Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana UIricha, zastoupeného Mgr. Lukášem Kuchyňkou, advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2049/2025-113 ze dne 4. září 2025, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 5/2025-97 ze dne 9. dubna 2025 a usnesení Okresního soudu v Semilech č. j. 26 D 610/2023-65 ze dne 1. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je jediným závětním dědicem Emila Votrubce, jehož otcem byl Ing. Emil Votrubec a matkou Františka Votrubcová (zůstavitelka). Nejprve zemřel otec (17. února 1972), pak matka (22. listopadu 1987) a pak syn (10. října 2023).
3. Napadeným usnesením Okresní soud v Semilech zamítl stěžovatelův návrh na zahájení (dodatečného) dědického řízení (původně pravomocně ukončeného rozhodnutím Státního notářství v Semilech z 21. června 1988) ohledně spoluvlastnického podílu zůstavitelky na pozemku původně vedeném pod č. kat. X v k. ú. Y. Zamítnutí návrhu odůvodnil okresní soud tím, že spoluvlastnický podíl byl dodatečně projednán již v roce 1995 (tehdy jej nabyl syn zůstavitelky, který jej v roce 2002 prodal třetí osobě). To bylo již v roce 2024 důvodem pro zastavení řízení o návrhu syna zůstavitelky na zahájení (dodatečného) dědického řízení, který v jeho zastoupení podal stěžovatel. Část původního pozemku č. kat. X o výměře 2 149 m2 byla rozhodnutím Odboru výstavby tehdejšího městského národního výboru Y ze dne 7. února ještě za života zůstavitelky (v roce 1997) vyvlastněna.
4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že jeho návrh se netýkal pozemku, který byl později prodán kupní smlouvou z roku 2002, nýbrž pozemku p. č. X v k. ú. Y o výměře 13 704 m2, jenž byl v osmdesátých letech zastavěn 448 bytovými jednotkami (byty).
5. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s okresním soudem v tom, že celý spoluvlastnický podíl v rozsahu 15/72 na pozemku, který byl součástí pozemku vedeného v původním pozemkovém katastru pod č. X a který zůstavitelka ke dni úmrtí vlastnila, již byl v dědickém řízení projednán v rozsahu, v jakém náležel jejímu manželovi ke dni jeho úmrtí. V souvislosti s námitkou nedoručení vyvlastňovacího rozhodnutí dodal, že soudní praxe je jednotná v závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v období od 25.
února 1948 do 1. ledna 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech a která proto mohla žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Úspěch nemohla stěžovateli přinést ani právní argumentace, že sporný podíl na původním pozemku původního pozemkového katastru č. X nabyl syn zůstavitelky vydržením po deseti letech od úmrtí zůstavitelky, neboť i kdyby k tomu došlo, předmětem (dodatečného) projednání dědictví nemůže být majetek, který měl dědic nabýt později (po deseti letech od úmrtí zůstavitelky) vydržením.
6. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
7. Stěžovatel se závěrem účastníků, že spoluvlastnický podíl na pozemku byl již v dědickém řízení projednán, nesouhlasí. Uvádí, že v dědickém řízení vedeném v roce 1994 pod sp. zn. D 639/94 byl projednán pozemek parc. č. XX orná půda, výše podílu 15/72, nikoliv však pozemek p. č. X oddíl "B" výše podílu 38/144, který byl již od roku 1976 pozemkem stavebním. Tento spoluvlastnický podíl o velikosti 3 616 m2 zůstavitelka nikdy neztratila (nebyl jí vyvlastněn, neboť rozhodnutí o vyvlastnění nebylo řádně doručeno), naopak jej s ohledem na uplynutí vydržecí doby mimořádně vydržela.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
9. Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel napadl ústavní stížností i rozhodnutí obecných soudů o návrhu stěžovatele na dodatečné projednání dědictví (spoluvlastnického podílu na témž pozemku) po manželu zůstavitelky (otci) odůvodněnou taktéž zpochybněním účinků vyvlastnění ( sp. zn. III. ÚS 2941/25
). O obou stížnostech rozhoduje Ústavní soud souběžně. Také z obsahu nyní posuzované ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro zahájení dědického řízení o novém, podle tvrzení stěžovatele v původním dědickém řízení po zůstaviteli neprojednaném majetku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
10. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo.
11. Důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými usneseními, které Nejvyšší soud aproboval a s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto usnesení v dostatečném rozsahu vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se podmínkami pro zahájení (dodatečného) dědického řízení zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich nenaplnění nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.
12. V napadeném usnesení okresního soudu je srozumitelně vysvětleno, že stát rozhodl v roce 1977 o vyvlastnění spoluvlastnických podílů dědiců (manželky a syna) Ing. Emila Votrubce o souhrnné velikosti 15/72 na pozemku vymezeném geometrickým plánem jako část B pozemku kat. č. X, která měla výměru 2 149 m2 (to bylo konstatováno již v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. 26 D 609/2023). Zbytek tohoto pozemku o výměře 3384 m2 zůstal zapsaný na LV XY podle podílů z pozemkové knihy (v dodatečném dědickém řízení jej v roce 1995 nabyl syn zůstavitelky a posléze jej prodal třetí osobě).
13. Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím okresního soudu bylo rozhodováno o majetku, ohledně něhož již bylo vedeno dědické řízení zahájené v roce 2023 (a předtím již v roce 1995), respektive, že vyvlastněný majetek nemohl být projednán, neboť jej ke dni smrti zůstavitelka nevlastnila. Závěr, že není důvod znovu (dodatečně) zahájit dědické řízení po zůstavitelce, proto v ústavní rovině obstojí. Spoluvlastnický podíl na pozemku, který podle stěžovatele nebyl v dodatečném dědickém řízení projednán, stěžovatelka již ke dni své smrti nevlastnila, neboť jí (i synovi) byl již dříve vyvlastněn, jak bylo uvedeno výše.
Nemohl tedy být předmětem dědického řízení v roce 1988 ani dodatečných dědických řízení (na rozdíl od situace otce, který zemřel dříve a předmětem dědictví spoluvlastnický podíl 15/72 byl a zdědili jej rovným dílem zůstavitelka a syn). Zpochybňuje-li stěžovatel účinky rozhodnutí o vyvlastnění, odkazuje Ústavní soud na závěry napadených rozhodnutí o obligatorním uplatňování nároků podle restitučních předpisů, které nelze obcházet prostřednictvím dědického řízení (Nejvyšší soud se v této souvislosti vypořádal i se stěžovatelem poukazovanou judikaturou Ústavního soudu, která se týkala situace, kdy oprávněná osoba neměla k uplatnění práva podle restitučního předpisu rozumný důvod, neboť její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno).
Nic nelze vytknout ani závěrům napadených rozhodnutí týkajících se vydržení, ke kterému mělo dojít až po smrti zůstavitelky.
14. Ústavní soud v závěrech napadených usnesení porušení základních práv stěžovatele neshledal.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 29. října 2025
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu