Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele T. D., zastoupeného JUDr. Simonou Raškovou, advokátkou, sídlem Krkonošská 1512/11, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2022 č. j. 20 Co 284/2021-465 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 6. září 2021 č. j. 14 EXE 1073/2019-419, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Napadeným usnesením Okresního soudu v Berouně (dále též "okresní soud") byla na návrh stěžovatele částečně zastavena exekuce ohledně pohledávky výživného ve prospěch jeho nezletilého syna za měsíc červen 2019, ve zbývajícím rozsahu byl návrh na úplné zastavení zamítnut. Okresní soud posuzoval případ, kdy stěžovatel jako povinný poukazoval výživné pro svého nezletilého syna ve stanovené výši 3 000 Kč měsíčně poštovními poukázkami na původní příjmení matky a na adresu, kde se původně zdržovala.
Nevyzvednuté a vrácené výživné složil stěžovatel v některých případech do soudní úschovy, matka si složené peněžní prostředky nevyzvedla. S odkazem na § 291 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních soudních řízeních, dospěl okresní soud k závěru, že plnění složením do soudní úschovy nebylo způsobilé založit účinky zániku dluhu jeho splněním, neboť nelze mít za prokázané, že by závazek z titulu plnění vyživovací povinnosti nebylo možné splnit v důsledku nepřítomnosti věřitele (matky); stěžovateli nic nebránilo hradit výživné jiným dostupným způsobem, neboť byl nad veškerou pochybnost obeznámen s číslem účtu, na který matka nezletilého opakovaně žádala poukazovat výživné.
Podle okresního soudu dluh ke dni zahájení exekučního řízení trval, a to i přes stěžovatelovo tvrzení o splnění jeho povinnosti složením do soudní úschovy, a exekuční návrh byl podán po právu.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, že nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že je to dlužník, který má činit veškeré potřebné kroky k řádnému splnění svého dluhu, zejména respektovat vůli věřitele, který v posuzovaném případě požadoval bezhotovostní platbu na účet. Podle krajského soudu bylo správné tento postup využít tím spíše, jestliže byla s matkou obtížná komunikace a stěžovatel neobdržel žádný spolehlivý údaj o jejím bydlišti.
Za těchto okolností nelze považovat za řádné plnění dlužníka poukazování výživného poštovními poukázkami nadále na původní adresu matky, kde se fakticky nezdržovala, ani složení výživného do soudní úschovy, neboť matka jako věřitelka dala stěžovateli jednoznačně najevo, jakým způsobem jí má být výživné zasíláno. Stěžovatel si musel být vědom, že jím zvolený způsob plnění poštovními poukázkami na původní adresu matky a jejich vyzvedávání bude matce, žijící v té době fakticky v jiném (vzdáleném) místě, činit nemalé obtíže.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel namítá, že zákon nestanoví způsob, jakým musí být výživné hrazeno, ani neupravuje výlučné právo věřitele na určení způsobu plnění dluhu; platba prostřednictvím poštovní poukázky není způsobem nedovoleným. Stěžovatel se s matkou dohodl na hotovostní platbě při přebírání dítěte ke styku, matka mu však styk neumožňuje, což soudy nijak nezohlednily. Stěžovatel tvrdí, že se na základě předchozích událostí důvodně domníval, že matka nedisponuje vlastním bankovním účtem. Polemizuje s konstatováním krajského soudu, že měl možnost zjistit trvalou adresu matky v rámci jejího výslechu v únoru 2020. Podle něj se jedná o zcela irelevantní zjištění, neboť soud posuzoval plnění výživného za březen a duben 2019. S odkazem na nález ze dne 17. prosince 2015 sp. zn. IV. ÚS 3216/14 považuje stěžovatel exekuci za nedůvodnou a šikanózní.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu v souladu s jeho poučením dovolání, které však bylo odmítnuto jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. září 2017, ve spojení se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s nálezem ze dne 2. prosince 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07
Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůtu pro podání stížnosti je třeba odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, a ústavní stížnost je proto podána včas. Stěžovatel byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána, a je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
7. Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel opakuje námitky, které již uplatnil v předchozích řízeních, a kterými se oba soudy dostatečně zabývaly. Jeho polemika je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Okresní soud ve svém usnesení obsáhle popsal skutkový stav a podrobně zdůvodnil, proč dospěl k závěru, že stěžovatelem zvolený způsob plnění nemohl mít účinky včasného splnění vyživovací povinnosti. Krajský soud se ve svém usnesení podrobně zabýval dotčenými ustanoveními občanského zákoníku ohledně splnění dluhu a příslušnými odbornými komentáři. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2010 sp. zn. 28 Cdo 4264/2009 s tím, že dlužník není povinen si ověřovat, zda účet, na který má podle pokynu věřitele plnit, skutečně náleží věřiteli.
8. Stěžovatel zpochybňuje relevantnost tvrzení o možnosti zjištění adresy matky v rámci jejího výslechu v únoru 2020, z napadeného usnesení okresního soudu však vyplývá, že toto konstatování se vztahovalo také k úhradám výživného v průběhu roku 2020, které okresní soud též posuzoval. Ze zjištěného skutkového stavu navíc vyplývá, že stěžovatel začal respektovat změnu příjmení matky a její aktuální adresu teprve v září 2020, ačkoliv jej informovala o změně svého příjmení v únoru 2019 a o změně adresy trvalého pobytu v lednu 2020.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že oba soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu