Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. T., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tomáškem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5. května 46, proti usnesení Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň ze dne 20. 3. 2008 č. j. OKFK-6/TČ-2008-25 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2008 sp. zn. 3 To 39/2008, za účasti Policie České republiky a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, je stěžovatel v současnosti trestně stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona, a to v rámci trestního řízení vedeného Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality Policie ČR, expozitura Plzeň pod č. j OKFK-6/TČ-2008-25. Trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že jako účetní dodával jiným obviněným fiktivní faktury, za něž měl inkasovat minimálně 2.011.360,- Kč.
Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl policejní orgán na základě předchozího souhlasu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze o zajištění spoluvlastnických podílů stěžovatele na nemovitostech v obci Přeštice, okres Plzeň-jih, do výše 2.011.360,- Kč jako tzv. náhradní hodnoty dle § 79f tr. řádu. Okamžikem doručení ústavní stížností napadeného usnesení byla stěžovateli zakázána jakákoliv majetková dispozice s nemovitostmi v usnesení policejního orgánu označenými. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem, neboť nejsou splněny podmínky použití zajišťovacího institutu dle § 79f tr. řádu. Napadená usnesení dle názoru stěžovatele postrádají náležité odůvodnění, přičemž argumentace orgánů veřejné moci je vnitřně rozporná. Nejsou uvedeny konkrétní důkazy, svědčící o nutnosti zajištění majetku stěžovatele, nýbrž je toliko povšechně odkazováno na obsah spisu. Samo zajištění majetku nelze dle názoru stěžovatele považovat za opatření přiměřené, a to i vzhledem k předpokládanému delšímu trvání trestního řízení, které se zatím nachází v předsoudním stadiu. Stěžovatel má zato, že se napadená usnesení nijak nevypořádávají se vztahem obvyklé ceny zajištěné náhradní hodnoty k údajnému výnosu z trestné činnosti, ani s existencí tohoto výnosu poukazem na konkrétní důkazy. Nevěnují pozornost ani otázce, zda údajný výnos z trestné činnosti již byl spotřebován. Stěžovatel dále zdůraznil, že ač k zajištění majetku formálně došlo jen do výše částky 2.011.360,- Kč, prakticky došlo k zajištění celých shora uvedených spoluvlastnických podílů na nemovitostech, což vyplývá i ze zápisu v katastru nemovitostí. Takový postup porušuje dle stěžovatele jak jeho právo na ochranu majetku dle článku 11 odst. 1 Listiny, tak i zásadu uvedenou v článku 2 odst. 3 Ústavy ČR a článku 2 odst. 2 Listiny.
Státní zástupce vrchního státního zastupitelství ve svém vyjádření především zdůraznil, že hodnota zajištěné nemovitosti je úměrná předpokládanému finančnímu prospěchu stěžovatele z vyšetřované trestné činnosti. Vzhledem k časovému odstupu několika let od doby, kdy měl stěžovatel tento prospěch získat, do doby, kdy došlo k zajištění náhradní hodnoty, již dle státního zástupce nelze fakticky zjistit, jak se získanými prostředky stěžovatel naložil, a je tak s dostatečnou mírou pravděpodobnosti odůvodněn předpoklad, že tyto finanční prostředky byly spotřebovány. Vzhledem k tomu, že nebylo možno realizovat odnětí či zajištění uvedených finančních prostředků na bankovním účtu stěžovatele, bylo přistoupeno k zajištění náhradní hodnoty, neboť tento institut připadal za dané situace v úvahu v zásadě jako jediný možný.
Rovněž Vrchní soud v Praze označil ústavní stížnost za nedůvodnou a v zásadě pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Stěžovatel ve své replice na vyjádření účastníků fakticky toliko setrval na svých argumentech, uvedených v odůvodnění ústavní stížnosti.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo průběžného dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do jejich pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími obecných soudů porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot dle ust. § 79a a násl. tr. řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení ve věcech
sp. zn. II. ÚS 267/03
,
I. ÚS 331/04
,
I. ÚS 155/06
,
I. ÚS 105/07
,
II. ÚS 2475/08
a mnohá další, dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Základní zásady pro aplikaci předmětných zajišťovacích institutů a východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení Ústavní soud shrnul jednak v usneseních
sp. zn. II. ÚS 267/03
a
sp. zn. I. ÚS 105/07
, a dále v nálezech II. ÚS 642/07,
III. ÚS 1396/07
. V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Ústavní soud zároveň kladl důraz na to, že v rámci řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, nikoli soudu Ústavního. Ústavní soud zároveň konstatoval, že pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti, odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení tr. řádu, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ust. § 2 odst. 5 věta první tr. řádu, požadovanou pro rozhodnutí o vině. Svou kasační pravomoc Ústavní soud tudíž uplatnil zejména tam, kde zásah do majetkových práv dle ust. § 79a a násl. vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Ústavní soud měl při posuzování proporcionality zásahu na zřeteli především hledisko časové a ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů se uchýlil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním (viz nálezy
sp. zn. II. ÚS 642/07
,
III. ÚS 1396/07
).
Výše uvedené zásady vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu ohledně jiných zajišťovacích institutů dle § 79a a násl. tr. řádu lze vztáhnout i na aplikaci poměrně nového ust. § 79f tr. řádu. Podle tohoto ustanovení "nelze-li dosáhnout vydání nebo odnětí věci (§ 78 a 79) nebo nelze-li zajistit peněžní prostředky na účtu (§ 79a a 79b), zaknihované cenné papíry (§ 79c), nemovitost (§ 79d) nebo jinou majetkovou hodnotu (§ 79e), které jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může být místo nich zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, jejich hodnotě; přitom se postupuje obdobně podle příslušných ustanovení upravujících jejich vydání, odnětí nebo zajištění (§ 78 až 79e)". Ustanovení o zajištění tzv. náhradní hodnoty bylo doplněno do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb. (s účinností od 1. 7. 2006), jež reaguje na požadavek Rámcového rozhodnutí Rady ze dne 22. července 2003, č. 2003/577/SVV, o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii (OJ L 196/47), jakož i na požadavek Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (v České republice publikována sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.) zajišťovat a následně konfiskovat nejen majetek, který je výnosem z trestné činnosti, ale v případě, že z nejrůznějších důvodů nelze zajistit výnos z trestné činnosti (např. z důvodu zničení, zužitkování apod.), zajistit a následně konfiskovat ekvivalent takového výnosu (blíže viz Šámal a kol. Trestní řád, Komentář, 6. vydání, C.H. Beck, 2008, str. 661 až 662). Ústavní soud se aplikací ust. § 79f tr. řádu podrobně zabýval již v usnesení
sp. zn. I. ÚS 3074/08
, dostupném v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS. Ústavní soud konstatuje, že závěry, jež v citovaném usnesení vyslovil, dopadají plně i na věc aktuálně projednávanou. V usnesení
sp. zn. I. ÚS 3074/08
Ústavní soud poukázal na dočasnou povahu institutu zajištění náhradní hodnoty dle ust. § 79f tr. řádu. Dochází-li dle tohoto ustanovení k zajištění majetkových hodnot, děje se tak procesními úkony zatímní a zajišťovací povahy, které nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůraznil, že trvání důvodů k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty, jeho potřebnost a odůvodněnost, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo, přičemž trestní řád zároveň dává vlastníkům zajištěných hodnot dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práva. V návaznosti na starší, výše citovanou judikaturu Ústavní soud v usnesení
sp. zn. I. ÚS 3074/08
vyjádřil názor, že v případě zajištění tzv. náhradní hodnoty dle § 79f tr. řádu by šlo o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod až tehdy, pokud by nebyla splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, a to za situace, kdy je zajištění náhradní hodnoty vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Ústavní soud zdůraznil, že trvání zajištění náhradních hodnot musí splňovat požadavek přiměřenosti.
Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a Ústavní soud by byl nucen konstatovat jeho porušení. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (srov. i nález
sp. zn. IV. ÚS 689/05
, dostupný v databázi rozhodnutí NALUS). I v projednávané věci je předně třeba konstatovat, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatele. Ve vztahu k předmětným nemovitostem došlo pouze k omezení výkonu některých práv z vlastnického práva vyplývajících, přičemž ze spojení ust. § 79f tr. řádu s a ust. § 79d odst. 8 tr. řádu vyplývá, že stěžovateli je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Nesouhlasí-li stěžovatel s dalším trváním zajištění svého majetku, může opakovaně uplatňovat tento procesní prostředek k ochraně svých práv. Toto konstatování je pro posouzení ústavněprávní relevance námitek stěžovatele zcela klíčové, neboť ústavní stížnost jako prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce má charakter subsidiární a přichází v úvahu jen tam, kde již zásah do práva stěžovatele nelze zvrátit jiným zákonem předvídaným způsobem. Pokud jde o námitky stěžovatele skutkového charakteru, nemůže se jimi Ústavní soud z důvodů vyjádřených ve výše citované judikatuře zabývat. Ústavní soud rovněž není povolán v rovině jednoduchého práva korigovat každé pochybení orgánů činných v trestním řízení, protože mu nepřísluší role superrevizního orgánu, průběžně sledujícího trestní proces. Přezkum rozhodnutí a postupu orgánů veřejné moci v případech, jako je věc právě projednávaná, lze tudíž zaměřit toliko na zjištění, zda v dané věci nedošlo ze strany příslušných orgánů k hrubým excesům či k projevům vyslovené libovůle. Přitom je třeba mít na zřeteli, že při aplikaci ust. dle § 79a a násl. tr. řádu se primárně posuzuje konkurence dvou tvrzených ústavně chráněných hodnot (práva na ochranu vlastnictví a dosažení účelu trestního řízení), přičemž orgánům činným v trestním řízení je třeba přiznat určitý prostor pro zhodnocení všech okolností konkrétního případu, neboť tyto orgány nemohou v počátečních fázích trestního řízení o použití zajišťovacích institutů rozhodovat na základě nepochybné jistoty, ale toliko určité vyšší míry pravděpodobnosti skutkového stavu. Z tohoto důvodu nelze rovněž na odůvodnění rozhodnutí tohoto typu klást přemrštěné požadavky. V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou sice odůvodněna velmi stručně a stylisticky nedbale, uvádějí však všechny okolnosti, podstatné pro postup dle ust. § 79f tr. řádu.
Policejní orgán v napadeném usnesení poukázal na výsledky doposud provedeného šetření (zejména výslechy a podání vysvětlení daňových subjektů, použití operativně pátracích prostředků), z nichž vyplývá, že peněžní částky, které měl stěžovatel trestnou činností nabýt (ve výši nejméně 2 miliony Kč), byly již spotřebovány, čímž je splněn základní předpoklad pro zajištění tzv. náhradní hodnoty dle ust. § 79f tr. řádu. Policejní orgán blíže nerozebírá konkrétní skutečnosti, jež jej k tomuto závěru vedly. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že na rozdíl od meritorních rozhodnutí lze u rozhodnutí mezitímního rázu v konkrétních případech tolerovat, odkáže-li rozhodující orgán ohledně konkrétních důkazů na obsah spisu. V projednávané věci Ústavní soud přihlédl i k podrobnému odůvodnění postupu dle ust. § 79f tr. řádu, jež orgány činné v trestním řízení uvedly ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti, a jež stěžovatel po stránce faktické správnosti ve své replice nijak nezpochybnil. Vyjádřením účastníků lze rovněž přisvědčit, pokud jde o argumentaci týkající se výše zajištění. Zajišťovaná náhradní hodnota dle § 79f tr. řádu musí, byť jen zčásti, odpovídat majetkovým hodnotám uvedeným v tomto ustanovení (např. dosud zjištěnému prospěchu z trestné činnosti). To znamená, že náhradní hodnota nesmí být s těmito majetkovými hodnotami v nápadném nepoměru (srov. Šámal a kol. Trestní řád, Komentář, 6. vydání, C.H. Beck, 2008, str. 662). Takovýto nápadný nepoměr v projednávané věci dán zjevně není. Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu