25 Cdo 165/2018-837
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: AMÁDEUS
REAL, a.s., se sídlem Dlouhá 741/13, 110 00 Praha 1, IČO: 27241131, zastoupená
Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, 110 00 Praha 1,
proti žalovanému: statutární město Plzeň, se sídlem magistrátu náměstí
Republiky 1, 306 32 Plzeň, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, advokátkou se
sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, o 1. 835. 010. 545 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 13/2015,
o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6.
2017, č. j. 10 Co 546/2016-684, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 13 C 13/2015-391
zamítl žalobu na zaplacení 1 835 010 545 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil
povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 26. 6. 2017, č. j. 10 Co 546/2016-684, Krajský soud v Plzni
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně zamýšlela vybudovat v
centru města Plzně obchodní multifunkční centrum a za tímto účelem koupila
pozemky včetně stavby DK Inwest (jež byla v roce 2012 v souladu s ujednáním
účastníků odstraněna) a nechala vypracovat projekt, který byl v souladu s
územním plánem žalovaného a k němuž příslušné orgány státní správy zaujaly
kladná stanoviska. Od počátku přípravy projektu probíhala mezi účastníky
komunikace za účelem jeho realizace, žalovaný od roku 2009 průběžně vznášel na
projekt některé požadavky (ohledně počtu parkovacích míst, dopravního řešení
okolí, polyfunkčnosti projektu a jeho rozšíření o složku kulturní i
volnočasovou, výšky a členění zamýšlené stavby, napojení na lávku přes řeku
Radbuzu, úpravy Americké ulice apod.), jimž se žalobkyně snažila vyhovět. V
souladu s touto komunikací a za účelem zarovnání nevhodně vedené uliční čáry v
ulicích Americká a Denisovo nábřeží, požádala žalobkyně o pronájem a pozdější
odkup městských pozemků, jež s jejími pozemky sousedily. Dne 1. 9. 2011
schválilo zastupitelstvo žalovaného regulační podmínky, projednané předtím s
žalobkyní, kterým následně žalobkyně projekt dále přizpůsobovala. V podstatě
jedinou spornou otázkou v té době byly podmínky členění projektu do dílčích
hmot. Dne 31. 5. 2012 rozhodla rada žalovaného o pronájmu a budoucím prodeji
městských pozemků žalobkyni s tím, že pokud žalobkyně splní regulační podmínky,
bude zastupitelstvu žalovaného předložen ke schválení návrh smlouvy o smlouvě
budoucí kupní na pronajaté pozemky žalovaného a současně s jejím schválením
měla být s žalobkyní uzavřena nájemní smlouva na tyto pozemky. Dne 21. 6. 2012
rada žalovaného své předchozí usnesení změnila tak, že žalobkyni za účelem
realizace projektu pronajala městské pozemky do doby prodeje těchto pozemků
žalobkyni, jež se zavázala splnit regulační podmínky (jejich nesplnění bylo
důvodem pro odstoupení od smlouvy) a do smlouvy byla zahrnuta i rozvazovací
podmínka, že nájemní smlouva pozbude účinnosti, pokud do 30. 6. 2013 účastníci
neuzavřou smlouvu o smlouvě budoucí kupní ohledně pronajatých pozemků. Nájemní
smlouva byla uzavřena 16. 7. 2012. Dne 30. 7. 2012 vydal žalovaný pro účely
územního řízení souhlas s umístněním stavby žalobkyně na pronajatých pozemcích,
bezprostředně na to požádala žalobkyně o vydání rozhodnutí o umístění stavby
podle projektu a 1. 11. 2012 bylo zahájeno územní řízení. V té době část
obyvatel Plzně vyjadřovala nesouhlas se zamýšlenou stavbou. Žalovaný proto 27. 11. 2012 podal žádost o přerušení územního řízení do 13. 1. 2013, jíž stavební
úřad vyhověl. Ve dnech 11. a 12. 1. 2013 se konalo referendum občanů Plzně s
výsledkem, že projekt žalobkyně se nemá realizovat.
V té době byla žalobkyně
připravena předložit nové hmotové členění projektu, aby dosáhla deklarace
splnění regulačních podmínek, avšak žalovaný jednání i posouzení změny projektu
odmítl s odkazem na výsledek referenda. V březnu 2013 žalovaný podal pro územní
řízení nesouhlasné stanovisko se záměrem projektu s odkazem na nesplnění
regulačních podmínek žalobkyní ohledně členění projektu do dílčích hmot,
polyfunkčnosti a neprokázání vlastnického práva k pozemkům, 24. 6. 2013
žalobkyni sdělil, že v důsledku splnění rozvazovací podmínky pozbude nájemní
smlouva ke konci června účinnosti a vyzval ji k vyklizení pozemků, v říjnu 2013
odňal v územním řízení svůj souhlas se záměrem projektu, udělený 30. 7. 2012,
a v lednu 2014 příslušný odbor Magistrátu města Plzně zamítl žádost žalobkyně
o vydání územního rozhodnutí pro projekt s tím, že žalovaný s realizací
projektu na městských pozemcích nesouhlasí. V té době žalovaný rovněž odstoupil
od nájemní smlouvy pro nesplnění regulačních podmínek. Odvolací soud po
doplnění dokazování (zejména znaleckým posudkem akad. arch. J. Sapáka a jeho
výslechem) dospěl ke skutkovému závěru, že smluvnímu závazku mezi účastníky
předcházelo dlouhé období vyjednávání, jež směřovalo k realizaci projektu. Po
přijetí regulačních podmínek žalovaným se žalobkyně snažila těmto podmínkám
dostát, přestože nebyly dostatečně určité a musely být postupně upřesňovány,
avšak na konci roku 2012 se projekt blížil jejich naplnění. Do konce roku 2012
bylo na splnění regulačních podmínek účastníky intenzivně spolupracováno, avšak
po referendu spolupráce ze strany žalovaného zcela ustala. Bez jeho součinnosti
nebylo možné dosáhnout splnění regulačních podmínek ani stanoviska žalovaného,
zda splněny byly či nikoliv. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že
vzhledem k tomu, že původní rozhodnutí žalovaného jej zavazovalo k jednáním
směřujícím k realizaci projektu, což bylo i cílem účastníky uzavřené nájemní
smlouvy, a posléze své rozhodnutí změnil a nastavený kontraktační proces
jednostranně ukončil, porušil tím své povinnosti vyplývající z uzavřené nájemní
smlouvy i z nastaveného kontraktačního procesu ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“). Pro závěr o
odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu je nerozhodné, že jednostranné
ukončení kontraktačního procesu žalovaný odůvodňoval výsledky referenda. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud zrušil s tím, že závěrem o
existenci protiprávního úkonu žalovaného byl splněn pouze jeden z předpokladů
odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., a soudu prvního
stupně uložil zabývat se tím, zda jsou splněny i ostatní nezbytné předpoklady
odpovědnosti za škodu, tedy existencí škody a příčinné souvislosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na něž reagovala
žalobkyně vyjádřením, přičemž namítala jeho nepřípustnost. V průběhu dovolacího
řízení navrhli oba účastníci jeho přerušení podle § 110 o. s. ř.; řízení bylo
přerušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Cdo
165/2018-804, usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 25 Cdo 165/2018-824, rozhodl
dovolací soud o pokračování v řízení, a poté účastníci navrhli opětovné
přerušení dovolacího řízení s tím, že dne 4. 11. 2019 uzavřeli Dohodu o
spolupráci při rozvoji území a učinili tak první kroky k mimosoudnímu narovnání
jejich sporu. Usnesením ze dne 15. 4. 2020, č. j. 25 Cdo 165/2019-834,
Nejvyšší soud tento návrh zamítl s tím, že jestliže ani po roce nedošlo k
narovnání jejich právních vztahů tak, aby spor mohl být mimosoudně vyřešen a z
účastníky uzavřené dohody současně vyplývá, že realizace narovnání bude trvat
blíže neurčenou dobu (dle smlouvy až 10 let), není další přerušení řízení před
dovolacím soudem vzhledem ke specifikům tohoto řízení účelné. Poté Nejvyšší
soud posoudil podané dovolání a podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), je odmítl jako nepřípustné, neboť
nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není
přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání jednak v odklonu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a jednak v nesprávném právním posouzení
otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Obsáhle rekapituluje
řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím a Nejvyššímu soudu
předkládá k řešení třináct otázek, a to:
- Otázky týkající se požadavků, které kladou procesní předpisy na
určitost vymezení porušené povinnosti a individualizaci skutku, kterým dochází
k porušení povinnosti, v odůvodnění soudního rozhodnutí (otázky 1, 2, a 10) a
otázka týkající se nedostatečných skutkových zjištění (otázka 7). V těchto otázkách namítá dovolatel jednak nedostatky skutkových závěrů
odvolacího soudu a jednak nedostatky odůvodnění jeho rozhodnutí. Námitky
směřující proti skutkovým závěrům postrádají charakter právní otázky, kterou by
měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti
právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému
stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. V
podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází
napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné
aplikace práva, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav,
s nímž on nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č.
108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírky“, včetně tam obsaženého odkazu na
nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost
hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů
provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici
nemá. Lze poznamenat, že skutkové námitky, případně to, že dovolatel vycházel
při své argumentaci z odlišného skutkového stavu než odvolací soud, se
prolínají všemi otázkami, jež dovolatel formuloval. Nepřezkoumatelnost soudního
rozhodnutí, jež je dovolatelem rovněž namítána, je vadou řízení, k níž však lze
podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li
dovolání na základě dalších námitek přípustné (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), což
není tento případ. Nehledě k tomu, že odvolací soud v usnesení srozumitelně
uvedl, v čem porušení právní povinnosti žalovaným spočívá. Rovněž otázka,
týkající se poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (otázka 13), je
ve skutečnosti námitkou vady řízení, k níž v daném případě nelze přihlédnout. - Otázky týkající se posouzení právních účinků splnění rozvazovací
podmínky podle § 36 odst. 2 obč. zák. a posouzení právní povahy regulačních
podmínek jako souboru požadavků vlastníka nemovitostí a nakládání s majetkem
obce a jejich dopadu do soukromoprávních vztahů účastníků (otázky 3 a 4). Ohledně těchto otázek lze konstatovat, že odvolací soud své rozhodnutí na nich
nezaložil. Právní závěr odvolacího soudu se totiž opírá o skutkový závěr, že
žalovaný jednostranně na počátku roku 2013 ukončil kontraktační proces a
přestal poskytovat žalobkynivané součinnost nezbytnou ke splnění regulačních
podmínek, čímž znemožnil realizaci projektu; toto jednání pak soud posoudil
jako porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. Pro právní
posouzení věci tedy nebylo podstatné, zda rozvazovací podmínka byla či nebyla
splněna, neboť k protiprávnímu jednání žalovaného došlo již předtím. Ani na
posouzení právní povahy regulačních podmínek rozhodnutí odvolacího soudu
nestojí. Ať již by byla právní povaha regulačních podmínek jakákoli
(veřejnoprávní či soukromoprávní), odvolací soud za rozhodné pro posouzení věci
považoval to, že žalovaný kontraktační proces zahájený z vůle obou účastníků,
jenž byl podmíněn jejich spoluprací na plnění regulačních podmínek,
jednostranně ukončil.
- Otázky týkající se pravidel pro interpretaci právních úkonů podle § 35
odst. 2 obč. zák., a to zda je při výkladu právního úkonu třeba přihlédnout k
okolnostem, za nichž byl učiněn, a zda lze odhlédnout od jeho jazykového
vyjádření (otázky 5 a 6).
V těchto otázkách dovolatel namítá odklon od ustálené praxe dovolacího soudu
při výkladu nájemní smlouvy a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
32 Cdo 2691/2012, 23 Cdo 5227/2009 a 32 Cdo 3751/2014, přičemž nesprávný výklad
smlouvy spatřuje v závěru odvolacího soudu, že žalobkyně nemusela regulační
podmínky splnit do 30. 6. 2013 (otázka 5). Avšak na posouzení, do kdy musela
žalobkyně regulační podmínky splnit v návaznosti na důsledky nesplnění, soud
své rozhodnutí nezaložil. Lze dodat, že přirozeně by byla situace jiná, kdyby
žalovaný součinnost žalobkyni poskytoval a ta regulační podmínky do uvedeného
data nesplnila, což by bylo podstatné z hlediska dalších ujednání v nájemní
smlouvě; v takovém případě by bylo posouzení této okolnosti pro rozhodnutí
soudu podstatné. K této situaci ale v projednávané věci nedošlo v důsledku
jednání žalovaného. Jestliže soud na základě zjištěného skutkového stavu
vykládal ustanovení nájemní smlouvy s přihlédnutím k prokázaným okolnostem
jejího uzavření, tedy k tomu, že dlouhodobě probíhala spolupráce účastníků
směřující k realizaci projektu a posléze byla naplňována i uzavřením nájemní
smlouvy, jež předpokládala další smluvní ujednání (uzavření smlouvy o smlouvě
budoucí), od namítané judikatury se neodchýlil.
- Otázky výkladu pojmu legitimního očekávání pro účely předsmluvní
odpovědnosti podle § 415 obč. zák. ve vztahu k vymezení okolností, které mohou
mít vliv na jeho vznik a zda ve vztahu k obci může vzniknout legitimní
očekávání předtím, než uzavření smlouvy schválí zastupitelstvo (otázky 8 a 9),
jež dovolatel předkládá jako neřešené.
Dovolatel v podstatě namítá, že rozhodnutí postrádá skutkový závěr o tom, jaká
legitimní očekávání žalobkyně dle soudu měla (otázky 7, 8), a dále i to, že
žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání, že s ní žalovaný uzavře smlouvu o
smlouvě budoucí, neboť nejen že nesplnila regulační podmínky, ale i proto, že o
uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nerozhodlo zastupitelstvo žalovaného.
Odvolací soud dovodil, že žalobkyně důvodně očekávala součinnost žalovaného při
plnění regulačních podmínek a následně i realizaci projektu, neboť jednání i
rozhodnutí představitelů žalovaného (před referendem) včetně uzavření nájemní
smlouvy a ujednání o předpokládaném uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní k
tomuto cíli směřovala. Není tedy důvodná námitka, že soud v rozhodnutí
nevysvětlil, v čem důvodné očekávání žalobkyně spočívalo. Navíc otázka
posouzení důvodného očekávání uzavření smlouvy v judikatuře již řešena byla,
kdy bylo mimo jiné vysloveno, že opakovaně nesolidní jednání jedné z budoucích
smluvních stran může představovat porušení obecné prevenční povinnosti podle §
415 obč. zák., a založit tak ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. povinnost k
náhradě škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 695/2003, nebo ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004,
uveřejněný pod č. 82/2007 Sbírky, rozsudky ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo
127/2007, nebo ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008). Očekávání
žalobkyně, že k realizaci projektu na konci složitého kontraktačního procesu
dojde, bylo podloženo jednáním s žalovaným v průběhu řady let (od roku 2009),
jež vedlo ke konkrétním výsledkům, tedy k uzavření nájemní smlouvy a v ní
předpokládaným dalším smluvním ujednáním. Na očekávání žalobkyně, že k
realizaci projektu dojde, nic nemění to, že druhým smluvním partnerem byla
obec. Podle závěrů Ústavního soudu i v případech, kdy stát (respektive obec)
vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními
předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího
ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích obec nedisponuje
skutečně zcela autonomní vůlí a její jednání se musí vždy řídit zákonem. Při
hodnocení právních jednání činěných územně samosprávnými celky, a to i pokud
vystupují v soukromoprávních vztazích, bude důkladněji bráno na zřetel, zdali
je jejich postup souladný se zákonem, předvídatelný či nediskriminační (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14). To
znamená, že na obec jsou v těchto vztazích kladeny vyšší nároky než na soukromé
osoby (musí respektovat i jiná hlediska), což však není důvodem pro to, aby
nebyla vázána jednáním svých volených zástupců, pokud jednali v rámci svých
pravomocí a jako takoví zahájili kontraktační proces a pokračovali v něm do
doby, kdy uzavření zamýšleného závazku bylo pravděpodobné či smlouvu již
uzavřeli. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/2000, na něž odkazuje
dovolatel, pak na danou věc nedopadá, neboť v tom případě jednání o uzavření
smlouvy vedl starosta, aniž by měl k tomu souhlas zastupitelstva, což je
odlišná situace od projednávané věci, kdy v průběhu řízení nikdy nebylo
zpochybňováno, že jednání směřující k realizaci projektu činily orgány
žalovaného, které k tomu měly pravomoc.
- Otázka týkající se právních účinků rozhodnutí přijatého v místním
referendu (otázka 11).
Dovolatel nesouhlasí s úvahou soudu, že ani nepochybná vázanost žalovaného
výsledky referenda nezbavuje žalovaného odpovědnosti za škodu vzniklou
ukončením před referendem započatého kontraktačního procesu. Tato úvaha není v
rozporu s § 49 zákona č. 22/2004 Sb. ani s dovolatelem citovaným nálezem
Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 263/09, z něhož vyplývá, že
orgány obce jsou zavázány prosazovat názor občanů těmi prostředky, které jim
zákon dává k dispozici. V poměrech projednávané věci to znamená, že žalovaný
mohl například připravit referendum předtím, než byl zahájen smluvní proces,
anebo realizovat názor občanů jiným způsobem než jednostranným okamžitým
ukončením již rozběhlého kontraktačního procesu. Jestliže tak nepostupoval,
nese odpovědnost za škodu, kterou svým jednáním způsobil. Svým obsahem je tato
otázka pouhou polemikou se závěrem odvolacího soudu, aniž by byla k řešení
předložena smysluplná právní otázka, kterou odvolací soud řešil a na jejímž
řešení bylo založeno dovoláním napadené rozhodnutí.
V „otázce“ 12 pak dovolatel zdůrazňuje to, co je z rozhodnutí odvolacího soudu
zcela jasně patrné, a to, že odvolací soud učinil závěr pouze o existenci
protiprávního jednání žalovaného, a že ostatní předpoklady odpovědnosti za
škodu ve smyslu § 420 obč. zák. budou soudem prvního stupně teprve zkoumány.
Nejedná se tedy o řešení právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř.
Z uvedených důvodů není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodne soud v konečném
rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu