Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obce Dobřejovice, sídlem Na Návsi 26, Dobřejovice, zastoupené Mgr. Robertem Jarošem, advokátem, sídlem Štěpánská 644/35, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. 33 Cdo 199/2022-140, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2021 č. j. 25 Co 90/2021-114 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. září 2020 č. j. 36 C 307/2019-76, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti České štěrkopísky, s. r. o., sídlem Cukrovarská 34/41, Praha 9 - Čakovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2020 č. j. 36 C 307/2019-76 uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 163 100 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou porušením smluvních povinností (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení ve výši 80 573,50 Kč (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 5. 2021 č. j. 25 Co 90/2021-114 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a vedlejší účastnici řízení přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 263 Kč (výrok II.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že nepojmenovaná smlouva [srov. § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")] ze dne 20. 2. 2017 o spolupráci při přípravě a realizaci záměru vybudování betonárny v katastrálním území stěžovatelky uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení (dále jen "smlouva o spolupráci") je platná. V rámci samostatné působnosti [§ 7 odst. 1, § 35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů] byla schválena zastupitelstvem stěžovatelky (usnesení č. 2017/28/05 ze dne 16. 2. 2017) s tím, že zastupitelstvo bylo před hlasováním se zněním smlouvy řádně seznámeno. Byly rovněž splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu (porušení smluvní povinnosti, vznik újmy i příčinná souvislost). Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka se smlouvou o spolupráci nezavázala k zajištění výsledku (tedy schválení územního plánu), nýbrž k určitému postupu, který měl k tomuto výsledku vést. Jestliže následně odmítla podle smlouvy postupovat, porušila svou smluvní povinnost (§ 2913 obč. zák.). Nesouladný výsledek dodatečně vyhlášeného místního referenda na uvedeném závěru nic nezměnil, nehledě k tomu, že samotným uspořádáním referenda s určitým výsledkem nedošlo k prolomení smluvního vztahu. Smlouva nadto neobsahovala žádné ustanovení, které by v takovémto případě vylučovalo právo vedlejší účastnice řízení na náhradu škody spočívající v účelně vyložených nákladech ve výši 163 100 Kč.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2022 č. j. 33 Cdo 199/2022-140 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Stěžovatelka v dovolání předložila Nejvyššímu soudu k řešení dvě otázky. V případě první otázky (zda se obec mohla zavázat k tomu, že určitým způsobem změní územní plán, případně nakolik a jakým způsobem je možný takový závazek vyložit jako platný) však nenapadla žádný právní závěr, nýbrž pouze správnost a úplnost skutkových zjištění. Oproti zjištěnému skutkovému stavu, že závazek stěžovatelky spočíval ve spolupráci při přípravě a realizaci záměru vedlejší účastnice řízení na výstavbě a provozování betonárny a v rámci jí dostupných možností a v souladu s právními předpisy, především na zajištění zapracování záměru do územního plánu za účelem změny funkčního využití předmětného pozemku, stěžovatelka totiž v dovolání prosazovala, že se zavázala ke konkrétní změně územního plánu.
Stěžovatelka se tak domáhala přezkumu právního závěru krajského soudu procesně neregulérním způsobem. Ani posouzení otázky vlivu místního referenda na soukromoprávní vztah (zánik závazku v důsledku výsledku referenda a z toho vyplývající následná nemožnost plnění ze smlouvy o spolupráci podle § 2006 obč. zák.) nezaložilo přípustnost dovolání, neboť rozsudek krajského soudu byl v souladu s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004 sp. zn. 25 Cdo 695/2003, ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 29 Odo 1166/2004, ze dne 22.
2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 25 Cdo 165/2018). Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud v nálezech ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 873/09
(N 28/64 SbNU 297) a
sp. zn. III. ÚS 263/09
(N 27/64 SbNU 285; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle nichž: "Z rozhodování v místním referendu nevznikají či nezanikají bezprostředně žádné soukromoprávní vztahy, podobně jako např. z odevzdání hlasů ve volbách." K namítaným vadám řízení pak Nejvyšší soud nemohl přihlédnout, neboť dovolání nebylo přípustné [§ 242 odst. 3 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve shrnuje skutkový stav a průběh dosavadního řízení. Nejvyššímu soudu vytýká způsob, jakým se vypořádal, resp. nevypořádal, s jí nastolenými otázkami. Zdůrazňuje, že podstata první jí formulované otázky spočívala v tom, zda se mohla obec zavázat ke změně územního plánu, případně nakolik je možné takový závazek posoudit jako platný. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud vyložil otázku příliš úzce a pouze hledal cestu, jak se dovoláním nezabývat, když ji posoudil jako polemiku se skutkovým stavem, resp. jako vytváření vlastní verze skutkového stavu. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by byl její výklad skutkového stavu (zejména pak závazku vyplývajícího ze smlouvy o spolupráci) nesprávný. Co se týče druhé nastolené otázky (vlivu místního referenda na soukromoprávní vztah), stěžovatelka zpochybňuje odkazy Nejvyššího soudu na jeho dosavadní judikaturu, kterou nepovažuje za typově shodnou. Nejvyšší soud navíc ani nevysvětlil, proč není správný názor stěžovatelky o následné nemožnosti plnění. Stěžovatelka dále spatřovala přípustnost dovolání i v extrémním nesouladu skutkových zjištění ohledně příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením jejích povinností. Předně podle stěžovatelky nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice řízení vynakládala prostředky za účelem prokázání plnění podmínek smlouvy o spolupráci a že by schválení změny územního plánu bylo pravděpodobné. Náklady vynaložené vedlejší účastnicí řízení před změnou územního plánu byly z pohledu stěžovatelky vynaloženy předčasně a neúčelně, resp. byly vynaloženy i za účelem prosazení vlastního záměru výstavby betonárky. Vedlejší účastnice řízení si měla být vědoma, že změna územního plánu nemusí být navržena a i v případě že by k návrhu změny došlo, nemusela by být schválena. Stěžovatelka konečně namítá, že Nejvyšší soud rezignoval na svoji povinnost sjednocovat rozhodovací praxi, když ohledně jí odkazované rozhodovací praxe nižších soudů nevysvětlil, proč ji nepovažuje za relevantní.
6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 21. 11. 2022 stěžovatelka odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2011 sp. zn. IV. ÚS 276/11 , které, byť se týká opatření obecné povahy o stavební uzávěře, je podle stěžovatelky relevantní i pro nyní posuzovanou věc.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud nejprve předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelka totiž v podstatě pouze polemizuje se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry obecných soudů opírajícími se o výklad podústavního práva.
10. Stěžovatelka předně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Jde-li o toto usnesení, je třeba v obecné rovině připomenout, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř. jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení 13 ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/ (U 5/68 SbNU 541)]. Přípustnost dovolání pak zkoumá právě Nejvyšší soud, kterému tuto pravomoc výslovně přiznává zákon (§ 239 o.
s. ř.). Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením Nejvyššího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Nejvyšší soud nicméně musí i takové rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15
(N 153/82 SbNU 431)].
11. Posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal s dovolatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala.
12. Stěžovatelka především namítala, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s jí předloženými otázkami. Jak se podává z obsahu dovolání, které bylo přiloženo k ústavní stížnosti, stěžovatelka formulovala dvě otázky (viz výše), přičemž u první z nich přípustnost dovolání spatřovala v tom, že ji krajský soud vyřešil odlišně od konstantní judikatury, u druhé otázky pak uváděla, že dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
13. Co se týče první otázky, Nejvyšší soud poté, co v odůvodnění usnesení popsal obsah dovolání a skutkový stav, z něhož vycházel krajský soud, dospěl k závěru, že stěžovatelka nastolené řešení staví na své vlastní skutkové verzi o obsahu smlouvy o spolupráci, když prosazuje, že se zavázala ke konkrétní změně územního plánu. V tomto směru je třeba dát nepochybně zapravdu Nejvyššímu soudu. Ústavní soud ověřil ze stěžovatelčiny argumentace obsažené v dovolání, kterou porovnal se skutkovými zjištěními, na nichž postavily svoje rozhodnutí soudy nižších stupňů, že stěžovatelka skutečně vytvořila svoji vlastní verzi skutkového stavu.
Ze smlouvy o spolupráci, jak byla hodnocena okresním a krajským soudem, totiž nikterak nevyplynulo, že by se stěžovatelka zavázala ke změně územního plánu (to ostatně zdůraznil i krajský soud, a to ve shodě se skutkovými závěry okresního soudu), nýbrž pouze k tomu, že bude vyvíjet činnost, která má k tomuto výsledku vést. Odmítla-li stěžovatelka pokračovat ve své činnosti, k níž se podle smlouvy o spolupráci zavázala, přičemž důvodem pro ukončení spolupráce byl výsledek místního referenda, byl pak nevyhnutelný závěr obecných soudů o porušení její smluvní povinnosti.
V této souvislosti je namístě zdůraznit jednu ze stěžejních zásad soukromého práva - pacta sunt servanda.
14. Ohledně druhé otázky pak Nejvyšší soud, na rozdíl od přesvědčení stěžovatelky, která se domnívala, že jde o dosud neřešenou otázku, shledal, že daná problematika (vliv místního referenda na soukromoprávní vztah), již byla v konstantní judikatuře vyřešena. Nejvyšší soud pak tuto judikaturu stručně citoval a vysvětlil, proč není k této otázce dovolání přípustné. Ústavní soud nemá žádný důvod závěry vyplývající z této judikatury, tedy že výsledek referenda nemá bezprostředně vliv na existenci dříve vzniklých soukromoprávních vztahů, z ústavněprávního hlediska jakkoliv měnit.
15. Nejvyšší soud se nezpronevěřil ani své povinnosti sjednocovat rozhodovací praxi. Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání nejsou pro Nejvyšší soud relevantní rozhodnutí soudů nižších stupňů, na něž stěžovatelka v dovolání odkazovala, nýbrž právě předchozí judikatura Nejvyššího soudu. Existuje-li taková judikatura vrcholné soudní instance, není důvod, aby Nejvyšší soud blíže vysvětloval, proč rozhodnutí soudu nižšího stupně v jiném sporu, i pokud by se typově shodovalo, je či není správné.
16. Ústavní soud v této části uzavírá, že Nejvyšší soud dostál své povinnosti, dovoláním se řádně zabýval, jasně a srozumitelně odůvodnil své závěry a v jeho postupu nelze spatřovat žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
17. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Zejména okresní soud provedl dostatečné dokazování (viz body 4. - 19. rozsudku), výsledky z něj vyplývající poté stručně shrnul (viz bod 20. rozsudku) a následně z nich vyvodil odpovídající právní závěry (viz body 21. - 29. rozsudku). Krajský soud pak závěry okresního soudu doplnil především v otázce existence příčinné souvislosti, jakožto jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za porušení smluvní povinnosti (viz bod 12. rozsudku krajského soudu). V ústavní stížnosti jde ze strany stěžovatelky o pouhou polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, do nichž Ústavnímu soudu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší vstupovat.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu