Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Enfant terrible Nouveau, pobočného spolku, sídlem V Zeleném údolí 1304/15, Praha-Kunratice, zastoupeného Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 1522/2024-312, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2023 č. j. 91 Co 234/2023-298 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. března 2023 č. j. 12 C 69/2021-256, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 16 725 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené stěžovateli nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice. Ten podle stěžovatele spočíval v zápisu společnosti EQUITA Consulting s.r.o. do seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost rozhodnutím ministra spravedlnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí ministra spravedlnosti má povahu rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Z ustálené judikatury vyplývá, že tvrzenou škodu nelze spojovat s nesprávným úředním postupem, pokud příčinou vzniku škody mělo být rozhodnutí. Stěžovateli proto nesvědčí aktivní věcná legitimace, protože právo na náhradu škody je podle § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "OdpŠk"), omezeno pouze na účastníky řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Stěžovatel ani netvrdil, že by byla splněna podmínka podle § 8 tohoto zákona a rozhodnutí bylo zrušeno. Soud také shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí. Právní předchůdci stěžovatele věděli o veškerých skutečnostech vyžadovaných § 32 OdpŠk nejpozději k datu 11. 3. 2015. Právní předchůdci stěžovatele totiž uplatnili obdobné nároky (byť z důvodu průtahů v řízení) již v předcházejícím řízení, před jehož zahájením k tomuto datu uplatnili svá práva u vedlejší účastnice.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Doplnil, že právní předchůdci stěžovatele měli povědomí o příčině vzniku škody již v roce 2010, na základě závěrů znaleckého posudku, který právní předchůdci stěžovatele předložili soudu v předchozím řízení. Námitku promlčení učiněnou vedlejší účastnicí neshledal v rozporu s dobrými mravy.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Stěžovatel ve vztahu k závěru soudu o promlčení nároku stěžovatele nespecifikoval, v čem má spočívat jeho nesprávnost, tj. v dovolání chybělo vymezení konkrétní hmotněprávní či procesní otázky, kterou měl městský soud podle stěžovatele vyřešit nesprávně a také údaj o tom, jaký důvod přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), měl být naplněn. Ve vztahu ke zbývajícím hmotněprávním otázkám Nejvyšší soud uvedl, že z nich dovodit přípustnost dovolání nelze. Pokud totiž obstál některý z důvodů, pro který městský soud žalobnímu požadavku nevyhověl (promlčení vzneseného nároku), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání. Ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech stěžovatele totiž nemohlo nijak projevit.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh řízení předcházejících řízením, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel napadá nesprávnost závěrů obecných soudů o promlčení jeho nároku. Stěžovatel dále rozporuje postup městského soudu spočívající v neprovedení jím navržených důkazů (zpráva z prověrky u Krajského soudu v Českých Budějovicích a z ní vycházející trestní oznámení). Odmítnutí provést tento důkaz neodpovídá povaze a závažnosti věci. Závěr soudů o promlčení nároku zpochybňují rozhodnutí vydaná v předchozích řízeních. Sama vedlejší účastnice svým interním šetřením a následným podáním trestního oznámení vyvrátila závěr o absenci nesprávného úředního postupu
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje námitky uplatněné v řízeních před obecnými soudy, bez jakékoli ústavněprávní argumentace. Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádá, aby přijal jeho verzi skutkového a právního hodnocení sporu. Ústavní soud si ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým závěrům a jaké právní závěry z nich vyvodily. Ty považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Úvahy soudů neshledal Ústavní soud nepřiměřenými či extrémními. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
9. Jde-li o právní posouzení promlčení nároku, stěžovatel navíc podle Nejvyššího soudu v dovolání dostatečně nespecifikoval právní otázku, kterou měl městský soud v dotčené části napadeného rozhodnutí vyřešit nesprávně a nespecifikoval důvod přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud tento svůj postoj dostatečně odůvodnil a stěžovatel jej v ústavní stížnosti ani nijak nerozporuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neučinil tuto právní otázku součástí přezkumu Nejvyšším soudem, nemůže se takto vznesenou námitkou, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, dále zabývat ani Ústavní soud. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti jde tedy o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu [srov. např. nález ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20
(N 96/113 SbNU 132)].
10. Pokud Nejvyšší soud posoudil dovolání v části, která napadala závěr soudů, že tvrzenou škodu nelze spojovat s nesprávným úředním postupem, jako nepřípustné, je takový postup plně v souladu s dosavadní judikaturou. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1640/2013).
11. Stěžovatel dále namítá, že soudy měly provést jím navržené důkazy, neboť tyto měly potenciál vyvrátit závěry obecných soudů. Soudy však v odůvodnění rozhodnutí řádně vysvětlily, proč k provedení navržených důkazů nepřistoupily. V postupu soudů, které z procesních důvodů a pro nadbytečnost neprovedly další označené důkazy, tedy nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele. Stejně tak není relevantní ani námitka stěžovatele týkající se rozdílného postupu soudu v řízeních, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí a v řízeních předcházejících. Jejich předmět byl totiž odlišný. Z ústavní stížnosti navíc není zcela zřejmé, v čem konkrétně má tato odlišnost spočívat.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu