Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Ulricha, zastoupeného Mgr. Lukášem Kuchyňkou, advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2051/2025-113 ze dne 3. září 2025, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 6/2025-94 ze dne 9. dubna 2025 a usnesení Okresního soudu v Semilech č. j. 26 D 609/2023-63 ze dne 1. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je jediným závětním dědicem Emila Votrubce, jehož otcem byl Ing. Emil Votrubec (zůstavitel) a matkou Františka Votrubcová. Nejprve zemřel otec, pak matka a pak syn.
3. Napadeným usnesením Okresní soud v Semilech zamítl stěžovatelův návrh na zahájení (dodatečného) dědického řízení (původně pravomocně ukončeného rozhodnutím Státního notářství v Semilech z 5. dubna 1973) ohledně spoluvlastnického podílu zůstavitele na pozemku původně vedeném pod č. kat. X v k. ú. Y. Zamítnutí návrhu odůvodnil okresní soud tím, že spoluvlastnický podíl byl dodatečně projednán již v roce 1976 v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. D 577/76.
4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že jeho návrh se netýkal pozemku p. č. 570/1, který byl zbytkem původního pozemku PK X, ale pozemku X v k. ú. Y o výměře 13 704 m2, jenž byl v osmdesátých letech zastavěn 448 bytovými jednotkami.
5. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s okresním soudem v tom, že spoluvlastnický podíl v rozsahu k pozemku původního pozemkového katastru X projednalo a rozhodlo usnesením sp. zn. D 776/76 ze dne 27. září 1976 státní notářství v celé výměře, jaká zůstaviteli náležela ke dni jeho smrti. Na uvedeném nemůže nic změnit to, že následně rozhodnutím tehdejšího Městského národního výboru v Mladé Boleslavi ze 7. února 1977 byl vyvlastněn díl B pozemku PK X pro stavbu 448 bytových jednotek.
V souvislosti s námitkou nedoručení vyvlastňovacího rozhodnutí dodal, že soudní praxe je jednotná v závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 i bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech a která proto mohla žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Úspěch nemohla stěžovateli přinést ani nijak blíže nerozvedená argumentace vydržením vlastnického práva.
Případnou nápravu by tedy nebylo možno zjednat dodatečným projednáním dědictví, ale jen postupem podle restitučních předpisů.
6. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že pro rozsah dědictví jsou zcela bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po smrti zůstavitele, tedy např. že bylo rozhodnuto o vyvlastnění v roce 1977. Stejně tak nepřísluší soudu rozhodujícímu v řízení o dědictví posuzovat, kdo je či po smrti zůstavitele se stal vlastníkem věcí, tedy např. hodnotit, zda následně došlo ke kvalifikovanému vyvlastnění, či naopak k vydržení vlastnického práva.
7. Stěžovatel se závěrem, že uvedený spoluvlastnický podíl na pozemku byl již projednán, nesouhlasí. Uvádí, že v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. D 639/94 byl projednán pozemek parc. č. 570/1 orná půda, výše podílu , nikoliv však pozemek p. č. X oddíl "B" výše podílu 30/144, který byl již od roku 1976 pozemkem stavebním. Tento spoluvlastnický podíl k pozemku o velikosti 2 854 m2 zůstavitel nikdy neztratil (nebyl mu vyvlastněn, neboť rozhodnutí o vyvlastnění nebylo řádně doručeno), naopak jej s ohledem na uplynutí vydržecí doby mimořádně vydržel.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
9. Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel napadl ústavní stížností i rozhodnutí obecných soudů o návrhu stěžovatele na dodatečné projednání dědictví (spoluvlastnického podílu na témž pozemku) po manželce zůstavitele (matce) odůvodněnou taktéž zpochybněním účinků vyvlastnění ( sp. zn. III. ÚS 2916/25
). O obou stížnostech rozhoduje Ústavní soud souběžně. Také z obsahu nyní posuzované ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro zahájení dědického řízení o novém, podle tvrzení stěžovatele v původním dědickém řízení po zůstaviteli neprojednaném majetku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
10. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo.
11. Důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými usneseními, které Nejvyšší soud aproboval a s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto usnesení v dostatečném rozsahu vysvětleny, proto na ně Ústavní soud odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se podmínkami pro zahájení (dodatečného) dědického řízení zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich nenaplnění nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, které jsou však přesvědčivé, založeny na tom, že později vyvlastněný sporný spoluvlastnický podíl o velikosti id. byl (dodatečně) projednán v dědickém řízení již v roce 1976, že stěžovatel se již v roce 2023 neúspěšně dožadoval dodatečné projednání zůstavitelova téhož majetku, nově se dožadoval téhož, jen podrobnějším návrhem. Soudy mu též vysvětlily, že účinnost pozdějšího (ne)vyvlastnění, případně (ne)vydržení je zde bez významu, neboť by se jednalo o události po smrti zůstavitele.
Přímo z podkladů, které i Ústavnímu soudu stěžovatel předložil, je zřejmé, že dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli v roce 1976 se týkalo právě majetku (spoluvlastnického podílu) po zůstaviteli, o jehož vyvlastnění zůstavitelovým dědicům (manželce a synovi) stát rozhodl v roce 1977 (tehdy byly vyvlastněny spoluvlastnické podíly dědiců o souhrnné velikosti na pozemku vymezeném geometrickým plánem jako část B pozemku kat. č. X, která měla výměru 2 149 m2. Lze se domnívat, že dodatečné projednání spoluvlastnického podílu na pozemku kat.
č. X dokonce souviselo s potřebou majetek vyvlastnit. To, zda pak k vyvlastnění skutečně "účinně" došlo, je v kontextu požadavku stěžovatele na dodatečné projednání zcela nepodstatné, stejně tak téma jakéhosi pozdějšího vydržení. Závěr, že není důvod znovu (dodatečně) zahájit dědické řízení po zůstaviteli, v ústavní rovině obstojí.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že si je vědom tvrzení stěžovatele, že původní pozemek PK X měl plochu 13 704 m2 a vyvlastnění se mělo týkat spoluvlastnického podílu na oddělené části pozemku o ploše jen 2 149 m2. Z tvrzení však neplyne, že by se zpochybnění mělo týkat spoluvlastnického podílu na pozemku bez oddělené části, navíc když sám stěžovatel pracuje s tím, že zůstavitelův syn později prodával pozemek o ploše 3 384 m2 (zřejmě podíl na něm) a tuto plochu od zmíněných 13 704 m2 odečítá, což evokuje, že jej po rodičích syn nabyl a že tak byl projednán spoluvlastnický podíl na celém "velkém" pozemku, jak zmiňuje krajský soud.
14. Ústavní soud v závěrech napadených usnesení porušení základních práv stěžovatele neshledal.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 29. října 2025
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu