Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. srpna 2024 sp. zn. 6 To 185/2024 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 15. července 2024 č. j. KRPZ-38686-2803/TČ-2019-150081-KOV, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a R. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 36 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že ústavní stížností napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") bylo rozhodnuto podle § 77b odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád"), v souladu s ustanovením § 79a odst. 1 tr. řádu, že se mění důvod zajištění věci - policejním orgánem specifikovaného vrtulníku, jehož majitelem je stěžovatelka. Vrtulník se nově zajišťuje jako výnos z trestné činnosti (původně byl zajištěn jako nástroj k trestné činnosti). Rozhodnutí bylo vydáno v řízení v trestní věci druhého vedlejšího účastníka řízení stíhaného ode dne 23. 11. 2021 pro skutek právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a současně též i pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině.
3. Ke stížnosti stěžovatelky podané podle § 141 a násl. tr. řádu Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčinu stížnost zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění zrekapituloval povahu trestné činnosti kladené za vinu obviněným osobám (druhého vedlejšího účastníka řízení nevyjímaje). Trestná činnost spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že mezi lety 2018 až 2021 obviněné osoby vytvářely obchodní řetězce za účelem zvýšení odpočtu daně z přidané hodnoty. Byť došlo na základě nových důkazů ke změně důvodu zajištění předmětného vrtulníku, na podstatě uvedené trestné činnosti se ničeho nezměnilo. Zároveň není vyloučeno, aby vrtulník jako nástroj sloužící k páchání trestné činnosti byl zároveň pořízen z prostředků pocházejících právě z takové trestné činnosti. V této souvislosti krajský soud podrobně popsal, jakým způsobem druhý vedlejší účastník ovládal všechny na trestné činnosti zúčastněné subjekty a jakým způsobem získal uvedený vrtulník a využíval ho. Pro důvodnost rozhodnutí o zajištění (respektive pro rozhodnutí o změně důvodu zajištění) je podle krajského soudu rozhodné, zda je dáno podezření z trestné činnosti a jsou založeny alespoň rámcové podmínky pro stíhání pachatelů takové trestné činnosti. Zajištění je přiměřené i s ohledem na rozsah zkrácení daně, když v této souvislosti orgány činné v trestním řízení pracují s částkou 36 000 000 Kč. Přiměřená je zatím i doba zajištění s ohledem na rozsah a složitost eventuálně spáchané trestné činnosti.
4. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domnívá, že zajištění jejího majetku je nepřiměřené zejména z hlediska časového [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 12. 1. 2005
sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53)]. Upozorňuje na to, že ani ona jako právnická osoba, ani další právnická osoba mající blízký vztah k předmětu zajištění, nejsou trestně stíhány. Trestní stíhání se z pohledu orgánů činných v trestním řízení nevyvíjí dobře, zajištění trvá už od roku 2021, a aby bylo udržitelné, musel policejní orgán přistoupit ke změně důvodu zajištění. V této souvislosti odkazuje na příslušná ustanovení tr. řádu vztahující se k časovému omezení maximální doby vazebního stíhání, které je rozděleno na dobu mezi přípravné řízení trestní a na fázi řízení před soudem, přičemž vazební stíhání nesmí přesáhnout dohromady délku tří let. Tato podmínka v případě stěžovatelky již není splněna. Zajištění vrtulníku je pro stěžovatelku téměř likvidační, neboť nemůže dostát svým smluvním závazkům, jelikož uzavřela kupní smlouvu na prodej uvedeného vrtulníku. V závěru odkazuje na nález ze dne 30. 1. 2008
sp. zn. II. ÚS 642/07
(N 25/48 SbNU 291) a na nález ze dne 19. 3. 2009
sp. zn. III. ÚS 1396/07
(N 62/52 SbNU 609) s tím, že každý zásah do práva pokojně užívat majetek musí splňovat kritérium přiměřenosti.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti a ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v ústavním systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy ze dne 29. 3. 2001
sp. zn. III. ÚS 138/2000
(N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005
sp. zn. III. ÚS 303/04
(N 52/36 SbNU 555) a další].
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je třeba možnost jeho zásahu do přípravného řízení trestního vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud může korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012
sp. zn. I. ÚS 2532/12
nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006
sp. zn. III. ÚS 674/05
].
8. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014
sp. zn. I. ÚS 3502/13
(N 63/73 SbNU 209)].
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015
sp. zn. III. ÚS 3647/14
(N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013
sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004
sp. zn. II. ÚS 708/02
nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004
sp. zn. III. ÚS 125/04
].
10. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že orgány činné v trestním řízení se stěžovatelkou uplatňovanými námitkami zabývaly a dostatečně na ně reagovaly. To platí pro stěžejní východisko stěžovatelky, že doba zajištění v její věci není přiměřená. Krajský soud se v odůvodnění svého usnesení podrobně zabýval jednak tím, zda ve věci stěžovatelky byly vůbec splněny podmínky pro změnu důvodů zajištění (v této souvislosti podrobně vysvětlil, že podmínky splněny byly), jednak se také zabýval přiměřeností zajištění z hlediska časového (které v ústavní stížnosti stěžovatelka jednoznačně akcentuje) i z hlediska poměru zajištěné majetkové hodnoty a trestnou činností eventuálně způsobené škody. Vysvětlil, proč jsou všechna tato hlediska ve věci stěžovatelky splněna a Ústavní soud pro stručnost na důvody, které uvedl krajský soud ve svém usnesení a které jsou shora rekapitulovány, odkazuje.
11. Blanketní odkazy stěžovatelky na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se případů, kdy doba zajištění věci pro účely trestního řízení již přiměřená nebyla, neobstojí. V této souvislosti je třeba zmínit zejména nálezy ve věcech
sp. zn. II. ÚS 642/07
a
sp. zn. III. ÚS 1396/07
. V nich Ústavní soud výslovně konstatuje, že doba zajištění vzhledem k okolnostem obou případů trvající 6 let již byla nepřiměřená zejména proto, že trestní řízení v podstatě vůbec nepostupovalo, a to z důvodů nikoliv na straně tehdejších stěžovatelů. Takové okolnosti však v případě stěžovatelky zjevně splněny nejsou, byť samozřejmě ani zajištění vrtulníku stěžovatelky nemůže trvat neúměrně dlouho a může tedy nastat doba, kdy i toto zajištění bude nepřiměřené. Tento okamžik však podle Ústavního soudu zatím nenastal. Nález ze dne 12. 1. 2005
sp. zn. III. ÚS 441/04
, na který stěžovatelka poukazuje, nemá s projednávanou věcí žádnou souvislost.
12. Z hlediska námitek nepřiměřeného dlouhého trvání zajištění neobstojí ani odkaz stěžovatelky na maximální možnou délku vazebního stíhání. Byť samozřejmě i v případě stěžovatelky znamená zajištění věci zásah do práv vlastníka, nelze jej s omezením v podobě vazebního stíhání srovnávat. Proto nelze ani mechanicky přenášet lhůtu, kterou zákonodárce omezil maximální možnou délku vazebního stíhání na ostatní zajišťovací instituty. Ostatně obdobnou argumentaci Ústavní soud odmítl již dříve (srov. k tomu usnesení ze dne 5. 12. 2017
sp. zn. I. ÚS 1217/17
). Důvodem pro neústavnost zajištění věci stěžovatelky není ani to, že údajně nemůže plnit své závazky z kupní smlouvy, jíž chtěla uvedený vrtulník prodat. Ústavní soud nezpochybňuje, že taková situace je pro stěžovatelku nepříjemná, nicméně z důvodu uspokojení soukromoprávního závazku nelze zasáhnout do probíhajícího trestního řízení a "mařit" účel zajištění věci jako opatření směřujících k náležitému zjištění trestných činů a spravedlivému potrestání pachatelů. Tvrzení o likvidačním efektu zajištění z hlediska ekonomického stěžovatelka nijak nerozvíjí, Ústavní soud za ni tuto argumentaci nemůže domýšlet. Ani tato argumentace proto nemůže obstát.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu