Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pražská 4, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. prosince 2004 sp. zn. 3 T 36/2004, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. července 2005, sp. zn. 6 To 415/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 3 Tdo 1517/2005, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění:
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že skutková zjištění soudů nalézacího a odvolacího jsou v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel byl obecnými soudy pravomocně odsouzen za trestné činy, aniž by měly k dispozici řádné důkazy a vyšetřování probíhalo po značném časovém odstupu. Obecné soudy v rozporu se základními zásadami trestního práva, zejména se zásadou presumpce neviny "in dubio pro reo", stěžovatele odsoudily na základě neúplně provedených důkazů. Dále stěžovatel poukazuje na průběh konfrontace u nalézacího soudu, kdy mu bylo odepřeno právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku, nemá oporu v zákoně ani v provedeném dokazování, neboť obecné soudy neprokázaly, že by se stěžovatel dopustil trestných činů tak, jak jsou v odsuzující části rozsudku popsány. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž by rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.
III. ÚS 84/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele týkající se výroků o vině pod bodem I. a II. napadeného rozhodnutí a výrokem o trestu, který byl za tyto trestné činy stěžovateli uložen. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal shodně jako v předchozích opravných prostředcích svoji argumentaci. Soudy se dostatečným způsobem vypořádaly s otázkou naplnění subjektivní i objektivní stránky posuzovaného trestného činu dle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona bod I. rozsudku, přičemž učinily závěr, že obžalovaný svým jednáním pod pohrůžkou újmy na zdraví či vypálení bytu - tj. pohrůžkou jiné těžké újmy - společně s dalšími dvěma osobami po poškozeném vyžadoval, aby něco konal tj., aby mu předal finanční hotovost a další movité věci.
Subjektivní stránka trestného činu dle § 4 písm. a) tr. zák. byla naplněna tím, že stěžovatel chtěl shora popsaným způsobem porušit zákonem chráněný zájem na ochraně svobodného rozhodování člověka. Dále byl stěžovatel uznán právem vinen trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst.1, 3 tr. zák. kdy společně s J. B. a L. T. pod falešnou záminkou a bez souhlasu svědků M. a T. B., vnikli za užití násilí do bytu poškozené. Oba svědky fyzicky napadli za tím účelem, aby jim řekli, kde má jejich matka schované peníze a šperky, které následně odcizili.
Soudy dospěly k závěru, že není pochyb o tom, že úmysl stěžovatele směřoval od počátku ke zmocnění se cizích věcí s vědomím, že tyto mu poškození nevydají dobrovolně a proto použil fyzického násilí i pohrůžky, aby mu věci vydali. Tomuto jednání předcházelo násilné vniknutí do domu a neoprávněné setrvání v domě poškozených.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy a opakování námitek stěžovatele shodných s odvolacím řízení. Především je pak evidentní, že obecné soudy se odvoláním stěžovatele náležitě zabývaly, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, které skutečnosti má soud za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a proč neshledal důvod pro vyhovění odvolání stěžovatele (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry.
Podle přesvědčení Ústavního soudu základem ústavní stížnosti je posouzení námitek stěžovatele směřujících do oblasti dokazování, zda tyto důkazy byly opatřeny nebo provedeny v rozporu s trestním řádem a zda byly porušeny základní ústavní principy, kterých se stěžovatel dovolává. Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší, ale posuzuje dosavadní řízení, zda bylo spravedlivé jako celek.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací, v rámci přezkumu věci zjistil, že převážná část dovolání stěžovatele směřovala do oblasti dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, kdy stěžovatel zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněné a proto dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení i obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jichž se stěžovatel dovolává, tedy nedošlo Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených (čl. 36 odst. 1, čl. 38 Listiny, čl. 6 odst.1 Úmluvy) či jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod. Na základě vyložených důvodů bylo posléze mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. července 2006
Jan Musil v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení :
Jitka Chmelová