že z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že nebyly vzneseny žádné návrhy na doplnění dokazování, a proto nelze této námitce přiznat relevanci. Nesouhlasně se rovněž vyjádřil k námitce stran právní kvalifikace s tím, že pokud obviněný pochybuje o správnosti právní kvalifikace jeho jednání, činí tak na podkladě polemiky se skutkovými zjištěními soudů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že jediné důkazy jsou výpovědi poškozených; poškozené bil také spoluobviněný; spoluobviněný mohl být tím, kdo poškozeným způsobil zranění atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se soud druhého stupně řádně zabýval v bodech 9. - 12. odůvodnění svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. S ohledem na argumentaci obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
12. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností a nebyla respektována zásada in dubio pro reo, lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
15. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.
Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 55. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. částečně ztotožnil také odvolací soud, který většině závěrů soudu prvního stupně stran hodnocení důkazů přisvědčil, přičemž ani neopomenul reagovat na námitky obviněného, čímž částečně vyhověl odvolání obviněného, když v popisu skutku vypustil část týkající se zlomeniny nohy poškozeného AAAAA (pseudonym) (body 11.
- 13. rozsudku odvolacího soudu). I přes shora uvedené, tedy že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno (viz též bod 10.), považuje Nejvyšší soud za nutné k argumentaci obviněného uvést, že výpovědi poškozených, na které obviněný poukazuje a které znevěrohodňuje, nestojí osamoceně, ale jsou ve shodě s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi, znaleckými posudky a lékařskými zprávami. Nelze také pominout, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly věrohodností výpovědí poškozených (bod 66.
rozsudku nalézacího soudu, bod 9. rozsudku odvolacího soudu), přičemž mj. i na základě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská a dorostová psychiatrie a psychiatrie dospělých, z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace dětská a dospělá psychologie, zpracované znalkyněmi MUDr. Petrou Uhlíkovou a PhDr. Simonou Měchovou, Ph.D., dospěly k závěru, že výpovědi poškozených jsou věrohodné. Nalézací soud se pak také řádně zabýval výpovědí obviněného (bod 58.
rozsudku nalézacího soudu), která vzhledem ke zjištěným rozporům s provedeným dokazováním, byla shledána nevěrohodnou. Těmto závěrům soudu prvního stupně přisvědčil i odvolací soud. Pokud pak obviněný poukazuje na jednotlivé části z protokolů o výpovědi poškozených s tím, že předkládá svoji vlastní alternativní verzi skutkového děje, a to s tvrzením, že zranění jim způsobil spoluobviněný, tak je vhodné uvést, že sice z protokolu o výpovědi poškozeného BBBBB (pseudonym) (č. l. 73 – 93) vyplývá, že mu bylo ubližováno i spoluobviněným L.
D., ale obviněný již taktně pomíjí ty části výpovědi, kde poškozený vypovídá k jednání obviněného, když např. uvedl, že „Jo třeba, mě házel do krabice P a ještě hmm… AAAAA hmm… židlí P.
bouchal do nohy; On nám do očí dával mejdlo (myšleno obviněný); Když jsme brečeli, když nám bořil výstavy, tak nás strkal do gauče, kam byla takhle malá místnost; Normálně, že otevřel, hodil nás tam a silně to tam zabouchl (myšleno vnitřek gauče)“, k otázce zda byli (spolu s druhým poškozeným) zraněni např. uvedl, že „Že nás bouchal hlavou do gauče (myšleno obviněný)“, ve vztahu ke skutečnosti, zda byli (oba poškození) biti, uvedl, že „Za prvé AAAAA bouchal židlí P., za druhé nám říkal sprosté slova“ atd.
Obdobné skutečnosti jsou pak patrny i z protokolu o výpovědi druhého poškozeného AAAAA (č. l. 97 - 123.). Skutečnost, že z protokolů o výpovědi vyplývá, že se i spoluobviněný částečně podílel či si byl vědom hrubého zacházení s poškozenými, však nikterak nevylučuje vinu obviněného, který je usvědčován zejména výpověďmi poškozených, jenž jsou podporovány i dalšími ve věci provedenými důkazy, a to výpověďmi dalších svědků, lékařskými zprávami a závěry znaleckých posudků. V této souvislosti je také vhodné poukázat na to, že oba poškození, byť připustili účast spoluobviněného, tak zranění jim způsobená a zlé nakládání vztahují primárně k obviněnému, což sdělili také sociální pracovnici I.
K., a oběma pěstounkám – S. D. [„strýc P. je pořád někam házel, na skříň a o podlahu; ten zlý byl P.; o strýcovi L. se zmiňovali bez problémů (viz též bod 8. rozsudku soudu prvního stupně)] a V. H. [P. je sprchoval studenou a horkou vodou; strkal jim prsty do dveří, aby se jim skříply; volali na pomoc strejdu L., ale ten zůstal v pokoji (viz též bod 6. rozsudku soudu prvního stupně], lze tedy konstatovat, že obviněným namítaná alternativní verze skutkového děje, tedy že zranění způsobil spoluobviněný, byla provedeným dokazováním jednoznačně vyvrácena.
V této souvislosti a ve vztahu k argumentaci obviněného lze pak např. poukázat také na závěr znaleckého posudku znalce MUDr. Ivana Procházky, který např. k otázce mechanismu některých zranění uvedl, že byly způsobeny úderem nebo aktivním účinkem tupého předmětu a vyloučil, že by si toto mohlo dítě způsobit samo. Tuto skutečnost Nejvyšší soud zmiňuje i mj. z důvodu argumentace obviněného, že poškozené nemlátil. Mlácení rukou, předmětem či kopáním přitom vyplývá i z dalších ve věci provedených důkazů, když např. svědkyně S.
D. vypověděla, že jí poškozený BBBBB říkal, že je strejda P. pořád někam házel, o skříň a o podlahu (viz shora), měl na ně křičet, že je vyhodí z okna, a že dokonce strýc P. kopnul AAAAA do nohy, tak že mu jí přerazil. Nakonec i sám obviněný připustil, že poškozené fyzicky trestal. I s ohledem na věk a vyjadřovací schopnosti poškozených spolu s výpověďmi ostatních svědků a obsahem znaleckých posudků lze tak dospět k závěru, že to byl právě obviněný, který týral poškozené, tak že je mj. nepřiměřeným způsobem bil rukou, blíže nezjištěnými předměty, házel s nimi o zem nebo bytové zařízení, kopal do nich, vyhrožoval jim, sprchoval je studenou a horkou vodou atd.
Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
16. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.
V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.
36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
17. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku sice poukazuje na tzv. opomenuté důkazy, ale s ohledem na jeho argumentaci se o „opomenuté důkazy“ ve shora nastíněném smyslu nejedná. Obviněný svojí argumentací totiž znovu míří do oblasti hodnocení důkazů, skutkových zjištění a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, když soudům ve své podstatě vytýká, že se dostatečně nezabývaly alternativní verzí skutkového děje, a to, že poškozené měl bít i spoluobviněný.
Nejvyšší soud se obdobnou argumentací již zabýval (viz výše) a je tak vhodné na tomto místě pouze dodat, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 3. 2024 (č. l. 758–764) vyplývá, že nebyly ze strany obviněného vzneseny žádné návrhy na doplnění dokazování, obdobně obviněný nevznesl návrhy na doplnění dokazování ani v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem (č. l. 863 – 866) [stejné závěry (nejde o opomenuté důkazy) lze jednoznačně dovodit rovněž z protokolů na č. l. 593, 720 či 745 (zamítnutí návrhu z č. l.
565, 617 – zamítnutí návrhu na výslech znalce z oboru kriminologie].
18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud také konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). I přes výše uvedená konstatování považuje Nejvyšší soud rovněž za potřebné uvést, že podané dovolání až na tvrzení, ohledně možného spolupachatelství (což bylo vyloučeno – viz shora bod 15., 17.) ohledně zranění způsobených poškozeným, neuvádí žádné konkrétní námitky ve vztahu k znakům (kvalifikovaných skutkových podstat) trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.
Za takové situace je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých mj. vyplývá, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr jejich dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny – sp. zn. I. ÚS 452/07, či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ – sp. zn. I. ÚS 3298/22)].
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 7. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu