USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání dědictví po zůstaviteli E. V., zemřelému 17. 2. 1972, o návrhu J. U., zastoupeného Mgr. Lukášem Kuchyňkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, na dodatečné projednání dědictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 26 D 609/2023, o dovolání J. U. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2025, č. j. 17 Co 6/2025-94, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Semilech, prostřednictvím pověřené soudní komisařky Mgr. Martiny Pokorné, notářky v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 11. 2024, č. j. 26 D 609/2023-63, zamítl návrh J. U. na „zahájení dědického řízení“ (výrok I), vyzval J. U. k případnému doplnění návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích (výrok II) a rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů notářky, která byla v řízení (o dodatečném projednání dědictví) činná jako soudní komisařka (výrok III). Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
2. Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu J. U., jenž je jediným (závětním) dědicem E. V., ml. který zemřel 10. 10. 2023 (usnesení Okresního soudu v Semilech z 26. 6. 2024, č.j. 26 D 709/2023-28), syna zůstavitele E. V., st., zemřelého 17. 2. 1972. Tímto návrhem (došlým soudu prvního stupně dne 28. 8. 2023) se J. U. opětovně dožadoval, aby byl (dodatečně) projednán zůstavitelův spoluvlastnický podíl XY k pozemku p. p. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „sporný pozemek“). Šlo o další návrh, když předtím o obdobném (toliko méně podrobněji odůvodněném) návrhu E. V., ml. z roku 2023, týkajícího se totožného sporného pozemku, rozhodl Okresní soud v Semilech usnesením z 15. 3. 2024, č.j. 26 D 609/2023-40 (v právní moci od 19. 3. 2023) tak, že řízení o něm zastavil. Konstatoval, že uvedený spoluvlastnický podíl byl dodatečně projednán už v roce 1976 (a dodal, že jej následně po F. V. zdědil právě E. V. ml., který ho pak v roce 2002 prodal třetí osobě).
3. Usnesení odvolacího soudu účastník řízení J. U. (dále též jen
„dovolatel“) napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
4. Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo ve smyslu §127 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), označeném marginální rubrikou „Náklady řízení“, rozhodnuto o potvrzení usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku III, tedy o odměně a náhradě hotových výdajů ve věci činné soudní komisařky, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť směřuje proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; nadto vůči uvedenému výroku není v dovolání obsažena žádná oponentní argumentace.
5. Nutno předeslat, že podané dovolání, ač sepsáno advokátem, je na samé hranici jeho projednatelnosti, když důvod jeho přípustnosti je spojován s odchýlením se odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, avšak není náležitě konkretizováno, jaká konkrétní právní otázka byla vyřešena v rozporu s rozhodnutími, jejichž spisové značky jsou uvedeny v bodu II, odstavci prvém dovolání, neboť z nich jsou citovány jen obecné proklamace, respektive citace právních předpisů.
6. Navíc dovolání obsahuje v převážné části své argumentace úvahy, které jsou mimoběžné s důvody, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí.
7. V posuzovaném případě se (jak z obsahu spisu vyplývá) dovolatel domáhá „doprojednání“ dědictví po zůstaviteli ohledně sporného pozemku, o němž mimo jiné tvrdí, že měl být posléze neúčinně koncem 70. let minulého století vyvlastněn, současně tvrdí, že jím označený pozemek p. p. č. XY v katastrálním území XY, resp., spoluvlastnický podíl, jež měl náležet ke dni smrti zůstaviteli, je odlišný od pozemku označeného jako „p. p. č. XY v obci a katastrálním území XY“ (role v užívání socialistické organizace, list vlastnictví č. XY), který byl předmětem prvního řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli, jež bylo završeno usnesením Státního notářství v Semilech ze dne 27. 9. 1976, sp. zn. D 577/76 (v právní moci od 20. 10. 1976), podle něhož tento dodatečně se objevivší majetek nabyla pozůstalá manželka F. V.
8. Ohledně principů, podle nichž se v rozhodné době dodatečně projednávalo dědictví platí, že podle ustanovení § 47 zákona č. 95/1963, o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád, dále jen „not. ř.“), jehož se i nadále použije z důvodů výstižně ozřejměných v odstavcích 11 až 13 napadeného usnesení odvolacího soudu, objeví-li se po právní moci rozhodnutí (nyní usnesení), jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluh, provede státní notářství (nyní soud) o tomto majetku řízení o dědictví.
