U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání,
které podal obviněný T. H., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, s adresou pro
doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2018, sp. zn.
7 To 166/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 178/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného T. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. 2 T
178/2017, byl obviněný T. H. uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku přečinem
krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem
1) a 2) výroku rozsudku přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm.
a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §
222 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 73
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl uložen obviněnému také trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního
orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 2 let. Podle § 101
odst. 2 písm. e) tr. zákoníku soud dále rozhodl o zabrání věcí konkretizovaných
ve výroku rozsudku (počtem kusů a názvem jednotlivých knižních titulů).
Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu dále soud rozhodl o
nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž
rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 7 To 166/2018,
tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu z podnětu odvolání obviněného
napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl
tak, že obviněného uznal vinným pod bodem 1) výroku rozsudku přečinem krádeže
podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a pod bodem 1) a 2) výroku rozsudku
přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku
za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18
měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 101 odst. 2 písm. e)
tr. zákoníku rozhodl odvolací soud také o zabrání věcí uvedených ve výroku
rozsudku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu rozhodl též o nárocích
poškozených na náhradu škody.
3. Uvedených trestných činů, pro něž byl uznán vinným, se obviněný podle
rozsudku soudu druhého stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod
bodem 1) výroku rozsudku byl uznán vinným tím, že poté, co ke dni 30. 9. 2013
ukončil funkci jednatele v obchodní společnosti T., (nyní v likvidaci), IČ XY,
se sídlem XY (dále jen „T.“), využil skutečnosti, že měl nadále ve svém držení
její nepřenosné platební karty a provedl několik výběrů finanční hotovosti z
bankomatů podrobně rozvedených ve výroku rozhodnutí a vybrané finanční
prostředky si ponechal pro svoji potřebu. Tímto jednáním způsobil obchodní
společnosti T. a jejím věřitelům škodu ve výši 88 017,31 Kč, jejichž pohledávky
vůči obchodní společnosti T. zůstaly neuhrazeny, neboť obchodní společnost T.
neměla jiný majetek postačující k úhradě svých závazků, což obviněný věděl. Pod
bodem 2) výroku rozsudku obviněný jako jednatel obchodní společnosti T. a
současně jako jednatel obchodní společnosti A., IČ XY, se sídlem XY (dále jen
„A.“), s vědomím neuhrazených závazků obchodní společnosti T. přenechal k
dalšímu nakládání bez jakéhokoliv protiplnění obchodní společnosti A. knihy
specifikované ve výroku rozsudku ve vlastnictví obchodní společnosti T. v
hodnotě nejméně 663 006,80 Kč. Tímto jednáním současně způsobil škodu věřitelům
obchodní společnosti T., jejichž pohledávky vůči obchodní společnosti T.
zůstaly neuhrazeny, neboť neměla jiný majetek postačující k úhradě vlastních
závazků, což obviněný věděl.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně
prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, neboť rozsudky soudů nižších stupňů spočívají podle
obviněného na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním
posouzení.
5. Obviněný nejprve (pod bodem II. svého dovolání) zrekapituloval
dosavadní průběh řízení. Následně (pod bodem III.) se vyjádřil k jednotlivým
bodům výroku o vině napadeného rozsudku. Předně namítl existenci tzv.
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů
nižších stupňů, které by se podle něj mohly projevit také v nesprávném právním
posouzení skutku. Následně rozváděl k oběma bodům výroku o vině napadeného
rozsudku své výhrady a polemizoval s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších
stupňů. Pokud jde o bod 1) výroku napadeného rozsudku, vytkl soudům nižších
stupňů především to, že nebraly v úvahu všechny důkazy, zejména doklad o
předání hotovosti ve výši 94 000 Kč J. R., novému jednateli a společníkovi
obchodní společnosti T. Tento důkaz soudy nižších stupňů podle obviněného
ignorovaly, přitom prokazoval, že obviněný si vybrané peníze neponechal. V
případě bodu 2) výroku o vině napadeného rozsudku namítl chybné zjištění ceny
knih a tím i výše škody způsobené obchodní společnosti T., resp. jejím
věřitelům. Soudům nižších stupňů vytkl, že si neopatřily znalecký posudek ani
odborné vyjádření a že vycházely z účetních dokladů a sdělení dalších
obchodních společností, které uvedené knihy kupovaly a následně prodávaly. S
takovým postupem obviněný nesouhlasil. Navíc zopakoval svou dřívější obhajobu,
že z obchodní společnosti T. byly ve skutečnosti tzv. vyvedeny jen knihy
defektní a opotřebené („zmetky“), které neměly soudy nižších stupňů
deklarovanou cenu. Dále rozvedl své úvahy a výklad ustanovení trestního řádu,
kdy je namístě přistoupit k přibrání znalce. Připomněl též judikaturu Ústavního
soudu k tzv. opomenutým důkazům. Z uvedených důvodů měl obviněný za to, že
nenaplnil objektivní stránku přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2
písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pod bodem IV. také namítl, že odvolací
soud postupoval v rozporu s ustanovením § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu, pokud
učinil nové rozhodnutí, aniž byl skutkový stav soudem prvního stupně správně
zjištěn, případně odvolacím soudem doplněn, jak mělo vyplývat z námitek
uvedených pod bodem III. dovolání. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
6. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž
bylo dovolání obviněného zasláno soudem prvního stupně. Státní zástupkyně
nejprve upozornila na výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
zaujatý v judikatuře. Následně uvedla, že v daném případě nelze tzv. extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů
dovodit. Soudy nižších stupňů se věcí náležitě zabývaly, ve smyslu § 2 odst. 5
tr. řádu zjistily skutkový stav, o němž neměly pochybnosti, hodnocení důkazů
odpovídalo ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Z provedených důkazů jednoznačně
vyplývalo, že obviněný si vybrané peníze skutečně ponechal, což náležitě soudy
nižších stupňů odůvodnily. Dále obviněný zmařil uspokojení věřitelů jiné osoby
tím, že dílem zcizil a dílem odstranil část majetku dlužníka a způsobil tak na
cizím majetku značnou škodu. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že soudy
nižších stupňů provedené důkazy (resp. důkazní prostředky) nijak nedeformovaly,
učinily na jejich základě a v souladu s nimi odpovídající skutkové závěry,
které též náležitě právně posoudily. Státní zástupkyně odmítla, že by se soudy
nižších stupňů dopustily namítaných procesních pochybení. Není podle ní
pravdou, že by odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 259 odst. 3
písm. b) tr. řádu, když se měl odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, aniž by sám provedl důkazy, neboť odvolací soud jednak doplnil
dokazování výslechem svědkyně A. V. a jednak vycházel z důkazů provedených před
soudem prvního stupně. Tento postup byl zcela v souladu s ustanovením § 259
odst. 3 tr. řádu. Námitce obviněného, že soudy nižších stupňů ke zjištění výše
škody neopatřily znalecký posudek ani odborné vyjádření, oponovala tím, že v
trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených
nebo navržených důkazů provede. Pokud jde o znalecký posudek a výslech znalce
Jaroslava Holého, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyl schopen
vzhledem ke svému zaměření a nedostatek listin a důkazů posoudit otázku
skutečné hodnoty movitých věcí (knih), které se staly předmětem zcizení a jeho
závěry byly ve zřejmém rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Konstatovala, že naplnění kvalifikačního znaku značné škody vyplynulo z jiných
důkazních prostředků, a to z listin vypovídajících o okolnostech uskutečněného
prodeje předmětných knih obchodní společností A., tedy byly zjištěny skutečné
tržní ceny knih, jež jsou podle § 137 tr. zákoníku rozhodné pro stanovení výše
způsobené škody. To byl také důvod, proč soud prvního stupně nepostupoval podle
§ 105 odst. 1 tr. řádu a nepřibral znalce k určení ceny knih a tím i výše
škody, neboť vycházel z toho, že výše škody prokazatelně vyplývá z listinných
důkazů. Proto také dále nepostupoval podle § 109 tr. řádu, jak požadoval
obviněný. Státní zástupkyně v této souvislosti uvedla, že námitky ohledně
procesu dokazování (včetně použitelnosti znaleckého posudku Jaroslava Holého)
obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.
Jejich prostřednictvím
totiž obviněný zpochybnil skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů a napadl
správnost provádění a následně hodnocení důkazů, aniž by respektoval výsledky
provedeného dokazování. V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle státní
zástupkyně by snad mohla být námitka obviněného, že skutek, jímž byl obviněný
uznán vinným, nenaplňuje objektivní stránku trestného činu poškození věřitele. Ovšem také podstata této námitky podle státní zástupkyně spočívala v tvrzeném
chybném zjištění výše škody, kterou ale soudy nižších stupňů spolehlivě určily
(jako minimální) skutečnou prodejní cenou uvedených knih. Tyto knihy v celkové
hodnotě 663 006,80 Kč přitom představovaly jediný zpeněžitelný majetek obchodní
společnosti T. a celková výše pohledávek věřitelů tuto částku výrazně
přesahovala. Z uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně
vyslovila souhlas, aby tak Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí učinil
v neveřejném zasedání.
7. Na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
reagoval obviněný, jemuž bylo zasláno k případné replice, tak, že setrval na
svých námitkách uvedených v dovolání a naopak poté polemizoval s argumentací
státní zástupkyně. Soudům nižších stupňů i státnímu zástupci vytkl chybné
určení výše škody v případě skutku pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku.
Dále svou pozornost soustředil na výklad § 137 tr. zákoníku, upozorňoval na
význam slova „obvykle“, které vylučuje jeden či dva ojedinělé prodeje, navíc
učiněné mimo běžný trh, tedy mezi dvěma společnostmi obchodujícími s knihami,
které si takto navzájem narovnávaly svoje závazky z obchodního styku. Vytkl, že
orgány činné v trestním řízení postupovaly v tomto případě v rozporu s
rozhodnutím č. 19/1993 Sb. rozh. tr. Takový postup orgánů činných v trestním
řízení považoval za zásah do svého práva na spravedlivý proces a do práva na
obhajobu. Znovu upozornil, že soudy nižších stupňů měly knihy za nové a
nepoškozené, aniž by jakkoliv zkoumaly a zohlednily jejich skutečný stav v době
spáchání trestného činu. Podle obviněného tak jsou důvodné pochybnosti o ceně
předmětných knih, od níž se následně odvíjí i určení znaku škody. Tuto
pochybnost nelze rozptýlit konstatováním, že znalec měl jinou specializaci a
nebyl seznámen se spisem. Obviněný připomněl, že měl být vypracován nový
znalecký posudek, který by bral v potaz stanovení obvyklé ceny tak specifického
zboží jako jsou nadlimitní knihy. Orgány činné v trestním řízení tak
postupovaly nesprávně a v rozporu s § 109 tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
9. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §
265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom
nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba,
aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Obviněný
uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
10. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva
hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních
odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na
skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy
nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly
naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v
případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod
tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
11. Obviněný však ve svém dovolání vytýkal rozhodnutím soudů nižších
stupňů vlastně výhradně jen nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž tyto
soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů, pokud zmínil
nesprávnou právní kvalifikaci, vázal ji vždy na tvrzené nedostatky ve
skutkových zjištěních a žádal hmotněprávní ustanovení aplikovat na jiný, než
soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Především namítal, že soud prvního
stupně vůbec (či řádně) nehodnotil provedené důkazy, zejména cenu movitých věcí
(knih) a účetní doklad o předání finanční hotovosti vybrané z firemního účtu J.
R. Takové námitky však neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl
vymezen shora.
12. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek
vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu
(jednak že předal vybranou finanční hotovost novému jednateli, jednak že knihy
vyvedené z obchodní společnosti T. neměly prakticky žádnou hodnotu, případně
jejich hodnota činila jen 20 917 Kč, ač soudy nižších stupňů v obou případech
dospěly k odlišným skutkovým závěrům). Činil tak na podkladě odlišné
interpretace provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve
vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak
případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje
(jak bylo uvedeno výše), ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k
verzi jiné (že si peníze ponechal a že cena knih byla 663 006,80 Kč), kterou ve
svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Se shodnými námitkami se řádně
vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí
obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla
odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze
opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního
stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str.
9 až 11 jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem
(podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
13. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné
opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je
charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné
posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho
obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze
dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck,
Praha 2002).
14. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou
především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého
stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je
ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací,
bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem
bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní
důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada
bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli,
soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho
nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu
orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod
bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např.
JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str.
170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení
skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v
osobním kontaktu.
15. V návaznosti na uvedená východiska k výkladu a použití dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze uvést, že dovolání
obviněného je založeno především na námitkách nesprávného hodnocení důkazů,
postupu při dokazování a jeho rozsahu. Jde tak výlučně o námitky procesního
charakteru, které pod vymezený dovolací důvod zásadně nespadají. Nadto obviněný
ani v tomto směru, jak bude uvedeno níže, nemá pravdu. Nelze přisvědčit ani
dalším námitkám procesního charakteru, v důsledku nichž měl být soudy nižších
stupňů nesprávně zjištěn skutkový stav, které též neodpovídají uplatněnému ani
žádnému jinému dovolacímu důvodu. Tak předně není pravdou, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s pravidly uvedenými v § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu.
Jednak není pravdou, že by odvolací soud měnil skutková zjištění soudu prvního
stupně, která vlastně zcela převzal, pouze správně soudem prvního stupně
zjištěný skutkový stav odlišně právně kvalifikoval, neboť podle názoru
odvolacího soudu obviněný nepoškodil svým jednáním svého věřitele ve smyslu §
222 odst. 1 tr. zákoníku, ale věřitele jiné osoby ve smyslu § 222 odst. 2 tr.
zákoníku (vůči tomu vzhledem k § 114 odst. 2 tr. zákoníku ovšem námitky
obviněného nesměřovaly, nadto obě uvedená ustanovení mají pro obviněného v
trestání v zásadě stejné důsledky). Nadto není ani pravdou, že by odvolací soud
sám dokazování nedoplňoval, neboť provedl výslech svědkyně A. V., která však
nepotvrdila, že by pro svědka J. R. měla převzít inkriminovanou finanční
hotovost. Stejně tak není důvodná výhrada obviněného, že nebyl přibrán znalec k
ohodnocení ceny knih, neboť soudy nižších stupňů vycházely k průkazných listin
a důvodně uzavřely, že znaleckého posudku nebylo třeba, jakož i že ze
znaleckého posudku strany nebylo možno při stanovení ceny vycházet (více viz
níže).
16. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako
obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu
dodat, že výhrady obviněného obsažené v dovolání, které byly součástí jeho
obhajoby před soudy nižších stupňů, jsou zcela nedůvodné. Soudy nižších stupňů
na základě provedených a náležitě vyhodnocených důkazů zcela důvodně uzavřely,
že obviněný byl ten, kdo prostřednictvím bankomatů vybíral peníze z účtů
obchodní společnosti T., ač pro to v době, kdy již nebyl jejím jednatelem,
nebyl důvod, a že tyto peníze si ponechal. Jeho obhajobu, že je předal J. R.
prostřednictvím asistentky, nepotvrdil svou výpovědí ani svědek J. R., ani
svědkyně A. V. Stejně tak není pravdou, že by vycházely z velmi omezeného penza
důkazních prostředků, případně je nehodnotily, jak uváděl obviněný, naopak
především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si
učinil plastický obraz o jednání obviněného, který vybral z účtu obchodní
společnosti T. v době, kdy již nebyl jejím jednatelem, peněžní prostředky v
celkové výši 88 017,31 Kč, jež si následně ponechal. Toto jeho jednání bylo
totiž součástí zamýšleného tzv. vytunelování uvedené společnosti, kterou
posléze v podstatě jako prázdnou schránku přenechal J. R., jehož vcelku důvodně
soud prvního stupně označil za tzv. bílého koně. Obviněný totiž z této obchodní
společnosti postupně vyvedl prakticky veškerý majetek, z něhož byly nejcennější
předmětné knihy, jež přenechal obchodní společnosti A., s níž nadále hodlal ve
stejném oboru podnikat. Ve svém důsledku tímto svým jednáním směřujícím vůči
obchodní společnosti T. poškodil též její věřitele, kteří se nemohli uspokojit
z žádného jiného majetku uvedeného dlužníka, přitom souhrn jejich pohledávek
významně převyšoval hodnotu obviněným vyvedeného majetku (v podobě jednak
finanční hotovosti, jednak ceny knih).
17. Obviněný dále nedůvodně (a mimo uplatněný dovolací důvod) namítal
porušení ustanovení § 105 a § 109 tr. řádu soudem prvního stupně. Podle § 105
odst. 1 tr. řádu vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření, je-li
k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí.
Jestliže pro složitost posuzované otázky není takový postup dostačující,
přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Také strana může též předložit
podle § 110a tr. řádu znalecký posudek, který tak má (po tzv. velké novele
zákonem č. 265/2001 Sb.) povahu znaleckého posudku (a nikoli pouhého listinného
důkazu, jak dříve uváděla aplikační praxe – viz rozhodnutí č. 66/1980-I. Sb.
rozh. tr.), pokud splňuje zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku
znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku.
Tento znalecký posudek nelze odmítnout jen proto, že byl předložen stranou (§
89 odst. 2 tr. řádu). Každý znalecký posudek však podléhá volnému hodnocení
důkazů stejně jako jiné důkazy podle § 2 odst. 6 tr. řádu (viz též rozhodnutí
č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Účelem znaleckého posudku podle § 105 tr. řádu je
objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru
(viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). Soud sice nemůže nahrazovat znalecký
posudek svým laickým názorem na problematiku vyžadující odborný názor
(rozhodnutí č. 40/1972-I. Sb. rozh. tr.), nicméně musí znalecký posudek
vyhodnotit, a to jak pokud jde o jeho konečný výsledek (tj. písemný posudek
znalce, příp. jeho závěry vyřčené ústně při jeho výslechu), tak i pokud jde o
proces jeho utváření (jeho přípravu, zajištění podkladů, zvolenou metodologii,
způsob vyvozování závěrů, ale též procedurální otázky přibrání znalce, zadání
znaleckého posudku apod.) – viz k tomu instruktivně např. MUSIL, J. Hodnocení
znaleckého posudku. Kriminalistika, č. 3/2010, s. 182 a násl. Dostupné [online]
k 3. 7. 2019 z: https://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx.
Pokud však orgány činné v trestním řízení zjistí potřebné informace jiným
ověřitelným způsobem, znaleckého posudku vůbec není třeba.
18. V této trestní věci soud prvního stupně provedl v hlavním líčení
znalecký posudek strany (č. l. 1785-1815) ze dne 30. 10. 2017, který zpracoval
Jaroslav Holý, znalec z oboru ekonomika - odvětví ceny a odhady se specializací
starožitnosti, výtvarné umění, knihy, archiválie, dále z oboru školství a
kultura, jednak odvětví tisk se specializací posuzování archivního charakteru
písemností, jednak odvětví umění výtvarné se specializací knihy, staré tisky,
obrazy, grafika a plastika, a to výslechem znalce v hlavním líčení. Soud
prvního stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (viz bod 33. na str.
22), jej vyhodnotil tak, že znalec nebyl způsobilý stanovit cenu knih ve smyslu
§ 137 tr. zákoníku, protože skutečná odbornost znalce neodpovídala předmětu
podnikání obchodní společnosti T., navíc jeho závěry byly ve zřejmém rozporu s
objektivně zjištěnými skutečnostmi, neboť znalec neměl k dispozici (tj. nebyly
mu zadavatelem předloženy a sám nevyhledal) patřičné podklady ke zpracování
znaleckého posudku v této trestní věci a nebyl ani seznámen s obsahem trestního
spisu. V hlavním líčení mu byla předložena část listinných důkazů (obsažených v
trestním spise na č. l. 1445-1466) a byly mu sděleny skutečnosti ohledně
provedených převodů knih. Znalec nebyl schopen reagovat na tyto skutečnosti a
setrval na svém závěru, že hodnota knih je nulová, ač ty samé knihy byly
předmětem obchodu a bylo za ně inkasováno peněžní plnění ve výši 663 006,80 Kč.
Soud prvního stupně tak zcela důvodně z takového znaleckého posudku nevycházel,
neboť jeho závěry byly jinými důkazními prostředky oprávněně shledány
nesprávnými (chyby byly shledány především při zadání znaleckého posudku znalci
bez potřebné specializace, v přijetí tohoto úkolu znalcem, v nepředložení
potřebných informací pro jeho zpracování zadavatelem, v samotném postupu
znalce, který si nevyhledal pro zpracování znaleckého posudku potřebné
relevantní informace, ve zvolené metodologii a postupu při utváření znaleckých
závěrů).
19. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně při hodnocení uvedeného
znaleckého posudku a závěrů znalce správně hodnotil celý proces utváření
znaleckého důkazu, průběh znaleckého zkoumání a věrohodnost jeho závěru i z
pohledu dalších provedených důkazů (tj. ve vzájemných souvislostech), přičemž
kriticky hodnotil i úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec
použil při svém zkoumání a formulování svých závěrů - srov. k tomu též nález
Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, publikovaný pod č.
73/2007 ve svazku č. 45 na str. 149 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
(dále ve zkratce jen „Sb. nál. a usn.“).
20. Současně však soud prvního stupně též zcela důvodně nepřistoupil k
přibrání znalce jiného, jak předvídá § 109 tr. řádu in fine, neboť se takový
postup jevil soudu prvního stupně nadbytečným. V tom je třeba dát soudu prvního
stupně za pravdu. Uvedené ustanovení § 109 tr. řádu v druhé větě totiž pamatuje
na případ, kdy orgány činné v trestním řízení mají za to, že je třeba k
objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení odborných znalostí, tedy na
případ, kdy samy orgány činné v trestním řízení jsou přesvědčeny o tom, že bez
znaleckého posudku nelze důležitou okolnost objasnit. V takovém případě je na
místě znalce přibrat (je však možno vycházet i ze znaleckého posudku
předloženého stranou), v případě pochybností o správnosti takového znaleckého
posudku, jeho nejasnosti nebo neúplnosti, pak postupovat podle § 109 tr. řádu,
tj. nejprve žádat po znalci vysvětlení, případně (nevedlo-li by to k výsledku)
dokonce přibrat znalce jiného. Není však třeba přibrat znalce jiného, pokud je
shledán nesprávným znalecký posudek předložený stranou (podle § 110a tr. řádu),
pokud zároveň orgány činné v trestním řízení (zde soud) mají za to, že
skutečnost důležitou pro trestní řízení je možno objasnit jinak, jiným způsobem
(např. listinnými důkazy), takže není třeba znalce přibírat a není ani třeba
vyžádat odborné vyjádření. Tak tomu bylo i v daném případě.
21. Bylo by totiž zcela v rozporu se základními zásadami ovládajícími
trestní řízení, pokud by v takovém případě byl soud nucen přibírat znalce a
objasňovat tímto způsobem skutečnosti, které považuje za prokázané jinými
důkazními prostředky. Jak bylo vysvětleno shora, dokazování je ovládáno zásadou
vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí
neviny, cílem postupu orgánů činných v trestním řízení při dokazování je
zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu
nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu, tzv. zásada materiální
pravdy). Pokud soud považuje určitou okolnost za prokázanou, neprovádí k ní již
další důkazní prostředky, naopak ty, které byly stranami navrženy, jako
nadbytečné zamítne. Stranou navržený důkaz se pak jen z toho důvodu nestává
opomenutým důkazem, neboť v konečné fázi je to soud, kdo rozhoduje o rozsahu
provedeného dokazování (viz k tomu bohatou judikaturu zejména Ústavního soudu –
např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č.
10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sb. nál. a usn., nález ze dne 12. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231
Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný
pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn., nález ze dne 24. 2.
2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str.
239 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS
570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sb. nál. a usn.,
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný
pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sb. nál. a usn.). Zásada volného
hodnocení důkazů přitom podle uvedené judikatury Ústavního soudu, v níž se
zabýval tzv. opomenutými důkazy, neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v
úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které
nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a
které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze totiž založit
toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno. V daném případě považoval soud prvního stupně s ohledem
na jiné důkazy cenu knih za zjištěnou spolehlivě a bez důvodných pochybností
jiným způsobem, a proto považoval přibrání jiného znalce za zcela nadbytečné.
22. Dále lze doplnit, že postup podle § 109 tr. řádu druhá věta
předpokládá, že stále jsou splněny podmínky uvedené v § 105 odst. 1 tr. řádu,
tj. že je třeba k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení odborných
znalostí, tj. nejsou-li tyto podmínky splněny, postup § 109 tr. řádu druhá věta
se neuplatní. Bylo by to též v rozporu s procesní ekonomií a hospodárností
trestního řízení, pokud by orgány činné v trestním řízení byly nuceny opatřovat
nákladné znalecké posudky (popř. odborná vyjádření), pokud by je považovaly za
důkazy tzv. nadbytečné, neboť ona důležitá skutečnost (lépe okolnost) je
prokázána jiným, hospodárnějším způsobem. Navíc v daném případě šlo o
odstraňování vad znaleckého posudku předloženého stranou, tyto vady se již jen
z důvodu jiného zaměření znalce a jeho neschopnosti správný posudek podat
nepodařilo odstranit ani jeho výslechem podle § 108 tr. řádu, v jehož rámci měl
vysvětlit písemně podaný posudek ve smyslu § 109 tr. řádu první věta. Při
provádění znaleckého posudku předloženého stranou se postupuje stejně, jako by
se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení, jak
vyplývá z první věty § 110a tr. řádu. To v zásadě platí i pro odstranění vad
posudku předloženého stranou, tedy uplatní se § 109 tr. řádu, ovšem v plném
rozsahu pouze jeho první věta (potřeba vyžádat od znalce vysvětlení). Věta
druhá § 109 tr. řádu má svůj shora naznačený logický limit, neboť přibrání
znalce jiného je možné jen tehdy, jsou-li pro to splněny podmínky § 105 odst. 1
tr. řádu a zároveň nejde o důkaz nadbytečný (případně nejsou dány jiné Ústavním
soudem aprobované důvody pro neprovedení takového důkazního prostředku). Není
totiž možné, aby strana trestního řízení tímto způsobem mohla donutit orgán
činný v trestním řízení přibrat znalce jen proto, že jí předložený znalecký
posudek je vadný. Takový výklad užitý obviněným vede k absurdnímu důsledku, a
sice že by soud na jednu stranu sice mohl nevyhovět návrhu obviněného znalce
přibrat, neboť má objasňovanou skutečnost za prokázanou, avšak musel by na
druhou stranu odstraňovat vady znaleckého posudku předloženého stranou nejen
vyžádáním vysvětlení, ale dokonce i přibráním znalce jiného, neboť takový
výklad vede ve skutečnosti k úplnému popření výchozího pravidla, že rozsah
dokazování určuje soud, přičemž v tomto případě by byl reálně určován stranou
(argumentum reductionis ad absurdum). Navíc soud prvního stupně podle shora
uvedené uznávané judikatury Ústavního soudu, pokud považoval uvedené
skutečnosti za prokázané jiným způsobem, totiž dokonce mohl (resp. dokonce měl)
odmítnout stranou předložený znalecký posudek a neprovést jej – shodně k tomu
též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1612. Pouhé připuštění tohoto důkazního prostředku soudem
prvního stupně současně nutně neznamená, že by soud prvního stupně přehodnotil
potřebnost znaleckého zkoumání objasňované okolnosti (ceny předmětných knih). K
uvedenému lze jen dodat, že se znaleckým posudkem předloženým stranou se (i
přes obecnou deklaraci v § 110a tr.
řádu) nenakládá zcela shodně jako se
znaleckým posudkem znalce přibraného orgánem činným v trestním řízení, což
dokládají i úvodní slova § 110a tr. řádu, podle nichž je třeba, aby znalecký
posudek měl všechny zákonem požadované náležitosti a doložku znalce o tom, že
si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, čímž se nahrazuje
poučení znalce orgánem činným v trestním řízení podle § 106 tr. řádu.
23. Relevantní pro účely rozhodnutí dovolacího soudu nejsou ani námitky
obviněného obsažené v replice k vyjádření státní zástupkyně, že soudy nižších
stupňů nesprávně vycházely ze skutečné prodejní ceny předmětných knih, což
podle něj neodpovídá ustanovení § 137 tr. zákoníku, neboť šlo o jednorázový
prodej a nikoli o cenu „obvykle“ dosahovanou. Na margo této výhrady je
především třeba upozornit, že nebyla součástí původního dovolání, ale byla
vznesena až po uplynutí dovolací lhůty, avšak rozsah a důvody dovolání lze
měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (viz § 265f odst. 2 tr. řádu).
Přesto lze uvést, že ani s touto výhradou obviněného není možno zcela
souhlasit, naopak i v tomto směru lze považovat postup soudů nižších stupňů za
odůvodněný. Soudy nižších stupňů totiž vycházely ze skutečně dosažené ceny knih
v tržním prostředí obchodu s knižními tituly. Dokonce lze uvést, že zvolený
postup soudů nižších stupňů byl pro obviněného výhodnější oproti tomu, jehož se
(v kontextu zákonné úpravy § 137 tr. zákoníku) domáhal obviněný, protože soudy
nižších stupňů vlastně vycházely z ceny velkoobchodní, zatímco obviněný
upozorňoval na cenu „obvyklou“, jíž se rozumí legální cena maloobchodní (určená
pro koncového zákazníka), která je standardně (za běžného chodu okolností)
vyšší v porovnání s cenou velkoobchodní, neboť je navýšena o tzv. marži
maloobchodníka (jež se počítá jako rozdíl mezi cenou prodejní a nákupní, uvádí-
li se v procentech, pak jako poměr z ceny prodejní), která kryje náklady
obchodního mezičlánku a z níž je tvořen i jeho zisk. Obecně se skutečně
nepřipouští vycházet při stanovení výše škody z ceny velkoobchodní (viz např.
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 1409). V daném případě má takový postup soudů nižších
stupňů své určité ratio, protože šlo o vyvedení majetku z jednoho velkoobchodu
do jiného, jejichž prodejní možnosti na knižním trhu při prodeji velkého počtu
kusů týchž titulů jsou podobné (tedy velkoobchod by nebyl s to prodat takové
množství knih za ceny maloobchodní, neprovozuje-li obchodní síť). Především by
se ale obviněný, pokud by tuto svou námitku uplatnil řádně v dovolání, domáhal
zhoršení svého postavení, neboť přehodnocení cen knih z velkoobchodních na
maloobchodní by bylo postupem jednoznačně v jeho neprospěch, avšak k podání
dovolání v neprospěch obviněného je oprávněn pouze nejvyšší státní zástupce,
jak vyplývá z § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy obviněný by byl k takovému
dovolání osobou neoprávněnou.
24. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a
to ani porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval
a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva
na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou
Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.
března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu
pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb.
nál. a usn.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval
naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §
265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením
důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud
výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze
nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace
… však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje
argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu
přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice
ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto
posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti
(ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora
označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud
takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí
řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož
základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě
odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy
nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v
obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány,
přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad
založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně
kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.
25. Obviněný sice formálně namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka
přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, blíže ovšem tuto svou námitku nekonkretizoval, pouze se vracel ke
svým výhradám ke zjištěnému skutkovému stavu. Reálně tak žádnou připomínku k
chybnému hmotněprávnímu posouzení zjištěného skutku nevznesl.
26. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly,
provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit
skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku
soudu prvního stupně a následně i v rozsudku soudu druhého stupně. Své
hodnotící úvahy poté oba soudy pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí,
přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení
jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o
pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci
opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru
lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str.
5 až 29), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého
stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (str. 5 až 13). Soudy nižších
stupňů tak důvodně na základě provedeného dokazování dospěly k závěrům o
skutkových zjištěních, které jsou konkretizovány ve skutkové větě odsuzujícího
rozsudku odvolacího soudu.
V. Závěrečné shrnutí
27. Lze tak uzavřít, že námitky obviněného T. H. neodpovídaly
deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Proto Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených
důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí
nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí
dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu