USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o
dovolání obviněného M. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3.
2024, č. j. 10 To 30/2024-612, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 156/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl
rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2023, č. j. 10 T
156/2022-575, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1,
2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147
odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku
citovaného rozsudku) byl obviněný podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2
(dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle § 73
odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 (třiceti)
měsíců.
2. Rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2023, č. j. 10 T
156/2022-575, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením
ze dne 12. 3. 2024, č. j. 10 To 30/2024-612, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný
prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedl, že
odvolací soud neprovedl jím navržený podstatný důkaz – znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, který by zodpověděl zcela klíčovou otázku, a to, zda
„mikrospánek obviněného nastalý bezprostředně před dopravní nehodou byl náhlým
stavem způsobeným jeho onemocněním – těžkou obstrukční spánkovou apnoe, který
obviněný nemohl dopředu předpokládat a případně mu přizpůsobit své chování,
anebo zda naopak šlo o stav neprojevující se náhle, jehož symptomy mohl
obviněný dopředu rozpoznat a reagovat na ně“. V této souvislosti poukázal na
lékařskou zprávu MUDr. Alžběty Kubalíkové ze dne 12. 12. 2023, z níž vyplynulo,
že trpí těžkou formou obstrukční spánkové apnoe a že tato diagnóza mohla
ovlivnit jeho schopnost řídit motorová vozidla v době dopravní nehody, což je
okolnost zcela určující pro posouzení otázky zavinění. Dovolatel dále považuje
za nesprávné právní posouzení skutku v souvislosti s otázkou zavinění ve vztahu
k usmrcení poškozené H., neboť znalec MUDr. Hladík konstatoval, že pokud by
poškozená byla připoutána bederním bezpečnostním pásem „vznikla by u ní velice
závažná poranění, vzhledem k rychlosti obou vozidel by hrozila minimálně těžká
újma na zdraví, vzhledem k věku poškozené a na základě zkušeností znalce by
zranění poškozené bylo pravděpodobně i tak smrtelné“. Podle obviněného tak
znalec odmítl učinit kategorický závěr, že poškozená by v případě připoutání
utrpěla poranění neslučitelná se životem a nebylo tak dosaženo praktické
jistoty o tom, že i kdyby byla připoutána bezpečnostním pásem, došlo by při
dané dopravní nehodě k jejímu úmrtí. Zavinění obviněného se tak vztahuje pouze
na těžké ublížení na zdraví poškozené, nikoliv na její usmrcení. Je tedy
přesvědčen, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako těžké ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na shora
uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 12. 3. 2024, č. j. 10 To 30/2024-612, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k
novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státní zastupitelství. Ten předně uvedl, že obviněný opakuje v dovolání dva
hlavní body své obhajoby, které již uplatnil před soudem prvního stupně a které
shrnul ve svém odvolání, přičemž oba soudy se s těmito námitkami vypořádaly v
odůvodnění svých rozhodnutí. Následně ve svém vyjádření podrobně popsal
dosavadní průběh obhajoby dovolatele. Pokud jde o námitku týkající se
neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, soud se s ní podle
státního zástupce věcně adekvátním způsobem vypořádal, kdy logicky a
přesvědčivě odůvodnil, proč považuje takový posudek za nadbytečný. Ve vztahu k
námitce týkající se dopadu nepřipoutání poškozené na zavinění obviněného při
usmrcení poškozené s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
dospěl k závěru, že „míra spoluzavinění poškozené byla natolik nízká, že se
nemohla projevit v právním posouzení skutku dovolatele“ s tím, že „jeho jednání
bylo pro vznik smrtelného zranění příčinou zcela dominující“, a proto považuje
postup soudů za správný. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší
soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést,
že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1.
2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich
vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných
případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a
učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly
žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní
rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně
opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu
důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces
[čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři
případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces.
Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené
důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz
provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další
skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán
procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k
svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů
a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul
do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného
současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv
obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje
dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo
zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího
soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání
podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené
trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod
dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto
obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256
tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že
jej odvolací soud neshledal důvodným.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d
odst. 2 tr. ř.].
III.
Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky, které obviněný
uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s
argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudy nižších stupňů,
ale rovněž v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších
fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408],
mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné
již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu
Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že
soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, o čemž bezpochyby svědčí i
skutečnost, že v návaznosti na odvolání obviněného bylo odvolacím soudem první
rozhodnutí (rovněž odsuzující) nalézacího soudu zrušeno a věc přikázána soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Je nutno konstatovat, že
příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních
důkazů (mj. také po doplnění dokazování), převážně v podobě svědeckých
výpovědí, znaleckých posudků a listin, doplněných, mj. v řízení po zrušení věci
odvolacím soudem. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na
jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve
smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení důkazu znaleckým
posudkem z oboru zdravotnictví, pak Nejvyšší soud připomíná, že z konstantní
judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení
důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě
jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu je třeba uvést, že tuto
námitku již obviněný uplatnil v rámci odvolání, přičemž odvolací soud se jí
pečlivě zabýval a zdůvodnil, proč je nadbytečné doplňovat dokazování zmíněným
znaleckým posudkem, a to i s ohledem na značný časový odstup od nehody, kdy by
se znalec stěží mohl vyjádřit ke stavu obviněného v době nehody. Na argumentaci
odvolacího soudu Nejvyšší soud odkazuje s tím, že se s takto formulovaným
závěrem ztotožnil (viz též bod 15).
14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod
pak bylo možné podřadit námitky týkající se absence subjektivní stránky jednání
obviněného, a to z důvodu, že trpí těžkou obstrukční spánkovou apnoe a z
důvodu, že smrtelný následek byl v případě poškozené způsoben jejím
nepřipoutáním. I tyto námitky shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými, a to z
následujících důvodů.
15. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné předně uvést,
že odvolací soud v bodě 10 svého usnesení velmi podrobně popsal své úvahy o
odpovědnosti obviněného za předmětný nehodový děj ve vztahu k těžké obstrukční
spánkové apnoe. Zcela výstižně pak zmínil, že dovolatel si nebezpečí únavy
vedoucí ke ztrátě pozornosti při řízení měl být vědom i proto, že již v roce
2018, kdy byl vyšetřen ve spánkové laboratoři FTN, u něj byla zjištěna lehká
forma obstrukční spánkové apnoe (č. l. 596). Existenci uvedeného onemocnění
však obviněný připustil až v rámci odvolacího řízení, když oproti tomu v rámci
výslechu před soudem prvního stupně zdůrazňoval, že v den nehody necítil žádnou
únavu, že problémy se spánkem, usínáním a probouzením nemá (č. l. 431). Ze
zprávy ze dne 26. 2. 2024 přitom vyplývá, že obviněnému byl již v roce 2019,
tedy několik let před předmětnou dopravní nehodou, schválen přístroj CPAP s
kódem 17504, který slouží právě k léčbě uvedeného onemocnění (č. l. 605 a bod 7
usnesení odvolacího soudu). Z těchto skutečností vyplývá, že obviněnému byla
existence uvedeného onemocnění v době předmětné dopravní nehody známa, stejně
tak riziko, ke kterému může v souvislosti s tímto onemocnění dojít při řízení
motorového vozidla. Nelze tak dovodit absenci subjektivní stránky trestného
činu z důvodu existence zmíněné nemoci, jak tvrdí v dovolání obviněný. Závěry,
v nichž soudy na základě provedených důkazů dovodily nedbalostní zavinění
obviněného, jsou tak logické a věcně správné. Nelze tudíž akceptovat tvrzení
dovolatele, že „v souvislosti s náhlým stavem způsobeným jeho onemocněním –
těžkou obstrukční spánkovou apnoe, který obviněný nemohl dopředu předpokládat a
případně mu přizpůsobit svoje chováním“ došlo k předmětné dopravní nehodě, když
je zcela přesvědčivě prokázáno, že o tomto onemocnění byl již v roce 2018
informován, přičemž příznaky i průběh tohoto onemocnění jsou obecně známé,
avšak obviněným, možná i v souvislosti se zaměstnáním, které vykonával, byly
příznaky tohoto onemocnění upozaďovány. Za takto zjištěného skutkového stavu je
odkaz na lékařskou zprávu MUDr. Alžběty Kubalíkové a s ní spojený požadavek na
vypracování znaleckého posudku, při zjištění, že o nemoci i jejich příznacích
(únava atd. – viz rozhodnutí soudů nižších stupňů) obviněný věděl, nepřiléhavý
a závěr soudů o nedůvodnosti vypracování znaleckého posudku (viz shora bod 13)
správný, mj. i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v den, kdy došlo k dopravní
nehodě vstával již ve 03.00 hod. a předchozího dne šel obviněný spát kolem
21.-22. hodin. Zcela správně soud prvního stupně uvedl, že obviněný nebyl uznán
vinným úmyslnými trestnými činy, ale nedbalostními, kdy tato nedbalost
spočívala v tom, že se plně nevěnoval řízení motorového vozidla a sledováni
situace v silničním provozu, a to za situace, kdy nejen podcenil svoji únavu
při vědomí práce do pozdních večerních hodin předchozího dne, včasného ranního
stávání, ale zejména při vědomí, že na tomto stavu a jeho koncentraci k řízení
se může výraznou měrou podílet spánková apnoe, která u něj byla zjištěna již v
roce 2018.
Symptomy tohoto onemocnění musely být obviněnému předem neznámé,
když pro uvedený závěr svědčí skutečnost, že mu pro spánkovou apnoe byl
předepsán přístroj, přičemž se jedná o obecně známé skutečnosti toto onemocnění
provázející, avšak obviněný těmto skutečnostem svoje chování nepřizpůsobil a
spoléhal, že k porušení nebo ohrožení zdraví a životů nedojde.
16. Soudy obou stupňů se rovněž pečlivě vypořádaly s existencí
subjektivní stránky ve vztahu k úmrtí poškozené H. (bod 23 rozsudku soudu
prvního stupně a bod 11 usnesení odvolacího soudu). Na jejich závěry Nejvyšší
soud plně odkazuje a pro úplnost připojuje následující.
17. Je zřejmé, že oba soudy dospěly (s ohledem na znalecké posudky) k
závěru, že poškozená nebyla připoutána. Z charakteru námitek obviněného je pak
evidentní, že tuto skutečnost považuje za rozhodující pro závěr, že jeho
zavinění se nevztahuje ke zmíněnému smrtelnému následku, kdy navíc podle něj
znalec odmítl učinit kategorický závěr o tom, zda by poškozená v případě
připoutání utrpěla zranění neslučitelná se životem. V této souvislosti je
vhodné zmínit, že soudy obou stupňů vzaly v úvahu vyjádření znalce MUDr. Jiřího
Hladíka, podle kterého skutečnost, že poškozená nebyla připoutána bezpečnostním
pásem (pouze bederním), neměla v daném typu vozidla a zejména s ohledem na věk
poškozené zásadní význam na záchranu jejího života. K tomu mj. uvedl, že pásy
mají význam pro záchranu života při čelním střetu cca do 90 km/hod. V předmětné
trestní věci byla rychlost střetu vozidel 120 km/hod. Podle znalce by s velkou
pravděpodobností došlo ke smrti poškozené [v souvislosti s výše uvedenými
skutečnostmi (věk poškozené, typ vozidla, rychlost střetu vozidel)], i pokud by
byla připoutána bederním pásem (viz např. též body 10 a 23 rozsudku, č. l. 567
spisu).
18. Podle judikatury k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je
nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v
souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku
následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin
(např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku
„porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov.
č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny
pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě
usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě,
nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti
tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (usnesení
Nejvyššího soudu publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
19. Ze skutkových zjištění vyplývá, že hlavní příčinou předmětné
dopravní nehody bylo to, že se obviněný dostatečně nevěnoval [viz též shora bod
15] řízení sanitního vozu a přejel plynule vodorovné dopravní značení „V1b“
dvojitou podélnou čáru souvislou, přičemž vjel do protisměrného jízdního pruhu,
kde se čelně střetl s protijedoucím vozidlem. Je tak zřejmé, že rozhodující
příčinou následku (účinku) v podobě smrti poškozené bylo protiprávní jednání
obviněného, přičemž míra spoluzavinění poškozené na tomto následku nebyla z
hlediska možného právního posouzení skutku relevantní, a to obzvláště s
přihlédnutím, k již zmíněným závěrům znalce, podle něhož by připoutání
bezpečnostními pásy nemělo zejména v tomto věku poškozené zásadní vliv na
záchranu jejího života (č. l. 566, 567). V souvislostí s nepřipoutáním
poškozené a argumentací dovolatele o nutnosti posouzení jeho jednání toliko
podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku lze snad pouze ve stručnosti ve vztahu k
předmětné trestní věci uvést, že také Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn.
II. ÚS 492/17, mj. konstatoval, že protiprávní jednání poškozeného nepřerušuje
příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče a následkem jeho
jednání. Jak již bylo shora uvedeno, znalec konstatoval, že připoutání
bezpečnostními pásy s ohledem na věk poškozené nemělo zásadní vliv na záchranu
jejího života [v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou lze okrajově zmínit
utrpěná zranění dalších poškozených – účastníků dopravní nehody i samotného
obviněného v souvislosti se střetovou rychlostí obou vozidel, typ vozidla
atd.]. Lze tedy uzavřít, že soudy zvolená právní kvalifikace je správná.
20. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které
obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly,
nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5
Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění
rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008,
sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská
práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst.
1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže
být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací
soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění
nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro
odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně
vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným
námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit,
a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu
opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá
právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako dovolání.
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho
důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr.
ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o
odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu