Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SUOPELOS, s. r. o., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, zastoupené JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem, sídlem Budovatelská 2030, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2025 č. j. 19 Co 82/2025-229 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. prosince 2024 č. j. 9 C 264/2023-202, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a 1. Jany Cermanové a 2. Zdenky Kolbabové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zrušil spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejších účastnic řízení k nemovitým věcem v katastrálním území K. a nařídil jejich prodej s následným rozdělením výtěžku z prodeje (výroky I. a II.) a současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 140 896,60 Kč (výrok III.), druhé vedlejší účastnici ve výši 125 936 Kč (výrok IV.) a České republice státem zálohované náklady řízení ve výši 35 634 Kč (výrok V.). V odůvodnění napadeného rozsudku soud poukázal na závěry stanoviska pléna ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (č. 302/2023 Sb.), zejména na bod 43 s tím, že v této věci shledal okolnosti hodné zvláštního zřetele pro uložení povinnosti stěžovatelce nahradit náklady řízení vedlejším účastnicí (v bodech 1 až 11 napadeného rozsudku přitom podrobně popsal vývoj procesních stanovisek účastníků). Podle soudu nelze než dovodit, že přístup stěžovatelky před zahájením řízení, jakož i v samotném průběhu řízení, nebyl konstruktivní. Uzavřel, že stěžovatelka svým přístupem zmařila možnost prodeje předmětu spoluvlastnictví jako celku za nejvyšší nabídku, které by bylo možné dosáhnout v tržním prostředí (viz body 28 až 31 napadeného rozsudku okresního soudu).
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil odvoláním napadené výroky III. až V. rozsudku okresního soudu (výrok I.) a dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit první vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 5 493 Kč (výrok II.) a druhé vedlejší účastnici ve výši 5 130 Kč (výrok III.). Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že žaloba byla podána za situace, kdy stěžovatelka se nijak nesnažila o dohodu s vedlejšími účastnicemi, čímž šlo předejít vzniklým nákladům řízení. Obdobně jako okresní soud poukázal též na postoj a postup stěžovatelky v průběhu soudního řízení. Nadto konstatoval, že stěžovatelka nepostupovala konstruktivně i proto, že je zřejmé, že "prodejem v dobrovolné dražbě by bylo získáno většího výtěžku než v dražbě nedobrovolné"; navíc s prodejem prostřednictvím realitní kanceláře původně obě vedlejší účastnice souhlasily (viz body 11 a 12 napadeného usnesení krajského soudu).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy postupovaly při rozhodování o nákladech řízení nesprávně a nerespektovaly názor uvedený ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Soudy svá rozhodnutí podle stěžovatelky neodůvodnily přesvědčivě. Nesouhlasí s tím, že jsou v nyní posuzované věci splněny podmínky, aby byla přiznána náhrada nákladů řízení vedlejším účastnicím, a to s ohledem na procesní postoj všech účastnic. Je totiž přesvědčena, že svým jednáním nezapříčinila odůvodněnost přiznání náhrady nákladů řízení právě vedlejším účastnicím řízení (žalovaným), jelikož nebylo možné nalezení vzájemné shody mezi účastnicemi.
5. Dále se stěžovatelka vyjádřila též k tomu, že jí je kladeno k tíži, že nepodepsala zprostředkovatelskou smlouvu; podle stěžovatelky v ní byla stanovena (nejnižší) kupní cena nemovitých věcí, která neodpovídala jejich hodnotě. Současně zopakovala, že nemovité věci nemohly být realitní kanceláří prodány, jelikož podíl druhé vedlejší účastnici byl zatížen exekučním příkazem.
6. Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
7. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje výlučně proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se však Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002
sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Ústavní soud není "nejvyšším nákladovým soudem" (srov. nález ze dne 8. 4. 2025
sp. zn. I. ÚS 2552/24
); jeho úkolem rozhodně není podrobná kontrola závěrů každého nákladového rozhodnutí [např. nález ze dne 26. 4. 2022
sp. zn. IV. ÚS 3318/21
(N 54/111 SbNU 346)]. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že stěžovatel musí poukázat na mimořádné okolnosti, které činí jeho případ ústavněprávně dostatečně významným. Jen tehdy je namístě, aby Ústavní soud vystoupil na ochranu základních práv při rozhodování o nákladech řízení a jejich náhradě; jinak se zdrží bližšího přezkumu [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.)].
9. Problematika náhrady nákladů řízení v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla předmětem sjednocujícího stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Podle jeho závěrů v případě, že soud spoluvlastnictví zruší a vypořádá, nemá žádnému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů řízení, ledaže by shledal zvláštní důvody pro opačný postup. Takovou výjimkou je mimo jiné např. obstrukční chování spoluvlastníka během řízení, jeho chování před zahájením řízení atd. (body 35, 39 a 43 stanoviska).
10. V nyní posuzované věci okresní soud v bodech 1 až 11 napadeného rozsudku řádně a poměrně obsáhle popsal, jak se stěžovatelka chovala nejen během soudního řízení, ale ještě před jeho zahájením. Soud tato zjištění následně shrnul a posoudil v kontextu právní úpravy i judikatury Ústavního soudu (body 28 až 31 napadeného rozsudku okresního soudu), přičemž k týmž závěrům dospěl i krajský soud v bodech 11 a 12 napadeného usnesení. Oba soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a je z nich zřejmé, na základě jakých okolností přiznaly náhradu nákladů řízení vedlejším účastníkům řízení v kontextu výjimky z pravidla, podle něhož v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, je obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku. Neopomněly se přitom vypořádat i s poukazem stěžovatelky na zatížení jednoho ze spoluvlastnických podílů exekučním příkazem či cenou stanovenou v nakonec neuzavřené zprostředkovatelské smlouvě. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky.
11. Nadto je možné poukázat i na to, že - jak je Ústavnímu soudu známo z jeho úřední činnosti - stěžovatelka v obdobných věcech již ústavní stížnosti v minulosti podala, avšak bezúspěšně. Jde přitom zejména o odmítavá usnesení ze dne 29. 5. 2024
sp. zn. IV. ÚS 770/24
či ze dne ze dne 18. 12. 2024
sp. zn. III. ÚS 3281/24
, ve kterých je též poukazováno na chování a postoj stěžovatelky zejména před zahájením řízení, resp. na její pasivitu.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu