USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po F. V., zemřelé dne 22. listopadu 1987, za účasti navrhovatele J. U., zastoupeného Mgr. Lukášem Kuchyňkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8, o návrhu na dodatečné projednání dědictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 26 D 610/2023, o dovolání J. U. (navrhovatele) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. dubna 2025 č.j. 17 Co 5/2025-97, takto:
I. Dovolání navrhovatele se odmítá. II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Dovolání J. U. (navrhovatele) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.4.2025 č.j. 17 Co 5/2025-97 ve věci samé není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
2. Dovolací soud předně zdůrazňuje, že v podaném dovolání, přestože je sepsáno advokátem, absentuje dostatečně srozumitelná právní argumentace k přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání je sice odvozována od tvrzeného odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu, avšak dovolatel náležitě nespecifikoval, jakou konkrétní právní otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu s citovanými rozhodnutími. V dovolání jsou uvedeny jen spisové značky některých rozhodnutí, avšak z nich jsou převzaty pouze obecné formulace či pouhé odkazy na zákonná ustanovení, aniž by byla jasně vymezena právní otázka, jež má být dovolacím soudem posouzena. Kromě toho se většina námitek uvedených v dovolání míjí s podstatnými důvody, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí. Dovolání se tak pohybuje na samé hranici projednatelnosti.
3. V posuzované věci (jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí) se dovolatel domáhá dodatečného projednání dědictví ohledně zůstavitelčina spoluvlastnického podílu na pozemku (původního pozemkového katastru) p. č. XY v k.ú. XY, který podle jeho názoru (jež akcentuje i v dovolání) nebyl účinně vyvlastněn, neboť vyvlastňovací rozhodnutí Odboru výstavby Městského národního výboru XY ze dne 7.2.1977 č.j. Výst. 5540/76 „nikdy nebylo řádně doručeno, a tím nenabylo právní moci“, a také „za toto vyvlastnění nebyla vyplacena žádná náhrada“. Tvrdil, že se jedná o „úplně jiný pozemek“ než spoluvlastnický podíl ve výši XY na pozemku č.p. XY v k.ú. XY, který – podle skutkových zjištění soudů obou stupňů – zůstavitelka zdědila (v rámci dodatečného projednání dědictví) po zemřelém manželovi E. V. na základě pravomocného usnesení Státního notářství v Semilech ze dne 27.9.1976 sp. zn. D 577/76; tento spoluvlastnický podíl po ní následně zdědil na základě pravomocného usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 7.2.1995 č.j. D 639/94-42 (taktéž v rámci dodatečného projednání dědictví) pozůstalý syn E. V., a ten pak tuto část pozemku kupní smlouvou ze dne 18.12.2002 prodal M. J.
4. V ustálené soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že taktéž za účinnosti zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), platilo, že objeví-li se po právní moci rozhodnutí (nyní usnesení), jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluh, provede státní notářství (nyní soud) o tomto majetku řízení o dědictví (srov. § 47 notářského řádu). Jedná se o situaci, kdy se dodatečně ukáže, že zůstavitel zanechal majetek, který nebyl v původním dědickém řízení znám, a tehdy vyvstává potřeba projednat dědictví i ohledně tohoto nově najevo vyšlého majetku.
Z uvedeného vyplývá, že dodatečné projednání dědictví je možné jen tehdy, objeví-li se nějaký zůstavitelův nový, dosud v dědickém řízení neznámý majetek. Zjistí-li se však v průběhu řízení o dodatečném projednání dědictví, že zde není nově najevo vyšlý majetek zůstavitele, soud řízení zastaví (bylo-li řízení zahájeno bez návrhu) nebo zamítne návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví (bylo-li řízení zahájeno na návrh). Tento postup je na místě jak v případě zjištění, že majetek, o němž bylo řízení vedeno, nebyl ke dni smrti zůstavitele v jeho vlastnictví, tak také v případě zjištění, že předmětný majetek již byl v řízení o dědictví po zůstaviteli projednán.
V obou uvedených případech soud zastaví řízení, resp. zamítne návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví, ze stejného důvodu, tj. proto, že zde není majetek, který má být jako dědictví projednán (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2006 sp. zn. 30 Cdo 132/2005).
5. V souladu s výše vyloženým stanoviskem, na kterém dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, odvolací soud pro svůj konečný úsudek, že návrhu na dodatečné projednání dědictví nelze vyhovět, důvodně považoval za „určující, že spoluvlastnický podíl v rozsahu XY k části pozemku původního pozemkového katastru XY, který zůstavitelka ke dni úmrtí vlastnila, již byl v dědickém řízení projednán“. Protože závěr o tom, že uvedený spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku, jehož se týkal návrh J. U. na dodatečné projednání dědictví, již byl v dědickém řízení po zůstavitelce projednán, představuje skutkové zjištění soudu, je jeho přezkum v rámci dovolacího řízení vyloučen.
I kdyby tedy (eventuálně) bylo možno z obsahu dovolání vysledovat, že argumentace dovolatele se týká „spoluvlastnického podílu pozemku XY v XY ve výši XY“ (dovolatel však stran vymezení spoluvlastnického podílu na předmětném pozemku odvolacímu soudu nic výslovně nevytýká), nelze správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
6. Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětloval dovolateli, že prostřednictvím dědického řízení nelze obcházet obligatorní uplatňování nároků podle speciálních, tzv. restitučních předpisů, a to i v případě, že se stát dopustil na oprávněných osobách či jejich předchůdcích majetkové křivdy formou okupace věci bez právního důvodu, mj. proto, že „vyvlastňovací rozhodnutí nenabylo právní moci“ (k tomu srov. odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2013 sp. zn. 21 Cdo 2449/2011).
Tím ovšem odvolací soud toliko reagoval (formou argumentace obiter dictum) zcela nad rámec nosných úvah svého rozhodnutí, a tudíž nešlo o důvody, které by byly určující pro zamítnutí návrhu. K tomu dovolací soud (rovněž jen pro úplnost) doplňuje, že i nadále je třeba vycházet z principu, že z povahy restitučních zákonů jako předpisů zvláštního vyplývá jednak, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak, než podle ustanovení zákona ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex generalis - lex specialis).
Stanoví-li restituční zákon coby lex specialis určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohou být tyto ignorovány. Nepostupovala-li případně oprávněná osoba podle restitučního zákona, případně byla-li při uplatnění nároku podle restitučního zákona neúspěšná, a nedošlo tak k obnově vlastnického práva postupem v souladu s ním, nepřichází v úvahu, aby přistoupila k vymáhání svého práva podle obecných předpisů, a to způsobem návrhu na doprojednání dědictví (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005 sp. zn. Pl.
ÚS 21/2005, usnesení Ústavního soudu ze dne 7.1.1999 sp. zn. III. ÚS 357/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.8.2005 sp. zn. 28 Cdo 814/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2001 sp. zn. 28 Cdo 2343/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.1998 sp. zn. 23 Cdo 415/98). Ani poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 17.5.2011 sp. zn. I. ÚS 3248/10 nemůže být za daného skutkového stavu případný, neboť v posuzované věci zřejmě nejde o situaci, kdy soudní praxe výjimečně judikuje, že oprávněné osobě nelze upřít soudní ochranu cestou obecných předpisů, neboť k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný důvod, protože její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2017 sp. zn. 28 Cdo 3361/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu dne 26.8.2019 sp. zn. 28 Cdo 401/2019).
7. Závěrem dovolací soud ještě nad rámec považuje za vhodné zmínit, že je mu z dosavadní úřední činnosti (konkrétně z obsahu spisu vedeného pod sp. zn. 24 Cdo 2051/2025, který s projednávanou věcí úzce souvisí) známa skutečnost, že „spoluvlastnický podíl pozemku XY v katastrálním území XY ve výši XY“, který dovolatel opakovaně zmiňuje v dovolání, zůstavitelka F. V. (manželka E. V.) nikdy nevlastnila. Podle vyjádření Katastrálního úřadu XY, pracoviště XY ze dne 28.2.2024 tento spoluvlastnický podíl nabyla podle trhové smlouvy z roku 1943 její jmenovkyně F. V. (švagrová E. V.), která tento podíl (jež po přepočtu činil XY) spolu s dalšími spoluvlastníky (mj. i se synem zůstavitelky E. V.) v roce 2002 prodala na základě kupní smlouvy ze dne 18.12.2002 M. J.
8. Z vyjádření dovolatele, že s napadeným usnesením odvolacího soudu (jeho výroky I. a II.) „nesouhlasí plném rozsahu“ vyplývá, že dovoláním napadá rovněž výrok, kterým bylo rozhodnuto o odměně soudní komisařky. V tomto směru však dovolání rovněž není přípustné, neboť směřuje proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
9. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání J. U. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu