USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Enfant terrible Nouveau, pobočný spolek, IČO 08274932, se sídlem v Praze 4, V Zeleném údolí 1304/15, zastoupené Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 16 725 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 69/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, č. j. 91 Co 234/2023-298, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 16 725 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou měla utrpět v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v zápisu společnosti EQUITA Consulting s.r.o., IČO 25761421, do seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost, k němuž došlo na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 23. 7. 2008.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č. j. 12 C 69/2021-256, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v obou jeho výrocích včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Odvolací soud napadené rozhodnutí založil mimo jiné na závěru, že je zažalovaný nárok promlčen, přičemž se současně neztotožnil s názorem žalobkyně, že by námitka promlčení tohoto nároku, kterou žalovaná v řízení vznesla, odporovala dobrým mravům (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku). Ve vztahu k této právní otázce však žalobkyně v bodě IV svého dovolání uvedla pouze to, že netvrdila, že by žalovaná bránila výkonu jejího práva, nýbrž namítala, že „… v uvedeném případě jde o námitku promlčení podanou v rozporu s dobrými mravy, a to zejména z toho důvodu, že okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o skutečné příčině vzniku škody, nebyl závislý na postupu žalobce, nýbrž vyplynul z rozhodnutí soudu a z postupu soudů v předchozím řízení“, pročež se žalobkyně o příčině vzniku škody mohla dozvědět až se značným časovým odstupem.
Žalobkyně tak pouze zrekapitulovala svá tvrzení, na něž odvolací soud reagoval svými závěry zformulovanými v již zmíněném bodě 20 odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž tak učinila bez toho, aby v souladu s výše citovaným § 241a odst. 3 o. s. ř. též specifikovala, v čem má dle jejího přesvědčení nesprávnost dotčených právních závěrů odvolacího soudu konkrétně spočívat (zda např. v tom, že se odvolací soud některými tvrzenými skutečnostmi nezabýval, nebo snad v tom, že některé tvrzené skutečnosti vyhodnotil chybně apod.).
Logickým důsledkem absence vymezení konkrétní hmotněprávní či procesněprávní otázky, kterou měl
odvolací soud dle přesvědčení dovolatelky v dotčené části napadeného rozhodnutí vyřešit nesprávně, je pak též nedostatek údaje o tom, jaký důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. by měl být ve vztahu k takové otázce naplněn.
9. V uvedeném rozsahu tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12.
1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.
s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8.
3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
10. Ve vztahu ke třem otázkám hmotného práva, jež žalobkyně vymezila v bodě III dovolání a které dle jejího přesvědčení dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, tj. k otázce, a/ zda i v případě, že rozhodnutí, které nebylo pro svou nezákonnost zrušeno, neobsahuje podstatné náležitosti, jež jsou pro něj v zákoně stanoveny (odůvodnění, poučení o opravném prostředků a doložku „za správnost vyhotovení“), lze uvažovat pouze o případné odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nikoliv již o její odpovědnosti za škodu vyvolanou nesprávným úředním postupem, b/ zda skutečnost, že nezákonné rozhodnutí může napadnout pouze účastník řízení, které jeho vydání předcházelo, a nikoliv osoba třetí, není „bráněním uplatnění ochrany práv jednotlivce“ a c/ zda je na rozhodnutí, které nebylo pro svou nezákonnost zrušeno, možné nahlížet jako na nesprávný úřední postup, pak přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit nelze. Jestliže obstál některý z důvodů, pro který odvolací soud žalobnímu požadavku nevyhověl (zde závěr o promlčení vzneseného nároku, který žalobkyně v dovolání řádně nezpochybnila, jak bylo uvedeno výše), nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu