Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. 11. 2010 v senátě složeném z předsedkyně čtvrtého senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila ve věci stěžovatele W. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, nám. T. G. Masaryka 25, P. O. BOX 172, Plzeň, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2957/10 , takto:
Soudce Vladimír Kůrka je z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2957/10 vyloučen.
Odůvodnění:
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. listopadu 2010
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
V trestním řízení, vedeném proti stěžovateli jako obviněnému u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 20/2008, byl stěžovatel stíhán pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (zkratkou "tr. zák." je označován v té době platný trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Skutek trestného činu spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný dne 1. 3. 2006 spolu se spoluobviněným M. F. v hotelu Ibis v Praze 8, společně předstírali poškozené Daně Mrázové zprostředkování prodeje jejího starožitného (údajně antického) prstenu zahraničnímu zájemci za částku 12 milionů korun, ve snaze se tohoto prstenu zmocnit.
Při schůzce, kterou s poškozenou předem domluvil, stěžovatel předstíral, že je profesorem a že provádí expertní ocenění prstenu, byl přitom maskován nalepenými kotletami, šedivou parukou a obarvenou pletí. Při následné schůzce dne 8. 3. 2008, na níž již stěžovatel nebyl přítomen, vydala poškozená M. F. starožitný prsten a ten jí předal šedočerný kufřík, údajně obsahující dohodnutou kupní cenu, ve skutečnosti však v něm byly padělané bankovky. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 46 T 2/2007 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr.
zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm let a k trestu zákazu pobytu v Praze na dobu pěti let. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 12 To 89/2007 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. srpna 2008 sp. zn. 8 Tdo 672/2008 vyhověl dovolání stěžovatele, podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil předchozí rozhodnutí soudů první a druhé instance a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem kasačního rozhodnutí byla vadná formulace skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku, která neobsahovala potřebná relevantní zjištění k subjektivní stránce tohoto trestného činu a všechny znaky objektivní stránky trestného činu podvodu; odůvodnění napadených rozhodnutí pokládal dovolací soud za kusé a ne zcela přesvědčivé.
Poté byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 46 T 20/2008 uznán znovu vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen ke stejným trestům jako v předchozím rozsudku.
Z podnětu stěžovatelova odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. 12 To 18/2009 rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušen ve výroku o trestu a nově mu byl uložen mírnější nepodmíněný trest odnětí svobody na pět let, trest zákazu pobytu zůstal nezměněn. Stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 8 Tdo 614/2010 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Ke kasaci napadených rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy. V posuzovaném případě však k žádnému takovému porušení nedošlo.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.
Ústavní soud posoudil vznesené námitky zejména z toho hlediska, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu či jiná ústavně garantovaná stěžovatelova práva, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.
Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 , nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08
- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 , sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III.
ÚS 84/94 , sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96 ,
II. ÚS 182/02 ,
I. ÚS 413/02 a mnohá další).
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V projednávané věci Ústavní soud rovněž zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr. řádu, § 226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ,
I. ÚS 910/07 ,
I. ÚS 49/06 ,
I. ÚS 429/03 ). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. § 2 odst. 5 in fine tr. řádu).
Ze zásady subsidiarity, která je jedním ze základních principů ústavního soudnictví, vyplývá, že kontrola zákonnosti na úrovni "obyčejného" práva je především záležitostí instančního postupu samotných orgánů činných v trestním řízení. Stěžovateli nebylo v této trestní věci upřeno právo využít všechny řádné a mimořádné opravné prostředky, které také v průběhu trestního řízení skutečně uplatnil. V proběhlém trestním řízení se obecné soudy veškerými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádaly.
Nelze přisvědčit důkazním námitkám stěžovatele. Tyto námitky zpochybňují správnost hodnocení provedených důkazů a tvrdí, že za situace, v níž stěžovatel svou vinu popíral, obecné soudy opřely svůj závěr o jeho vině o jediný usvědčující důkaz, totiž o svědeckou výpověď poškozené Dany Mrázové. Pokud by tomu tak bylo, muselo by se zvažovat, zda nejde o ryzí případ "tvrzení proti tvrzení", kdy z navzájem si odporujících výpovědí vyplývají zcela protikladné skutkové verze, z nichž nelze upřednostnit verzi stěžovateli nepříznivou.
Ústavní soud však konstatuje, že v dané věci obecné soudy opřely svá skutková zjištění navíc o širší kontext nepřímých důkazů a indicií, které dostatečně přesvědčivě potvrzují pravdivost výpovědi jmenované svědkyně. Podrobný rozbor složité důkazní situace a zhodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně Mrázové provedl jak nalézací, tak odvolací soud. V jejich rozsudcích je konstatováno, že na stěžovatelovu účast na páchání trestného činu lze usuzovat nejen ze svědecké výpovědi jmenované svědkyně, nýbrž rovněž z obsahu dalších důkazů, jakož i z celkového sledu a skladby trestného jednání.
V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí. Ústavní soud nepokládá za důvodnou ani námitku tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatelem navrhované důkazy (např. výslech manžela Dany Mrázové) byly oprávněně posouzeny jako irelevantní.
Důvodnými neshledal Ústavní soud ani námitky týkající se posouzení stupně škodlivosti (v terminologii dřívějšího trestního zákona "společenské nebezpečnosti") trestného činu a výše uloženého trestu. Úvahy obecných soudů, jež poukázaly na značnou výši zamýšleného zločinného zisku, na dlouhodobost a rafinovanost činu a na předchozí recidivu stěžovatele, jsou plně obhajitelné. Princip přiměřenosti trestu není narušen ani tím, že trestné jednání se nacházelo toliko ve stadiu pokusu a že skutečná hodnota věci, která byla podvodně vylákána, byla výrazně nižší než ta, s níž pachatelé počítali. Všechny tyto skutečnosti soudy zvážily a přiměřeně zhodnotily uložením trestu na samé spodní hranici trestní sazby.
Konečně se patří poznamenat, že ačkoli stěžovatel petit ústavní stížnosti nesměřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byla stěžovatelova věc rovněž meritorně projednána, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou a přezkoumal nejen rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, ale i dovolacího soudu s ohledem na skutečnost, že stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti též označil za vadný. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2013
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu