Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. I., t. č. ve Věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Jakubem Piskou, advokátem se sídlem Macharova 302/13, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2022 č. j. 1 To 62/2022-30 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2022 č. j. 30 Nt 1856/2022-16, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 2/2018, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 tr. řádu. Stěžovatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 let, který v současné době vykonává ve Věznici Valdice. Toto rozhodnutí nalézacího soudu bylo potvrzeno také odvolacím soudem, který usnesením ze dne 17. 5. 2018 sp. zn. 6 To 29/2018 zamítl odvolání stěžovatele. Následovalo rovněž podané dovolání, o kterém rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2018, když dovolání odmítl.
3. Po provedeném dokazování u veřejného zasedání dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatel nepředložil žádný nový důkaz a neuvedl žádnou novou skutečnost, které by mohly vést k rozhodnutí soudu o povolení obnovy řízení. Stěžovatel v podstatě setrval na svých původních výpovědích, které prezentoval po celou dobu trestního řízení. Nelze přehlédnout, že i v průběhu veřejného zasedání dne 24. 5. 2022 stěžovatel výslovně doznal, že bodl poškozeného a k tomuto skutku dle jeho názoru došlo někdy ke konci května 2017.
V této souvislosti nelze pominout určitý vývoj výpovědi stěžovatele v průběhu celého trestního řízení i následně v rámci podávaných návrhů, kdy například v roce 2019, kdy poprvé podal návrh na povolení obnovy řízení, tvrdil, že v době skutku s poškozeným vůbec nebyl a došlo sice mezi nimi ke konfliktu, ale asi o měsíc dřív, někdy na začátku května 2017. S ohledem na další provedené důkazy však nevznikly žádné pochybnosti o časovém určení projednávaného skutku a stěžovatel i v rámci jednotlivě podaných návrhů na povolení obnovy řízení neustále opakuje svou obhajobu ohledně možné nutné obrany, ohledně homosexuálních návrhů poškozeného vůči němu v době skutku, o jeho fobii z uzavřených prostor atd.
Veškeré tyto skutečnosti byly však soudu známy již od počátku trestního řízení a v žádném případě se nejedná o novou skutečnost.
4. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou však Vrchní soud v Olomouci zamítl, když konstatoval, že soud prvního stupně v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodoval v zákonem požadované formě, tedy ve veřejném zasedání, jemuž byl stěžovatel osobně přítomen a byl zastoupen ustanoveným obhájcem. V odůvodnění napadeného usnesení se soud prvního stupně řádně vypořádal s tím, proč navrhované důkazy neakceptoval a vyvodil správný závěr spočívající v tom, že ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu neshledal žádné nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit primárně jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. Pokud nebyly nalezeny takové nové důkazy nebo skutečnosti, nelze zároveň uvažovat ani o jiné právní kvalifikaci prokázaného jednání stěžovatele.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že splnil podmínky pro obnovu řízení, neboť navrhl soudům skutečnosti a důkazy dříve neznámé, které mohou samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatel zdůrazňuje zásadu trestního řízení in dubio pro reo, od níž vrchní soud v napadeném usnesení (a krajský soud v usnesení, které jeho vydání předcházelo) zcela jednoznačně odhlédl, a i z tohoto důvodu napadené usnesení jako celek nemůže obstát. Stěžovatel je přesvědčen, že celé trestní řízení trpí naprosto zásadními vadami, kdy nebyly respektovány zásadní a základní právní principy trestního řízení a byla narušována jeho práva garantovaná Listinou, což je v rozporu se zásadou řádného zákonného procesu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15 a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (č. 253/2020 Sb. ze dne 21. 4. 2020].
9. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázky viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08
(N 34/52 SbNU 343)].
10. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89) a usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12 ]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí.
11. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl tytéž námitky, které uplatnil i ve stížnosti proti usnesení krajského soudu a se kterými se vrchní soud již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí krajského a vrchního soudu v plném rozsahu odkazuje.
12. Na základě shora uvedených skutečností je možno uzavřít, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť jen v určité míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci. Ústavní soud shledal, že obecné soudy vyhověly důkazním návrhům stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
13. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu