Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti A. M., t. č. ve Věznici Všehrdy, Chomutov, Všehrdy 26, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. května 2014 sp. zn. 3 Tdo 512/2014, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2013 sp. zn. 6 To 60/2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 5 T 136/2012, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let a k povinnosti nahradit škodu poškozeným.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, původní rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám rozhodl rozsudkem ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 6 To 60/2013, kterým pouze napravil dílčí pochybení, kterého se nalézací soud dopustil v popisu skutku, výrok nalézacího soudu co do viny i trestu však fakticky potvrdil.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 3 Tdo 512/2014 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, jako dovolání zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž brojí proti výši uloženého trestu, který považuje za zcela nepřiměřený, neboť se domnívá, že s ohledem na jeho osobní, rodinné a majetkové poměry by postačoval trest mnohem mírnější. Stěžovatel zdůrazňuje, že projevoval skutečnou lítost nad způsobeným skutkem, měl snahu omluvit se rodičům poškozené, vykonával prospěšnou dobrovolnickou činnost, aby se vyrovnal s pocitem viny. Odvolací soud podle stěžovatele nedostatečně přihlédl k tomu, jaké důsledky lze očekávat od trestu pro budoucí život stěžovatele i s ohledem na to, že je ve věku mladé dospělosti. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud chybně konstatoval, že větší škodní následek (smrt poškozené) je přitěžující okolností, neboť tento je již znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl stěžovatel odsouzen. Stěžovatel má za to, že v projednávaném případě obecné soudy akcentovaly prevenci generální nad prevencí individuální, a uložený trest tak podle něj vykazuje parametry trestu exemplárního.
Ústavní soud není vrcholem obecné soustavy soudů, ale zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy). Úlohou Ústavního soudu tedy není přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy nevybočily z rámce daného ústavními předpisy, jestliže jednání stěžovatele podřadily pod skutkovou podstatu uvedenou v § 143 odst. 3 trestního zákoníku. Odvolací i dovolací soud své právní závěry řádně odůvodnily, přičemž "hrubé porušení zákonů" ve smyslu citovaného ustanovení dovodily ze skutečnosti, že stěžovatel řídil vozidlo po požití alkoholu a současně i návykové látky a v místě téměř dvojnásobně překročil nejvyšší požadovanou rychlost, čímž porušil ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 2 písm. b) a § 18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Ústavní soud má za to, že obecné soudy přesvědčivě odůvodnily své právní závěry, přičemž správně konstatovaly, že stěžovatel porušil několik norem příslušného dopravního předpisu; nic na tom nemění ani fakt, že šlo částečně o normy obecné a částečně o normy k nim speciální. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací obecných soudů a pro stručnost na ně odkazuje.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že při posuzování, zda došlo k naplnění zákonného znaku "hrubého porušení zákonů" dle § 143 odst. 3 trestního zákoníku, je především nutno zkoumat intenzitu tohoto porušení. Skutečnost, že došlo k porušení více různých zákonných norem, může být důvodem pro kvalifikaci jednání jako "hrubého porušení zákonů", avšak není jejím nezbytným předpokladem. Jak uvádí i odborná literatura, k naplnění uvedeného zákonného znaku je nezbytné, aby porušení zákonné normy nebo norem bylo natolik intenzivní, že vyvolá reálné nebezpečí, že dojde ke smrtelnému následku předpokládanému v § 143 trestního zákoníku, přičemž však musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 trestního zákoníku (srov. Šámal a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1508). Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně obsáhle a přesvědčivě popsaly, z jakých důvodů bylo výše uvedené naplněno.
K námitce stěžovatele ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008
sp. zn. II. ÚS 455/05
), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014
sp. zn. I. ÚS 2613/13
).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, neboť stěžovateli uložily trest v rámci zákonné trestní sazby, při rozhodování o výměře trestu dostatečně zohlednily všechny relevantní skutečnosti vztahující se k okolnostem případu i osobě stěžovatele a svoje úvahy zevrubně popsaly v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud sice připouští, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí některými nedostatky, na něž stěžovatel poukazuje ve své ústavní stížnosti, avšak tyto podle mínění Ústavního soudu nedosahují ústavněprávní roviny.
Jde-li o nepřípadné vyjádření, v němž odvolací soud označil větší škodní následek (smrt poškozené) jako přitěžující okolnost na straně stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na to, že sám odvolací soud na následující straně svého rozhodnutí toto vyjádření rozporuje a správně uvádí, že větší škodní následek je již znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, a nelze jej tedy opakovaně přičítat k tíži stěžovatele. Ústavní soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, podle nějž původní nesprávné tvrzení představuje pouze chybnou formulaci, nemající vliv na samotné soudní rozhodnutí.
Ústavní soud neshledává, že by v projednávaném případě došlo ke zjevnému porušení principu vyváženosti trestní represe a prevence. V této otázce Ústavní soud opět zdůrazňuje, že obecné soudy náležitě přihlédly ke všem relevantním okolnostem ovlivňujícím celkovou výměru trestu a své rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodnily.
Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu