Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti T. J., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kotrbáčkem, advokátem, se sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2025, č. j. 3 To 185/2025-59, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2025, č. j. 70 Nt 3613/2025-32, spojené s návrhem na přednostní projednání, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 Úmluvy a zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud projednal ústavní stížnost přednostně podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel je trestně stíhán pro dvojnásobný pokračující zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. b) a c) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit úmyslným jednáním spočívajícím v různém nakládání s virtuální měnou Bitcoin (dále jen "BTC"), ačkoliv věděl, že jde o výnos z trestné činnosti.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel se bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Z doposud shromážděných důkazů (podání vysvětlení bývalé manželky, dalšího svědka a zejména listinné důkazy o komunikaci a převodu prostředků) vyplývá důvodné podezření, že se stíhané skutky staly a spáchal je stěžovatel. Ten byl v minulosti odsouzen za provozování nelegálního internetového tržiště, na němž měl získat značné množství BTC. Věděl tedy, že jde o zisk z trestné činnosti.
4. Důvodnost tzv. útěkové vazby (§ 67 písm. a/ trestního řádu) je dána hrozbou vysokého trestu odnětí svobody (stěžovatel je stíhán za spáchání dvou zvlášť závažných zločinů se sazbou 3 až 10 let). Trestnou činností měl získat prospěch v přibližné výši 250 000 000 Kč a tohoto jednání se navíc dopustil ve zkušební době (z předchozího trestu odnětí svobody mu zbývá vykonat 1605 dnů). Soud rovněž přihlédl ke způsobu provedení činu a délce jeho páchání. Z důkazů navíc vyplývá, že stěžovatel měl k dispozici více BTC, než bylo dosud zajištěno. Je tedy pravděpodobně schopen disponovat s hotovostí v řádu minimálně desítek milionů, což mu umožňuje dlouhodobě žít v zahraničí. Jeho manželka je občankou země, s níž nemá Česká republika sjednánu žádnou extradiční smlouvu.
5. Koluzní vazba (§ 67 písm. b/ trestního řádu) je podle soudu odůvodněna nutností vyslechnout jako svědky stěžovatelovy rodiče a sourozence, u nichž je dokonce podezření, že se na trestné činnosti podíleli (v bydlišti stěžovatelova otce byla nalezena hotovost přesahující 30 000 000 Kč). Vzhledem k tomu, že se k trestné činnosti sám nijak nevyjadřuje, existuje podle soudu riziko, že by stěžovatel mohl tyto svědky ovlivňovat. Dále bude namístě vyslechnout stěžovatelovy přátele a spolupracovníky a rovněž osoby, které se podílely na jednáních ohledně stěžovatelova daru ministerstvu spravedlnosti. Skutečnost, že trestná činnost mohla být páchána i dálkovým přístupem, vytváří riziko, že by stěžovatel mohl nějaké osobě sdělit přístupové údaje k dalším prostředkům.
6. Důvodnost tzv. předstižné vazby (§ 67 odst. c/ trestního řádu) je dána zejména rozsahem, povahou, závažností a výnosností stíhané trestné činnosti. Nejde o trestnou činnost jednorázovou či nahodilou, ale naopak sofistikovanou a dlouhodobě prováděnou a plánovanou. Za nelegální zisk BTC byl stěžovatel v minulosti odsouzen k devítiletému trestu odnětí svobody. Po podmíněném propuštění se domáhal vrácení zajištěných věcí, načež se v podstatě během několika hodin od jejich obdržení dopustil prvního trestného jednání. To podle soudu svědčí o drzosti a bezcharakterním přístupu stěžovatele. Všechny zajištěné věci a prostředky svoji hodnotou dalece převyšují výdělečné možnosti stěžovatele i jeho rodiny. Sliby, které nyní stěžovatel poskytuje, jsou podle soudu zcela nevěrohodné vzhledem k nedodržení slibů, které učinil v předchozím trestním řízení.
7. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry městského soudu. K tomu doplnil, že na rozbor jednotlivých důkazů nejsou ve vazebním řízení kladeny takové nároky jako v hlavním líčení, přičemž sám obsáhle zopakoval obsah provedených důkazů. K důvodům útěkové vazby doplnil, že stěžovatel je ohrožen trestem v horní polovině zákonné sazby. Skutečnost, že jeho manželka požádala v České republice o povolení k trvalému pobytu, nijak neovlivňuje její možnost vrátit se do svého domovského státu. Z důkazů rovněž vyplynulo, že část prostředků byla vyváděna na účty v zahraničí. Je přitom nepochybné, že stěžovateli nebyly zajištěny všechny nelegálně získané prostředky. Důvodnost koluzní vazby nevylučuje ani skutečnost, že již došlo k výslechu stěžovatelových rodinných příslušníků.
8. Stěžovatel namítá, že odůvodnění napadených usnesení je pouze obecné, aniž by v nich uvedené závěry byly podloženy konkrétními důkazy, nebo je založené na subjektivních spekulacích soudů. Soudy se v napadených usneseních především nezabývaly existencí tzv. zdrojové (predikativní) trestné činnosti, která je nezbytným předpokladem pro naplnění uvedené skutkové podstaty, a tedy i materiální podmínkou vazby. Napadená usnesení vychází pouze z domněnky, že BTC pocházejí z trestné činnosti i přesto, že usnesení o zahájení trestního řízení připouští, že prokázání této skutečnosti bude předmětem dalšího trestního řízení. Městský soud v napadeném usnesení pouze vypočítává důkazy bez náležitého odůvodnění jejich obsahu a relevance. Takové odůvodnění je podle stěžovatele v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu.
9. Podle stěžovatele rovněž není odůvodněna existence žádného z vazebních důvodů. Jde-li o podmínky útěkové vazby, stěžovatel namítá, že soudy neprovedly dostatečnou konkretizaci hrozícího trestu, přičemž krajský soud v průběhu odůvodnění dokonce svůj názor mění. Při popisu stěžovatelova vztahu k zahraničí soudy uvádějí pouze obecné skutečnosti, jako je cizí státní příslušnost stěžovatelovy manželky. Soudy přehlíží, že stěžovatel se z dovolené v zahraničí dobrovolně vrátil, ačkoliv již věděl o běžícím trestním řízení. Zároveň ignorují fakt, že rodina má záměr trvale pobývat v České republice, o čemž svědčí i žádost manželky o povolení k trvalému pobytu. Dále soudy bez důkazů spekulují o existenci nezajištěných BTC. Takové odůvodnění nesplňuje požadavky judikatury Ústavního soudu.
10. K odůvodnění koluzní vazby stěžovatel namítá, že soudy nebyly schopny identifikovat jediného konkrétního svědka či jakékoliv jednání stěžovatele nasvědčující koluznímu závěru. V odůvodnění napadených rozhodnutí o takových osobách toliko spekulují, a to dokonce jako o potenciálních spoluobviněných.
11. Závěry o důvodnosti předstižné vazby jsou založeny na porušení principu presumpce neviny, neboť soudy docházejí k jednoznačnému závěru, že stěžovatel spáchal nejen skutky, pro které je stíhán, ale dokonce i tzv. predikativní trestnou činnost. Bez důkazů dovozují stěžovatelovy sklony k páchání trestné činnosti. V rozporu se zásadou presumpce neviny tedy efektivně předpokládají vinu stěžovatele, z čehož kruhem dovozují nebezpečí opakování trestného činu. To je však podle stěžovatele vyloučeno již samotnou povahou stíhaného jednání.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94
(N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)]. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny [srov. např. nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96
(N 24/7 SbNU 153)].
15. Těžištěm argumentace stěžovatele jsou námitky o neústavnosti závěrů napadených rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z vazebního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to při respektování skutečnosti, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně důsledků, které mohou nastat [srov. např. nález ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99
(N 17/17 SbNU 121), nebo nález ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 413/01
(N 201/24 SbNU 513)]. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění ve světle výše uvedené judikatury obstojí.
16. Ústavní soud považuje za nutné zopakovat závěry ustálené judikatury soudů týkající se rozsahu přezkumu vznesených námitek proti vazebním rozhodnutím. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2682/16 , usnesení ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 424/05 , nebo usnesení ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 488/21 ). Tudíž i v případech, kdy by odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstálo, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným. Ústavní soud tak po ověření, že napadená rozhodnutí obstojí z již hlediska odůvodnění tzv. vazby útěkové podle § 67 písm. a) trestního řádu, v dané věci z důvodu nadbytečnosti nepřikročil k posouzení dalších námitek týkajících se tzv. koluzní a předstižné vazby.
17. V první řadě je třeba konstatovat, že soudy se řádně zabývaly otázkou důvodného podezření, že byl spáchán trestný čin a dopustil se jej stěžovatel. Stěžovateli lze sice přisvědčit, že rozhodnutí nejsou v tomto směru příliš podrobná, jejich stručnost však ještě nezakládá důvod pro jejich zrušení. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že ve vazebním rozhodnutí nemusí soudy analyzovat obsah jednotlivých důkazů se stejnou mírou podrobnosti jako v konečném meritorním rozhodnutí. To lze odůvodnit tím, že soudy neposuzují stěžovatelovu vinu (a to ani jako předběžnou otázku), nýbrž pouze existenci důvodného podezření.
18. Důvodné podezření v projednávané věci z provedených důkazů vyplývá v dostatečné míře, což napadená rozhodnutí, přinejmenším ve svém souhrnu (nota bene v souhrnu s usnesením o zahájení trestního stíhání), řádně popisují. Z právních předpisů, ani ustálené judikatury nevyplývá, že by soudy musely ve vazebních rozhodnutích všechny důkazy rekapitulovat. Přinejmenším u soudu prvního stupně by takový požadavek nebyl často ani reálně splnitelný s ohledem na krátké lhůty, v nichž musí být vazební rozhodnutí vydáno.
Proto až s trvající vazbou jsou (v souladu s tzv. doktrínou zesílených důvodů) požadavky na odůvodnění další vazby přísnější. Existence důvodného podezření je podle Ústavního soudu dostatečným prahem i v otázce týkající se tzv. zdrojové trestné činnosti, a to za situace, kdy ve stěžovatelově věci existuje podle soudů podezření, že aktuálně stíhané skutky se budou částečně "překrývat" s trestnou činností, pro kterou byl již stěžovatel pravomocně odsouzen. Podrobnosti však budou předmětem dalšího vyšetřování, což neodporuje ani principu presumpce neviny, ani jinému ústavnímu principu.
Jde naopak o naplnění účelu vazby, jímž je zajistit osobu obviněného tak, aby mohl být naplněn účel trestního řízení (§ 1 odst. 1 trestního řádu). Lze tedy uzavřít, že popis splnění podmínky existence důvodného podezření, jak jej provedly soudy v napadených rozhodnutích (viz zejména str. 2 a 3 usnesení městského soudu a body 6 a 7 usnesení krajského soudu), z ústavněprávního hlediska obstojí.
19. Ústavní soud neshledal v odůvodnění útěkové vazby žádné pochybení. Především je třeba zdůraznit, že na soudy uvedené důvody nelze nahlížet izolovaně, neboť na sebe logicky působí a riziko vyhýbání se trestnímu řízení vzájemně posilují (např. v usnesení ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2920/14 , Ústavní soud uvedl, že spolupůsobení hrozícího trestu, výše způsobené škody, délky páchání trestné činnosti a zahraničních rodinných vazeb obviněného odůvodňuje uvalení útěkové vazby). Soudy v napadených rozhodnutích řádně aplikovaly kritérium hrozícího vysokého trestu odnětí svobody.
Stěžovateli nelze přisvědčit, že by v tomto ohledu byly jejich úvahy pouze obecné a nekonkretizované, neboť soudy poukázaly na takové skutečnosti, jako je konkrétní výše škody, spáchání činu ve zkušební době nebo promyšlenost a dlouhodobost stěžovatelova jednání. To jsou podle Ústavního soudu dostatečně konkrétní okolnosti vztahující se k úvahám o trestu (§ 39 a násl. trestního zákoníku). V dané fázi trestního řízení nelze pochopitelně přesně předjímat případně uložený trest, neboť nejenže nejsou zcela vyšetřeny všechny okolnosti daného jednání, ale do úvah o trestu se musí nutně promítnout i stěžovatelův vlastní procesní postoj.
Přesto však soudy přesvědčivě odůvodnily hrozbu uložení vysokého trestu. Do toho je podle Ústavního soudu třeba započítat i doposud nevykonaný trest z předchozího trestního řízení (1605 dní), neboť i hrozba jeho vykonání pochopitelně může ovlivňovat motivaci a jednání obviněného. Stejně tak soudy řádně zohlednily stěžovatelovy vazby k zahraničí, vyplývající z cizí státní příslušnosti jeho manželky a stěžovatelovým dlouhodobým pobytem v zemi jejího původu. Tato skutečnost je logicky výrazně zesilována doposud nedohledanými finančními prostředky velkého rozsahu, které má mít podle provedených důkazů stěžovatel k dispozici.
I v této části nutně soudy hodnotí toliko existenci důvodného podezření a rizika.
20. Přihlédnout lze rovněž k podstatě a způsobu páchání trestné činnosti, která v sobě již sama nese prvek určitého skrývání a konspirativnosti. Podle výpovědi bývalé manželky již v předchozím trestním řízení stěžovatel prokázal schopnost ovlivňovat své blízké za účelem skrývání důkazů. To je sice skutečnost relevantní spíše pro koluzní vazbu, v dané věci ji však nelze podle Ústavního soudu přehlížet ani při hodnocení rizika vazby útěkové. Nelze tedy shledat, že by soudy v dané věci nedostatečně popsaly splnění podmínek pro vzetí stěžovatele do útěkové vazby.
21. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání již Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl, jak je v řízení o ústavních stížnostech proti vazebním rozhodnutím běžné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu