Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Jiřího Musila, sídlem Zakšínská 615/17, Praha 9 - Střížkov, advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 24 Cdo 2217/2025-6323 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2025 č. j. 54 Co 178/2025-6263, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Z. N., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že jimi soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) ve spojení s čl. 4 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Stěžovatel napadá obě v záhlaví označená rozhodnutí ústavní stížností již podruhé. První ústavní stížnost Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 2795/25 ze dne 8. října 2025 (předchozí usnesení) odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že o první ústavní stížnosti nerozhodl Ústavní soud nálezem, nevytváří předchozí usnesení překážku věci rozhodnuté.
3. Stěžovateli, účastníkům řízení i vedlejší účastnici je předchozí usnesení známo, proto Ústavní soud částečně odkáže na jeho obsah a jen ve stručnosti pro porozumění a kontext uvádí, že městský soud napadeným usnesením jmenoval postupem podle § 29 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu vedlejší účastnici stěžovatele opatrovníkem pro řízení o udělení souhlasu s právním jednáním (odmítnutí dědictví s a bez výhrady povinného dílu) za nezletilého syna vedlejší účastnice, které za něj učinil každý z rodičů v jiném rozsahu. Stěžovatel a vedlejší účastnice usnesení napadli - poučeni, že dovolání není přípustné - "odvoláním". Nejvyšší soud napadeným usnesením řízení o "odvoláních" stěžovatele a vedlejší účastnice zastavil postupem podle § 104 odst. 1 věty první občanského soudního řádu pro nedostatek funkční příslušnosti kteréhokoliv soudu. Pro věc podstatný průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je blíže popsán v bodech 2 a 3 odůvodnění předchozího usnesení.
4. Ač stěžovatel částečně doplnil argumentaci proti usnesení Nejvyššího soudu (viz níže bod 6), III. senát Ústavního soudu neshledal důvod odchýlit se od názoru IV. senátu, že ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí je zjevně neopodstatněná a že proti usnesení městského soudu nebylo možno podat odvolání (a ani dovolání). To má pak za následek, že se dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proti usnesení městského soudu počítá již od jeho doručení. Stěžovateli bylo usnesení městského soudu doručeno 12. srpna 2025, poslední dnem dvouměsíční lhůty tak bylo pondělí 13. října 2025. Stěžovatel podal ústavní stížnost až ve čtvrtek 16. října 2025, tedy opožděně.
5. Z tohoto důvodu se Ústavní soud již podruhé věcně nezabývá ústavní stížností v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení městského soudu, a neopakuje ani argumentaci, kterou stěžovatel uvedl proti samotnému jmenování opatrovníkem, a soustředí se jen na tu část, která se týká usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proti němu byla podána oprávněným stěžovatelem včas, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, proto nemusí být zastoupen jiným advokátem [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015 (ST 42/79 SbNU 637)].
6. V předchozím usnesení Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatel nijak nevysvětluje, v čem je neústavní usnesení Nejvyššího soudu, a že Nejvyšší soud stěžovateli v napadeném usnesení jasně vysvětlil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné. Stěžovatel se v druhé ústavní stížnosti snaží vysvětlení v článku VII s nadpisem Neúčinnost opravných prostředků doplnit a argumentuje, že neústavnost zakládá neexistence funkčně příslušného soudu k projednání "odvolání" proti rozhodnutím odvolacího soudu uvnitř odvolacího řízení.
Tvrdí, že Odvolání proti Usnesení bylo dle § 202 OSŘ a contrario přípustné a tedy dle § 212a odst. 5 OSR musel soud, projednávající Odvolání, z úřední povinnosti přihlédnout k Usnesením založené vadě zmatečnosti. Výklad, který zaujal Nejvyšší soud, není podle stěžovatele ústavně konformní, když v jeho důsledku proti usnesení městského soudu nejde podat odvolání, dovolání, ani použít mimořádné opravné prostředky ani jinak se účinně bránit. Taková koncepce nedává podle stěžovatele žádný smysl.
7. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1601/15 ze dne 16. června 2015, bod 9, sp. zn. II. ÚS 1457/19 ze dne 17. května 2019, bod 8) zdůraznil, že český právní řád negarantuje žádné obecné právo na odvolání proti jakémukoli soudnímu rozhodnutí, že ústavně zaručené právo na odvolání je dáno pouze ve vztahu k rozhodnutí o vině nebo trestu při odsouzení pro trestný čin, a to podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V civilních věcech právo na odvolání samo o sobě ústavní ochrany nepožívá a není povinností zákonodárce je garantovat.
Tvrdí-li stěžovatel, že § 201 občanského soudního řádu, respektive § 202 odst. 2 téhož zákona, má být ústavně souladně vykládán tak, že odvolání lze podat i proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím rozhoduje odvolací soud v průběhu ("uvnitř") odvolacího řízení, nikoli přímo o odvolání, nelze takovému názoru přisvědčit. Jednak takový výklad jde přímo proti znění § 201 občanského soudního řádu, podle kterého účastník může napadnout odvoláním rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni, pokud to zákon nevylučuje, jak již v napadeném usnesení ocitoval Nejvyšší soud. A nepřímo to plyne z možnosti některá "vnitřní" rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v průběhu odvolacího soudu napadnout dovoláním (srov. § 238a občanského soudního řádu).
8. Neupravuje-li pozitivní právo funkčně příslušný soud k rozhodování o (neupraveném) "odvolání" proti rozhodnutí vydanému odvolacím soudem v průběhu odvolacího řízení a vyplní-li obecná justice tuto "mezeru" tak, že je na Nejvyšším soudu jako vrcholném článku soustavy obecných soudů a soudu, který rozhoduje o opravném prostředku (dovolání) proti rozhodnutí odvolacího soudů, aby řízení o takovém "odvolání" zastavil, nelze takovému výkladu a postupu z ústavního hlediska nic vytknout.
9. Ústavní soud opět nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost proti usnesení městského soudu byla podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. listopadu 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu