Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2025 sp. zn. 61 To 581/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. června 2025 sp. zn. 1 T 162/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") z důvodu jejich namítaného rozporu s čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3, odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelova ústavní stížnost se týká rozhodnutí trestních soudů o přeměně podmíněného na nepodmíněný trest odnětí svobody. Pro pochopení podstaty věci je nicméně nutné stručně objasnit také genezi případu, resp. skutečnosti předcházející napadeným rozhodnutím. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 1. 2020 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 11. 3. 2020 byl stěžovatel (cizí státní příslušník) shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, přečinu krádeže a přečinu porušování domovní svobody, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na dobu pěti let. Stěžovateli začala běžet zkušební doba dne 11. 3. 2020 a měla uplynout dne 11. 3. 2025. Stěžovatel byl přitom soudy výslovně upozorněn na to, že pokud nebude vést řádný život a ve zkušební době se dopustí další trestné činnosti, jeho podmíněný trest odnětí svobody bude přeměněn na trest nepodmíněný.
3. Ve zkušební době se stěžovatel dopustil třech přestupků a trestného činu. Zaprvé, rozhodnutími příslušných městských částí hl. m. Prahy ze dne 14. 12. 2022 (v právní moci dne 17. 1. 2023), ze dne 19. 3. 2024 (v právní moci dne 11. 4. 2024) a ze dne 6. 9. 2024 (v právní moci dne 2. 10. 2024) bylo konstatováno, že stěžovatel spáchal tam specifikované přestupky majetkového charakteru, za což mu byly uloženy pokuty. Zadruhé, trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 12. 2023 byl shledán vinným ze spáchání přečinu krádeže v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, za což byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací a peněžitému trestu a bylo mu uloženo přiměřené omezení spočívající v zákazu hraní hazardních her, sázek a hraní na hracích přístrojích. Právní moc trestního příkazu byla původně vyznačena dne 18. 1. 2024, a to poté, co byl stěžovateli doručován na jeho adresy v P. Ačkoli byla doručenka opatřena podpisem, stěžovatel rozporoval jeho pravost; uváděl, že trestní příkaz mu ve skutečnosti nikdy nebyl doručen, neboť se v té době zdržoval v jiné části republiky. Obvodní soud nakonec uznal argumentaci stěžovatele a trestní příkaz mu doručil krátkou cestou; obě strany se současně vzdaly práva odporu. Právní moc trestního příkazu byla nově vyznačena dne 24. 9. 2025.
4. Napadeným usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let (24 měsíců), jenž mu byl uložen rozsudkem pro spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, přečinu krádeže a přečinu porušování domovní svobody (v podrobnostech viz výše, bod 2). Obvodní soud v odůvodnění zdůraznil, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, neboť v jejím průběhu znovu spáchal majetkovou trestnou činnost a přestupky proti majetku (v podrobnostech viz výše, bod 3). Jedním ze základních atributů řádného života je mj. zdržení se dalšího páchání trestných činů a přestupků, což však stěžovatel nesplnil. Soud neshledal ve stěžovatelově věci ani výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly jiný postup než nařízení výkonu trestu odnětí svobody (§ 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), neboť "takový postup by bylo možno zvolit v případě, že by se odsouzený dopustil pouze drobného přestupkového jednání, páchání další trestné činnosti je ale vážným porušením podmínek uloženého trestu."
5. Stěžovatel ve své stížnosti namítal, že se nemohl zúčastnit veřejného zasedání konaného dne 30. 6. 2025, protože mu nebylo řádně doručeno "předvolání". Tvrdil, že mu bylo doručeno pouze fikcí [§ 64 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)], byť zákon tento postup u doručování předvolání výslovně vylučuje [§ 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu]. Podle stěžovatele proto obvodní soud vůbec nemohl ve věci rozhodovat. V návaznosti na to uvedl, že "pochopitelně nesouhlasí ani se samotným výrokem stížností napadeného rozhodnutí", avšak má za to, že "je nyní neúčelné důvody ... podrobně rozvádět" a uvede je až na veřejném zasedání u městského soudu.
6. Napadeným usnesením městského soudu byla v neveřejném zasedání stěžovatelova stížnost zamítnuta. Městský soud uvedl, že podle listin a informací plynoucích ze spisu bylo stěžovateli doručováno vyrozumění o konání veřejného zasedání, u něhož zákon doručení fikcí umožňuje, nikoli předvolání, jak tvrdí stěžovatel. Volbu mezi vyrozuměním a předvoláním v tomto případě ponechává zákon na úvaze soudu. Obvodní soud proto mohl jednat ve veřejném zasedání i bez osobní přítomnosti stěžovatele. Dále městský soud poukázal na to, že stěžovatel se ve zkušební době dopustil trestného činu a třech přestupků majetkového charakteru, čímž jednoznačně zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu odnětí svobody.
7. Stěžovatel především namítá, že mu bylo upřeno právo být slyšen. Obvodní soud mu řádně nedoručil "předvolání" k veřejnému zasedání, které proto proběhlo v jeho nepřítomnosti. Tuto vadu nezhojil ani městský soud, neboť ten rozhodl v neveřejném zasedání navzdory stěžovatelově žádosti o konání veřejného zasedání a jeho upozornění na záměr uvést na něm všechny relevantní skutečnosti pro posouzení věci. Stěžovatel nedostal ani formální možnost vyjádřit se ke svým osobním poměrům (např. k tomu, že se v mezidobí údajně stal otcem dítěte, o které musí pečovat) a k důvodům, proč si nevyzvedával soudem doručované písemnosti. V této souvislosti také tvrdí, že obvodní soud obešel zákon tím, že jej pouze vyrozuměl - nikoli předvolal - o konání veřejného zasedání.
8. Dále uvádí, že si je vědom toho, že coby cizí státní příslušník měl věnovat pozornost, jaké adresy pobytu má úředně nahlášené, a nespoléhat na to, že pro orgány činné v trestním řízení bude dohledatelný pouze na základě opakovaných (náhodných) kontrol policejními hlídkami. S ohledem na problémy s doručováním však došlo k tomu, že trestní příkaz, na který soudy v napadených rozhodnutích odkazovaly, se stal pravomocným až poté, co tato rozhodnutí byla přijata. Spáchání přečinu krádeže a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku mu proto nemohlo být kladeno k tíži.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Stěžovatel především namítá, že trestní soudy mu upřely právo být slyšen před soudem. V obecné rovině mu lze přisvědčit, že právo osobně se zúčastnit řízení před soudem a být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny je důležitou složkou práva na spravedlivý proces. Toto právo přitom dopadá také na rozhodování o nařízení výkonu trestu odnětí svobody [nález ze dne 22. 4. 2025
sp. zn. III. ÚS 2932/24
; nález ze dne 29. 6. 2021
sp. zn. I. ÚS 2959/20
(N 124/106 SbNU 339)]. To ostatně odráží i právní úprava, dle níž rozhodnutí o nařízení výkonu trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání (§ 330 odst. 1 trestního řádu), čímž má být zajištěna možnost odsouzeného efektivně se hájit proti skutkovým zjištěním a právním argumentům vzneseným v jeho neprospěch. Naopak u stížnostního soudu právní úprava i judikatura akceptuje, že o stížnosti zásadně může rozhodovat v neveřejném zasedání (§ 141 an. ve spojení s § 240 trestního řádu).
11. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obvodní soud byl povinen nařídit veřejné zasedání a umožnit stěžovateli, aby se ho zúčastnil. Samotný fakt, že bylo nařízeno a posléze i provedeno veřejné zasedání obvodního soudu stěžovatel nijak nerozporuje. V nyní posuzované věci je sporné pouze to, zda měl obvodní soud povinnost stěžovatele předvolat (u předvolání není umožněno náhradní doručení) nebo zda postačovalo jeho vyrozumění (u vyrozumění trestní řád umožňuje náhradní doručení). Judikatura i odborná literatura stojí na závěru, že obviněného (odsouzeného) je nutno předvolat v případě, je-li potřebné vyslechnout ho, vyzvat ho k vyjádření k prováděným důkazům nebo požádat o jiné bližší vysvětlení, kdežto v ostatních případech postačuje pouhé vyrozumění [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. 11 Tdo 18/2007; usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2002 sp. zn. 3 To 709/2001 (R 38/2003 tr.); obdobně též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2914]. V nyní posuzované věci obvodní soud usoudil, že s ohledem na předmět veřejného zasedání postačuje "pouhé" vyrozumění stěžovatele. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby tento závěr přehodnocoval, neboť bylo primárně na obvodním soudu, aby řádně posoudil, zda je osobní účast stěžovatele nezbytná nebo nikoli. Soud současně učinil řádný a opakovaný pokus o doručení vyrozumění stěžovateli a zabezpečení jeho osobní účasti na veřejném zasedání. O možnost být osobně přítomen na veřejném zasedání se stěžovatel připravil svým laxním přístupem k přebírání úředních písemností a ochraně svých práv.
12. Stěžovatelova neochota nebo neschopnost přebírat si úřední písemnosti je ostatně patrna z celého soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel v průběhu trestního řízení a jiných trestních nebo přestupkových řízení uváděl různé adresy pobytu, resp. adresy pro doručování. Adresu X uváděl jako místo bydliště nebo adresu pro doručování nejčastěji, a to i v době, kdy se údajně měl zdržovat na jiném místě. Na žádné z uvedených adres si však doručované písemnosti buď vůbec nepřebíral, nebo si je přebíral pouze sporadicky. Na adrese X si - znovu - přestal přebírat doručované písemnosti prakticky okamžitě poté, co v reakci na dotaz, kam mu má být doručováno, sdělil tuto adresu Policii ČR jako adresu pro doručování (viz odpověď Policie ČR, obvodního ředitelství policie Praha II, místní oddělení Vinohrady, na žádost o doručení písemností ze dne 1. 6. 2020 č. j. KRPA-123144-2/ČJ-2020-001211, založená na č. l. 235, a doručenka založená na č. l. 236). Ústavní soud ověřil, že předmětné vyrozumění o konání veřejného zasedání mu bylo taktéž doručováno na adresu X, přičemž z důvodu nevyzvednutí byla zásilka dne 4. 6. 2025 vhozena do poštovní schránky (viz doručenka založená na č. l. 287). Na tutéž adresu mu bylo dne 11. 7. 2025 doručováno i napadené usnesení obvodního soudu, jímž mu byl nařízen výkon trestu odnětí svobody; podle doručenky si stěžovatel tuto zásilku vyzvedl dne 21. 7. 2025 (viz doručenka založená na č. l. 293). Pozdější zásilky si na téže adrese už nevyzvedl (viz např. doručenka založená na č. l. 310). Vypovídající je také to, že ač stěžovatel posléze - mj. i v ústavní stížnosti - uváděl, že si své pochybení uvědomil a stal se plně kontaktním na adrese v Y, písemnosti si ani na této adrese nepřebírá (viz např. doručenky založené na č. l. 310 a 331). Naopak, podle výsledků šetření Policie ČR je stěžovatel zcela nekontaktní na všech známých adresách a jeho rodinní příslušníci uvádějí, že měl odcestovat z České republiky neznámo kam, pravděpodobně do Německa nebo Maďarska (viz č. l. 328).
13. Ze shora uvedeného se jeví, že problémy s doručováním vyrozumění o konání veřejného zasedání (a ostatně i s doručováním předmětného trestního příkazu) nebyly důsledkem jednorázového nedorozumění nebo omluvitelné nedůslednosti stěžovatele při komunikaci s orgány činnými v trestním řízení, ale spíš způsobem, jakým se stěžovatel snažil vyhnout odpovědnosti za spáchané trestné činy. Zcela nad rámec uvedeného lze ve stručnosti doplnit, že i kdyby snad stěžovatel byl předvolán a následně se bez řádné omluvy nedostavil k veřejnému zasedání, obvodní soud by pořád mohl podle § 205 odst. 2 ve spojení s § 238 trestního řádu rozhodnout, že veřejné zasedání je možné provést i v jeho nepřítomnosti.
14. Městský soud naopak nebyl povinen nařídit a provést veřejné zasedání. V této souvislosti je podstatné také to, že stěžovatel neuvedl ani v stížnosti podle trestního řádu, ani v ústavní stížnosti žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly nutnost konání veřejného zasedání u městského soudu. Ve stížnosti pouze lakonicky poznamenal, že nepovažuje za nutné jakkoliv specifikovat důvody svého nesouhlasu s nařízením výkonu trestu odnětí svobody a potažmo ani skutečnosti, které chtěl na veřejném zasedání tvrdit. Ani v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, jaké závažné skutečnosti k tomu, zda splnil podmínku vedení řádného života ve zkušební době, hodlal tvrdit na veřejném zasedání u městského soudu (snad vyjma toho, že se mu v mezidobí mělo narodit dítě a našel si partnerku). Ústavnímu soudu proto není zřejmé, v čem mělo spočívat zkrácení stěžovatelových procesních práv ze strany městského soudu.
15. Stěžovatel dále namítá, že k nařízení výkonu trestu vůbec nemohlo dojít, protože trestní příkaz ze dne 22. 12. 2023 se stal pravomocným až v době po přijetí napadených rozhodnutí. Ač to stěžovatel tímto způsobem neformuluje, ve své podstatě jde o námitku, že soudy rozhodly o přeměně podmíněného na nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by pro to byly splněny podmínky, čímž porušily zásadu nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny. Tato zásada, resp. základní právo plně dopadá také na rozhodování o nařízení výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody. Ústavní soud v této souvislosti připomněl, že "z pohledu odsouzeného je ... nejzásadnějším rozhodnutím o trestu až nařízení trestu odnětí svobody, nikoli uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Je tak logické, aby se na rozhodnutí o nařízení výkonu trestu vztahovaly obdobné záruky jako na prvotní rozhodnutí o vině a trestu" [nález ze dne 15. 8. 2017
sp. zn. I. ÚS 1202/17
(N 151/86 SbNU 527)].
16. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že z důvodu poměrně atypického procesního vývoje - zčásti zapříčiněného jeho laxním přístupem k přebírání úředních písemností - došlo ke změně právní moci vyznačené na trestním příkazu ze dne 18. 1. 2024 (původně vyznačená právní moc) na den 24. 9. 2025. Trestní příkaz proto nabyl právní moci až po vydání napadených rozhodnutí, protože rozhodnutí obvodního soudu bylo přijato v červnu 2025 a rozhodnutí městského soudu v srpnu 2025. Pokud oba soudy ve svých rozhodnutích uvedly, že stěžovatel byl před jejich rozhodnutím pravomocně odsouzen pro spáchání přečinu krádeže v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, nešlo při zpětném pohledu o informaci správnou.
17. Ústavní soud však neshledal, že by to představovalo porušení základních práv stěžovatele. Na tomto místě je vhodné připomenout, kdy a za jakých podmínek může dojít k nařízení výkonu podmíněného trestu odnětí svobody podle § 83 trestního zákoníku. Podle uvedeného ustanovení může soud rozhodnout o nařízení výkonu trestu, pokud odsouzený ve zkušební době nevedl řádný život nebo nevyhověl uloženým podmínkám; výjimečně může vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i pokud byla zavdána příčina k nařízení výkonu trestu, a odsouzenému uložit dodatečné podmínky vymezené v tomto ustanovení. Vedením řádného života lze v obecné rovině rozumět především dodržování právního řádu České republiky, plnění povinností vůči státu a společnosti a nezneužívání svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 4 Tz 53/2010). Povinnost vedení řádného života - a v rámci toho konkrétněji dodržování právního řádu - ve zkušební době primárně předpokládá, že odsouzený nebude páchat další trestné činy (ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 950, marg. 4). Současně zahrnuje i povinnost nepáchat ve zkušební době přestupky, a to především přestupky závažnější a/nebo podobného charakteru jako byl trestný čin, za nějž byl jednotlivec odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Podle judikatury lze spáchání série několika nemarginálních přestupků odsouzeným ve zkušební době vnímat jako projev neúcty odsouzeného k zákonným povinnostem, resp. jako známku jeho sklonu k protiprávnímu jednání, takže v takové situaci již legitimně lze učinit závěr, že pachatel řádný život nevedl, byť jde o tu nejnižší intenzitu, s jakou lze podmínku vedení řádného života porušit (usnesení ze dne 3. 10. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2193/23
; obdobně srov. ŠČERBA, F. Trestní zákoník, s. 950, marg. 5).
18. Zaprvé, v kontextu nyní posuzované věci je zřejmé, že stěžovatel ve zkušební době spáchal přečin krádeže a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Stěžovatel to nijak nerozporuje. Naopak, z listin přiložených k ústavní stížnosti plyne, že ke spáchání těchto trestných činů se doznal již v prosinci 2023, což následně potvrdil i v srpnu a září 2025 při projednávání otázky, zda a kdy mu byl trestní příkaz doručen. Konkrétně dne 27. 8. 2025 do protokolu mj. uvedl, že "já přijímám, že to, co mi soud klade za vinu, jsem udělal, jenom jsem nevěděl, že mi dal za to trest", a dne 24. 9. 2025 se v návaznosti na doručení trestního příkazu krátkou cestou vzdal práva podat proti němu odpor. Stěžovatel nerozporuje ani to, že spáchání trestného činu ve zkušební době může být považováno za porušení podmínky vedení řádného života. Zadruhé, je rovněž zřejmé, že stěžovatel se ve zkušební době dopustil také tří přestupků majetkové povahy, včetně dvou menších krádeží. Šlo o nemarginální přestupky, jejichž povaha byla zčásti podobná charakteru trestných činů, pro které byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Opakované spáchání srovnatelných přestupků by přitom podle ustálené judikatury mohlo samo o sobě postačovat k nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Zatřetí, pokud stěžovatel tvrdí, že v napadených rozhodnutích bylo rozhodujícím faktorem to, že nevykonal trest obecně prospěšných prací a nezaplatil peněžitý trest, které mu byly v předmětném (nedoručeném) trestním příkazu uloženy, jde o tvrzení přinejmenším zavádějící. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž plyne, že pro oba soudy bylo rozhodující to, že stěžovatel ve zkušební době spáchal další trestné činy a přestupky, nikoli to, že nevykonal trest, který mu za to byl uložený.
19. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že i pokud by Ústavní soud stěžovateli v této části vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil s pokynem, aby trestní soudy s ohledem na právní moc trestního příkazu ve věci znovu rozhodly, na situaci stěžovatele by to nic nezměnilo. Tomuto příkazu Ústavního soudu by totiž bylo možné vyhovět již tím, že by trestní soudy přijaly identická rozhodnutí s totožným odůvodněním, avšak s ohledem na změnu vyznačené právní moci trestního příkazu by tak učinily o pouhých několik měsíců později.
20. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o stěžovatelově ústavní stížnosti, kterou nadto považoval za zjevně neopodstatněnou, rozhodl přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu