Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 293/03
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H. zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2003, čj. 20 Cdo 1975/2002-175, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 28. 2. 2002, čj. 12 Co 44/2002-129, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2001, čj. 41 E 1805/98-119, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2003, čj. 20 Cdo 1975/2002-175, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 28. 2. 2002, čj. 12 Co 44/2002-129, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3.
12. 2001, čj. 41 E 1805/98-119, přičemž tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, citovaným usnesením okresního soudu bylo ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného nezl. M. H. (dítěte matky L. H. a otce M. H., tj. stěžovatele) rozhodnuto o návrhu stěžovatele, jakožto povinného, na zastavení výkonu rozhodnutí (mimo jiné) tak, že se návrh zamítá.
V tomto svém návrhu stěžovatel tvrdil, že poukazoval nezletilému výživné v nižší výši, než jak bylo rozhodnuto v nalézacím řízení, avšak dlužné částky uhradil v prosinci 1997 částkou 510.000,- Kč a poté v únoru 1998 částkou 400.000,- Kč, kdy těmito platbami současně výživné "předplatil". Tuto námitku ovšem soud důvodnou neshledal, když dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že předmětná částka byla vyplacena na výživné nezletilého. V souvislosti s tím poukázal na nejasnou výpověď v daném (exekučním) řízení, tak i na četné rozpory v jeho výpovědích učiněných v rámci jiných řízení, pokud jde o účel uvedených plateb, a dovodil, že vůlí povinného bylo uhradit zálohu na vypořádání BSM a že pozdější změna názoru povinného na právní hodnocení vypořádání BSM nemůže mít na účel platby žádný vliv.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Ostravě, pobočky v Olomouci, je ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. V odůvodnění pak tento soud uvedl, že se soud prvního stupně, v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v jeho předchozím usnesení ze dne 29. 2. 2000, čj. 12 Co 117/2000-45, zabýval otázkou, kdy, jakým zákonným způsobem a s jakým výsledkem došlo mezi rodiči nezletilého k vypořádání jejich zaniklého bezpodílového vlastnictví. Dále konstatoval, že sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by účelem předmětné platby bylo zaplacení jeho dluhu na výživném, nikoliv tedy vypořádání BSM.
V dalším odkázal na odůvodnění usnesení okresního soudu s tím, že jeho závěry jsou přiléhavé, logicky návazné a souladné; dle jeho názoru se okresní soud zabýval a vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi a okolnostmi a správně uzavřel, že se stěžovateli nepodařilo prokázat žádný z taxativně vyjmenovaných důvodů pro zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 o. s. ř.). K tomu odvolací soud doplnil, že výhrady stěžovatele k hodnocení zrealizovaných důkazů nemohou obstát, neboť soud prvního stupně vyhodnotil všechny provedené důkazy, včetně listinných (tj. spisů okresního soudu sp. zn. P 86/96 a 14 C 21/98) tak, jak předpokládá ustanovení § 132 o.
s. ř. (za použití § 254 odst. 1 o. s.
ř.). I když stěžovatel uváděl, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované a tvrzené důkazy, tato námitka není důvodná, protože z protokolu o jednání ze dne 3. 12. 2001, sepsaného v daném řízení, plyne, že přes poučení soudu stěžovatel důkazy o účelu sporné platby neoznačil a jejich realizace se nedovolával. Stěžovatel rozhodnutí krajského soudu napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že má-li být přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., je povinnému k dispozici pouze dovolací důvod zakotvený v § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, přičemž stěžovatel uplatnil výlučně důvody jiné. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že vzhledem k dřívějšímu rozhodnutí odvolacího soudu se rozhodnutí soudu prvního stupně jeví jako předčasné, neboť k vypořádání zaniklého BSM dosud nedošlo, když řízení v této věci dosud probíhá, přičemž zatím nelze učinit závěr, zda matce nezletilého vznikla nějaká pohledávka.
Soudu prvního a druhého stupně dále vytýká, že výpovědi matky nezletilého neposoudily jako rozporné a účelové, jestliže tato původně požadovala uhrazení částky 5 mil. Kč za prodej "jejich" firmy, když k tomuto prodeji došlo až dva roky po zániku BSM, začala vyžadovat "náhodou" stejnou částku. Dále namítá, že s ohledem na své obecné zkušenosti by jednoznačně v prosinci 1997 uhradil dluh na výživném, který v té době prokazatelně existoval (a z tohoto důvodu mu hrozilo trestní stíhání), nikoliv pouze tvrzené, avšak neexistující nároky na vypořádání BSM.
Dle svého názoru stěžovatel také prokázal důvod uhrazení výživného dopředu, jímž byla neochota matky umožnit mu s nezletilým styk. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, jeho závěry mají být v přímém rozporu se zákonem, neboť v § 241a odst. 2 o. s. ř. jsou jako způsobilé dovolací důvody uvedeny jak vady řízení, tak nesprávné právní posouzení, pouze pro případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. je v § 241a odst. 3 o. s. ř. uveden další dovolací důvod, základní dovolací důvody podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. však nijak omezeny nejsou a lze je tedy řádně uplatnit oba. Vzhledem ke svým závěrům o neuplatnění způsobilého dovolacího důvodu se soud otázkou, zda má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, vůbec nezabýval. Závěrem stěžovatel shrnuje, že porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva bylo způsobeno závažnými vadami v řízení před obecnými soudy, které spočívají v tom, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s kasačním rozhodnutím soudu odvolacího, soudy vycházely při svém rozhodování ze skutkových zjištění, která jsou v hrubém rozporu s provedeným dokazováním, a dovolací soud v rozporu s procesními předpisy odmítl jeho dovolání.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona.
Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto ohledu zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Úvodem je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které tento soud není další, superrevizní instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a proto mu nepřísluší zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Namítá-li stěžovatel v prvé řadě, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor soudu stupně druhého, je třeba konstatovat, že není věcí Ústavního soudu - vzhledem k jeho postavení ve vztahu k soudům obecným - přezkoumávat, zda či do jaké míry se soud řídil právním názorem soudu nadřízeného; tyto otázky musí posoudit a rozhodnout právě tento nadřízený soud. Kromě toho, eventuální okolnost, že matka nezletilého obdržela danou platbu od stěžovatele v rámci vzájemného vypořádání (BSM) nedůvodně, by neměla vliv na řešení toho, co je v tomto řízení rozhodující, tj. za jakým účelem jí byly finanční prostředky původně poskytnuty, a tak i tvrzení stěžovatele o předčasnosti rozhodnutí ve věci výkonu rozhodnutí je třeba odmítnout.
Pokud jde o posouzení toho, za jakým účelem byla předmětná platba realizována, jde o otázku skutkových závěrů, tedy o hodnocení důkazů příslušnými soudy; Ústavní soud opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, by mohlo dojít až v případě svévolného postupu ze strany obecných soudů, kdy by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34). Pochybení tohoto rázu, resp. svévolné jednání ze strany obecných soudů, však zjištěno nebylo, neboť tyto ve svých rozhodnutích uvedly, z jakých důkazů vycházely, jak tyto hodnotily, přičemž své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnily. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy vycházely především z výpovědí stěžovatele, učiněných při ústním jednání u Okresního soudu v Karviné ve věci sp. zn. 14 C 21/98, sp. zn. P 89/96, jakožto listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že sám stěžovatel vymezil účel předmětné platby, když nejprve uváděl, že se jednalo o vypořádání BSM, později o platbu dlužného výživného a jeho "předplacení".
Za této situace, kdy stěžovatel nenavrhl či nepředložil relevantní důkazy, bylo plně věcí soudů obecných, jak provedené důkazy posoudí. Jestliže stěžovatel v této souvislosti poukazuje na údajné rozpory ve výpovědi matky nezletilého v předmětném soudním řízení, tyto, jak je stěžovatel v ústavní stížnosti vymezuje, nemohou mít na posouzení věci vliv - v obou případech šlo o tvrzení nároku jejího a nikoliv nezletilého. Pokud jde o další argumentaci stěžovatele po stránce skutkové, jde ve své podstatě o polemiku se závěry obecných soudů, a tak nezbývá než jej odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že takovýto nesouhlas s nimi ještě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu, jedná se o vyjádření nesouhlasu s interpretací § 273 odst. 1 písm. c), odst. 2 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Pokud však jde o otázky interpretace a aplikace tzv. jednoduchého práva, jímž citovaná ustanovení jsou, jejich posuzování, jak bylo vysvětleno výše, v zásadě Ústavnímu soudu nepřísluší; dle konstantní judikatury Ústavního soudu lze o porušení ústavně zaručených práv a svobod (obvykle čl. 36 odst. 1 Listiny) uvažovat teprve tehdy, pokud by daný akt bylo možno označit za zjevně svévolný, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalismus (srov. např. nález ze dne 8.
7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 , publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 98). Přestože odůvodnění předmětného usnesení dovolacího soudu je poměrně stručné, lze z něj dovodit totéž, co již bylo konstatováno v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení ze dne 20. 6. 2000 ve věci sp. zn. 21 Cdo 2544/99). Jeho výklad vychází v podstatě z názoru, že dovolání podle § 273 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti; při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Protože postupem podle citovaného ustanovení může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen (resp. především) z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.
s. ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 273 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Oproti tomu dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.
neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle § 273 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jak je z výše uvedeného patrné, způsob, jakým byla řešena předmětná (nejednoduchá) otázka, byl dovolacím soudem dostatečně vysvětlen, přičemž i závěry jsou srozumitelné a nikoliv zjevně "nerozumné" či v evidentním rozporu s principy logiky, takže nic nenasvědčuje přítomnosti prvku svévole či porušení zásad spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že žádné ústavně zaručené právo na daný mimořádný opravný prostředek neexistuje, necítí se Ústavní soud za výše uvedených okolností oprávněn závěry Nejvyššího soudu ČR dále přezkoumávat. S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 14. ledna 2004