Projednání dědictví končí právní mocí usnesení o zastavení dědického řízení (§ 32 not. ř.), právní mocí usnesení o dědictví (§ 40 not. ř.) nebo pravomocným skončením likvidace dědictví (§ 43 až § 45 not. ř.). Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal majetek, který nebyl v původním dědickém řízení znám, vyvstává potřeba projednat dědictví i ohledně tohoto nově najevo vyšlého majetku. Dodatečné projednání dědictví je možné jen tehdy, objeví-li se nějaký zůstavitelův nový, dosud v dědickém řízení neznámý majetek.
Za tohoto předpokladu lze projednat i nové dluhy zůstavitele. Objeví-li se pouze nový dluh zůstavitele, soud dodatečné projednání dědictví z úřední povinnosti nezahájí; návrh, kterým se některý z účastníků domáhal dodatečného projednání pouze nových dluhů zůstavitele, bude zamítnut. Řízení o dodatečném projednání dědictví se zahajuje na návrh nebo i bez návrhu. Bez návrhu zahájí soud řízení vždy, dozví-li se, že zůstavitel zanechal nějaký majetek, který dosud nebyl znám, a nebyl-li podán návrh na zahájení tohoto řízení.
Možnost dodatečného projednání majetku patřícího zůstaviteli není časově omezena. Vyjde-li i po skončení dodatečného dědického řízení najevo další, dosud neznámý zůstavitelův majetek, postupuje se ohledně tohoto majetku znovu podle § 47 not. ř. Zjistí-li se v průběhu řízení o dodatečném projednání dědictví, že zde není nově najevo vyšlý majetek zůstavitele, soud řízení zastaví (bylo-li řízení zahájeno bez návrhu) nebo zamítne návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví (bylo-li řízení zahájeno na návrh).
Tento postup je na místě jak v případě zjištění, že majetek, o němž bylo řízení vedeno, nebyl vlastnictvím zůstavitele, tak také v případě zjištění, že předmětný majetek již byl v řízení o dědictví po zůstaviteli projednán. V obou uvedených případech soud zastaví řízení, resp. zamítne návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví, ze stejného důvodu, tj. proto, že zde není majetek, který má být jako dědictví projednán. Zastavení řízení v uvedených případech není důsledkem závěru, že projednání věci brání nedostatek podmínek řízení (§ 103 o.
s. ř.), tedy zastavením řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.
Usnesení
o zastavení řízení o dodatečném projednání dědictví je rozhodnutím postaveným na roveň usnesení o zamítnutí návrhu na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví; rozhodnutím logicky reagujícím na zjištění, že zde není majetek, který má být jako dědictví projednán, tedy zjištění, že zde není důvod, pro který by řízení o dodatečném projednání dědictví mělo být vedeno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 30 Cdo 132/2005).
9. Dovolatel v podaném dovolání předně zpochybňuje okolnost, že jím v návrhu na dodatečné projednání dědictví označený pozemek není totožný s pozemkem (případně jeho částí), jež byl již projednán v rámci prvního dodatečného projednání dědictví a bylo o něm rozhodnuto usnesením Státního notářství Semilech ze dne 27. 9. 1976, sp. zn. D 577/76; soudy nižších stupňů, na základě listin vyžádaných zejména od příslušného katastrálního úřadu a jejich zhodnocení, učinily závěr právě opačný. Námitka dovolatele ohledně údajné absence (částečné) totožnosti pozemků ve skutečnosti představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihuje (od 1.
1. 2013) jediný způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor účastníka řízení na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané (v konkrétním případě o různosti obou pozemků), popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení
důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
10. Další okruh námitek se váže k tvrzeně neúčinnému vyvlastnění sporného pozemku. Zde ovšem dovolatel nijak nepolemizuje s nosnou úvahou odvolacího soudu o tom, že usnesení o dědickém právu, včetně rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví, pokud vymezují vůči všem (tedy působí erga omnes) závazně osobu dědice a (naopak jen) ve vztahu mezi účastníky dědického řízení (tedy inter partes) závazně označují aktiva a pasiva, která byla projednána, působí vždy ex tunc, tedy k okamžiku smrti zůstavitele, který je jedině rozhodný z hlediska nabývání dědictví (§ 460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 17.
2. 1972) a jen k tomuto okamžiku dochází (zpětně) k přechodu majetkových a jiných práv ze zůstavitele na dědice, ať už o nich bylo soudem (či někdejším státním notářstvím) rozhodnuto s jakýmkoliv časovým odstupem od smrti zůstavitele. Odtud plyne, že pro rozsah dědického práva jsou zcela bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po smrti zůstavitele, v této věci tedy např. že bylo rozhodnuto o vyvlastnění bývalým Městským národním výborem v XY ze dne 7. 2. 1977. Stejně tak nepřísluší soudu rozhodujícímu v řízení o dědictví posuzovat, kdo je či po smrti zůstavitele se stal vlastníkem určitých (zde nemovitých) věcí, tedy např. hodnotit, zda následně došlo ke kvalifikovanému vyvlastnění či naopak k vydržení vlastnického práva apod., neboť jde o otázky, jejichž hodnocení nebylo v pravomoci státních notářství a není ani v pravomoci soudů, pokud rozhodují v dědickém řízení.
Řečeno jinak: ve vztahu k této otázce dovolatel jen opakuje svou argumentaci, kterou uplatnil již v řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, s níž se odvolací soud podrobně vypořádal, avšak na úvahy odvolacího soudu obsažené v napadeném rozhodnutí dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku adekvátně nereaguje, čímž de facto nepřípustně staví Nejvyšší soud do role soudu druhého stupně.
11. Vysvětloval-li odvolací soud v odstavci 23 napadeného rozhodnutí dovolateli k jeho polemice s usnesením soudu prvního stupně, že prostřednictvím dědického řízení nelze obcházet obligatorní uplatňování nároků podle speciálních, tzv. restitučních předpisů (a to i v případě, že se stát dopustil na oprávněných osobách či jejích předchůdcích majetkové křivdy formou okupace věci bez platného právního důvodu), reagoval tím (formou argumentace obiter dictum) zcela nad rámec nosných úvah svého rozhodnutí, nešlo však o důvody, které by byly určující z hlediska napadeného usnesení.
Nejvyšší soud (rovněž jen pro úplnost) doplňuje, že i nadále je třeba vycházet z principu, že z povahy restitučních zákonů jako předpisů zvláštního vyplývá jednak, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak, než podle ustanovení zákona ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex generalis – lex specialis). Stanoví-li restituční zákon coby lex specialis určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohou být tyto ignorovány. Nepostupovala-li případně oprávněná osoba podle restitučního zákona, případně byla-li při uplatnění nároku podle restitučního zákona neúspěšná, a nedošlo tak k obnově vlastnického práva postupem v souladu s ním, nepřichází v úvahu, aby přistoupila k vymáhání svého práva podle obecných předpisů, a to způsobem návrhu na doprojednání dědictví [srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.
11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/2005, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 357/98, rozsudek (velkého senátu občanskoprávního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2343/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 415/98].
12. V posuzované věci přitom nejde ani o situaci, kdy soudní praxe výjimečně judikuje, že oprávněné osobě nelze upřít soudní ochranu cestou obecných předpisů, neboť k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný důvod, protože její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 401/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.
2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019, z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, nebo ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10). Jednak z důvodu, že dovolatel sám tvrdí, že jím označený pozemek (v rozporu se zjištěními nižších soudů) údajně nebyl jako dědictví po zůstaviteli vůbec projednán (a v logice těchto úvah by nemohl být zapsán ani v evidenci někdejšího Střediska geodézie a dnes v katastru nemovitostí), navíc posledně uvedený nález Ústavního soudu, na nějž se dovolatel odkazuje, byl vydán v tzv. sporném řízení (podle části třetí o.
s. ř.) a nedopadá do poměrů potud nesporného řízení dědického, v němž se nastolenými otázkami geneze vývoje vlastnického práva, jež nastaly až po smrti zůstavitele, pojmově zabývat nelze. Stejně tak nelze v dědickém řízení řešit dovolatelem nastolené otázky „možnosti kompenzace újmy za nesprávný úřední postup“. Co měl nakonec dovolatel, ač zastoupen advokátem, na mysli, odkazoval-li na konci části II svého dovolání na (neexistující) „rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydání 10/2008“ není dovolacímu soudu zřejmé.
13. Lze proto shrnout, že námitky ohledně průběhu vyvlastňovacího řízení, eventuelně vydržení nebo účinků rozdělení pozemků, k čemuž mělo dojít až po smrti zůstavitele, se ve skutečnosti míjí s pro věc určujícím právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je ovšem diskvalifikuje z možnosti jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu