Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Martinem Hromkem, advokátem, sídlem Vídeňská 153/119b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024 č. j. 8 Tdo 592/2024-640, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2024 č. j. 10 To 30/2024-612 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2023 č. j. 10 T 156/2022-575, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelstí v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2023 č. j. 10 T 156/2022-575 byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) jej soud podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Soud stěžovateli dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 3. 2024 č. j. 10 To 30/2024-612 podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 7. 2024 č. j. 8 Tdo 592/2024-640 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v první řadě namítá, že jeho nedbalostní zavinění vylučuje jeho onemocnění - těžká forma obstrukční spánkové apnoe, o které v době dopravní nehody nevěděl. Ta měla způsobit náhlou a pro stěžovatele nepředvídatelnou ztrátu bdělosti (tzv. mikrospánek) při řízení motorového vozidla. Soudy se podle jeho názoru s touto jeho obhajobou nevypořádaly dostatečně. V jejich posouzení mu chybí zhodnocení vlivu jeho stavu na jeho fyzickou kondici. Ačkoli je takové posouzení otázkou ryze odbornou, obecné soudy ji vyhodnotily jen laicky a upozadily jím předloženou lékařskou zprávu MUDr. Kubalíkové ze dne 12. 12. 2023, podle níž diagnóza těžké obstrukční spánkové apnoe mohla u stěžovatele ovlivnit schopnost řídit motorová vozidla a doporučuje proto provést znalecký posudek. Ten však obecné soudy provést odmítly. Stěžovatel uvádí, že v inkriminovaný den žádnou zvýšenou únavu nepociťoval. Dodává, že před dopravní nehodou byl shledán zcela zdravotně způsobilým k výkonu práce řidiče dopravní zdravotní služby a tedy i k řízení motorových vozidel.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Stěžovatel zpochybňuje naplnění subjektivní stránky přečinů v nedbalostní formě. K prokázání jeho verze příčiny vzniku nehodového děje vlivem náhlého mikrospánku, k němuž mělo dojít v důsledku spánkové apnoe, měly obecné soudy provést dokazování prostřednictvím znaleckého posudku, což odmítly. Stěžovatel odvolacímu soudu předložil zprávu lékařky MUDr. Kubalíkové ze dne 12. 12. 2023, podle které těžká obstrukční spánková apnoe, která byla na podzim roku 2023 stěžovateli diagnostikována, mohla ovlivnit schopnost řídit motorová vozidla v době nehody. K dopravní nehodě, kterou stěžovatel způsobil, došlo dne 28. 7. 2022.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důvodnosti návrhů na doplnění dokazování obecnými soudy, pak staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
9. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 tr. ř. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důvodnosti návrhů na doplnění dokazování provedené obecnými soudy.
10. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování. Pokud obecné soudy považovaly za nadbytečné po pečlivě provedeném dokazování dále jej doplňovat přibráním znalce, který by se měl se značným časovým odstupem vyjadřovat zpětně ke stavu stěžovatele v době nehody, pak tento postup dostatečně odůvodnily (bod 13 usnesení Nejvyššího soudu a bod 10 usnesení krajského soudu).
11. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Provedly totiž potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Lze plně souhlasit se závěrem krajského soudu, podle kterého subjektivní přesvědčení řidiče o své schopnosti k řízení vozidla musí být vždy založeno na základně analýzy konkrétních skutečností, které buď řidič zná anebo by je měl znát. V posuzované věci šlo předně o to, že při časném ranním vstávání (dle slov stěžovatele v den nehody vstával ve 3 hodiny ráno a předchozího dne šel spát kolem 21. - 22. hodiny) po vícehodinovém rozvážení pacientů sanitním vozem za teplého letního dne je náchylnější k únavě. Obecné soudy své úvahy o naplnění nedbalostní formy zavinění podepřely i analýzou vyjádření stěžovatele ke kvalitě jeho spánku v průběhu času, z nichž vyplývá snaha stěžovatele své narůstající obtíže (v lehké formě zjištěné již před nehodou) bagatelizovat. Jejich závěr o naplnění znaku subjektivní stránky v podobě vědomé nedbalosti nevzbuzuje žádné pochybnosti. Jinými slovy stěžovatel si měl s ohledem na všechny okolnosti předcházející nehodě být vědom hrozící náchylnosti k únavě a ztrátě pozornosti a měl včas přerušit jízdu nebo učinit vhodná opatření k vyloučení tohoto nežádoucího účinku.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud považuje ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu