Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, sídlem Žižkova tř. 1914/1a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 4 Tdo 773/2021-343, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2020 č. j. 4 To 515/2020-252 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2020 č. j. 2 T 122/2019-215, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 122/2019 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 téhož zákona a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Za to mu byl podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 téhož zákona, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na jeden rok. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") byl zavázán povinností nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a M. S. škodu a podle § 229 odst. 2 téhož zákona byla poškozená M. S. se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") druhým napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí okresního soudu částečně zrušil ve výroku o náhradě škody týkající se Všeobecné zdravotní pojišťovny a podle § 259 odst. 3 téhož zákona sám rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 téhož zákona tuto poškozenou odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody ve věcech občanskoprávních. V ostatním ponechal prvostupňový rozsudek nedotčený.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
5. Stěžovatel s odkazem na sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) namítá, že nemůže obstát takové rozhodnutí dovolacího soudu, které je postaveno na opačných principech, opřených o dřívější názorově odlišnou judikaturu Ústavního soudu. Omezil-li tedy Nejvyšší soud svou přezkumnou činnost pouze na konstatování, že dovolání vybočuje z rámce § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je odsuzující rozhodnutí založeno, zjevně porušil závaznou judikaturu Ústavního soudu k aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Namítal-li stěžovatel v dovolání, že došlo k extrémnímu porušení zásad spravedlivého procesu ve vztahu k zásadám presumpce neviny a in dubio pro reo, měl Nejvyšší soud zkoumat, zda je taková námitka důvodná.
6. Stěžovatel má totiž za to, že soudy nižších stupňů zásadně vybočily ze všech zásad trestního procesu i trestního práva hmotného. Před soudy namítal, že neexistuje žádný právně relevantní důkaz o tom, že by vůči poškozené M. S. spáchal skutek, který by bylo možno podřadit pod zločin ublížení na zdraví a přečin výtržnictví. Je přesvědčen, že skutková zjištění jsou založena na nevěrohodných důkazech, za něž označuje například výpověď svědka R. B., obdobná pochybení dle něj existují i při skutkovém a právním hodnocení ostatních důkazů, včetně znaleckého posudku.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené.
Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů prvního a druhého stupně žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, bylo provedeno dokazování v rozsahu, který umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr.
zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Krajský soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která se stala podkladem pro právní úvahy, a která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. Z obou napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v § 120 a násl. tr. řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že okresní soud své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnil a podepřel provedenými důkazy. Pokud skutkový děj postavil na výpovědi poškozené, závěrech znaleckého posudku a výslechu soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a zčásti pak na výpovědi svědků P. N. a R. B., bylo tomu tak proto, že výpověď poškozené shledal od počátku jako konzistentní, přičemž mechanismus vzniku jejího zranění tak, jak ho popsala, odpovídá závěrům znaleckého posudku, který naopak vyloučil verzi stěžovatele.
Okresní soud poukázal i na další nesrovnalosti ve výpovědi stěžovatele, které nekorespondovaly s výpověďmi dalších svědků. Za zcela lživou pak případně označil výpověď svědka J. K., otce stěžovatele, jehož přítomnost nezmiňoval žádný ze svědků ani stěžovatel, a který popisoval průběh skutkového děje jinak, než činili svědci i samotný stěžovatel. Poukazuje-li stěžovatel na neurčitou výpověď svědka R. B., z napadeného rozsudku je zřejmé, že tuto výpověď hodnotil okresní soud s velkou opatrností, a to z důvodu, že svědek svou prvotní výpověď postupem času upravoval v části popisu pohybu rukou stěžovatele vůči poškozené.
V této souvislosti krajský soud uzavřel, že hovořil-li tento svědek při procesně využitelné výpovědi učiněné v přípravném řízení o tom, že sledoval fyzický kontakt stěžovatele vůči poškozené, který stěžovatel v rámci své obhajoby zcela vyloučil, pak jde o důkaz podporující verzi poškozené, která je na rozdíl od stěžovatele osobou zcela bezúhonnou a v místě bydliště požívající dobré pověsti.
12. Jestliže se tedy oba soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi poškozené, podpořené dalšími důkazy, kterou označily za pravdivou, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní posuzované věci.
13. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil případný extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04
(N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09 , dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Znovu se tak zabýval údajným nesprávným hodnocením výpovědi poškozené M. S. a svědků J. B., R. B., P. N. a J. K., přičemž poukázal na konkrétní závěry krajského soudu, které považoval za správná, i na jeho případné konstatování o zachování dodržení zásady in dubio pro reo.
14. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu