Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Karlem Schelle, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Ambrožova 6, Brno, proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování č. j. NPC-1206-627/TČ-2016-2200KR ze dne 19. 5. 2017 ve spojení s usnesením Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 35/2017-99 ze dne 11. 8. 2017 a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Soudce JUDr. Josef Fiala je z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3072/17 vyloučen.
Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem JUDr. Josef Fiala.
Soudce JUDr. Josef Fiala předložil dne 17. 10. 2017 čtvrtému senátu Ústavního soudu své sdělení, ve kterém prohlašuje, že se ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v projednávané věci cítí být podjatý. Důvodem je okolnost, že je v mnohaletém přátelském kontaktu s JUDr. Martinem Šmerdou, u něhož stěžovatel vykonával koncipientskou praxi (tato praxe byla ukončena až v souvislosti se zahájením trestního stíhání stěžovatele). Dalším důvodem jeho podjatosti je skutečnost, že rodiče stěžovatele byli jeho spolužáky na střední škole.
S ohledem na tuto skutečnost navrhuje, aby IV. senát Ústavního soudu, s poukazem na ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu, po provedení řízení podle ustanovení § 38 odst. 1 věta druhá téhož zákona, rozhodl tak, že je vyloučen z projednání a rozhodování ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3072/17
.
Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Čtvrtý senát Ústavního soudu vzal výše uvedenou skutečnost v úvahu a dospěl k závěru, že i v případě, že by soudce JUDr. Josef Fiala rozhodoval subjektivně nestranně, mohlo by z objektivního hlediska dojít - s ohledem na jeho poměr ke stěžovateli, daný blízkým osobním vztahem k jeho rodičům a advokátovi, u nějž stěžovatel vykonával koncipientskou praxi - ke vzniku pochybnosti o jeho nepodjatosti. Z toho důvodu považuje čtvrtý senát Ústavního soudu podmínky pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za naplněné a soudce zpravodaje z projednávání věci vyloučil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu
8. Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících zpravidla za následek porušení ústavně zaručených práv. Jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly.
9. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1465/13 či
III. ÚS 693/06 ). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 539/98 ).
10. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, nedostatečně popisovalo stíhané skutky a že by bylo nedostatečně odůvodněno. Trestní stíhání bylo uvedeným usnesením zahajováno vůči osmnácti osobám, a to pro poměrně rozsáhlou a sofistikovanou trestnou činnost, přičemž stěžovatele se týkají jednání uvedená v něm pod body 19, 30, 34 a 36.
11. Z napadeného usnesení je zcela zřejmé, že stěžovatel měl v daných případech působit jako zprostředkovatel žadatelů o neoprávněné lustrace v policejních evidencích či žadatelů o poskytování systematické a komplexní ochrany před případně hrozícím trestním řízením, prováděné zavedením opatření tzv. blokace, tedy neoprávněným zásahem do policejních evidencí (srov. str. 6-7 napadeného usnesení policejního orgánu). Jednotlivé případy, kdy z jeho strany mělo k takovému jednání docházet, jsou přitom v napadeném usnesení policejního orgánu podrobně popsány (srov. str. 29 a násl., 42 a násl., 57 a násl. a 63 a násl.).
12. Podezření týkající se stěžovatele jsou pak i srozumitelně a dostatečně odůvodněna, a to zejména odkazem na poznatky zjištěné z provedených odposlechů a na zaznamenané osobní schůzky stěžovatele s dalšími osobami obviněnými v dané věci (srov. str. 77-78, 87 a 89-90). Toto odůvodnění dále doplnil a shrnul státní zástupce (srov. str. 24-25 napadeného usnesení státního zástupce).
13. Námitky týkající se údajné podjatosti některých policistů podílejících se na řešení předmětné trestní věci, jakož i námitky poukazující na údajnou nedostatečnou odůvodněnost příkazů k odposlechům telekomunikačního provozu a k domovním prohlídkám, stěžovatel nijak blíže nekonkretizuje. Ústavní soud je proto nemůže považovat za důvod ke zrušení napadených rozhodnutí, zvláště když podjatost orgánů činných v trestním řízení i nezákonnost nařízených odposlechů a domovních prohlídek může stěžovatel namítat v dalším průběhu trestního řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2815/09 ,
I. ÚS 2617/08 ,
II. ÚS 644/12 či
IV. ÚS 2114/13 ), resp. ve vztahu k nařízeným odposlechům i postupem podle § 314l a násl. trestního řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3457/14 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1105/).
14. Jako důvodné nevyhodnotil Ústavní soud ani námitky týkající se právní kvalifikace stíhaného jednání stěžovatele, která byla užita v napadených usneseních. Stěžovatel zejména tvrdí, že nemůže být odpovědný za účastenství ve formě návodu k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, přičemž s odkazem na literaturu (Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014) uvádí (stručně řečeno), že účastníkem na uvedeném trestném činu může být výhradně úřední osoba.
15. S uvedenou námitkou se adekvátně vypořádal již státní zástupce (srov. str. 25 a 26 napadeného usnesení státního zástupce). Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatelem citovaná učebnice výše uvedený právní názor vůbec neobsahuje, naopak se v ní zřetelně uvádí, že i u tzv. nepravých zvláštních deliktů, tj. těch, u nichž je zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení pachatele až znakem kvalifikované skutkové podstaty, může být podle § 114 odst. 3 trestního zákoníku účastníkem kdokoli, tedy i osoba, která takovou zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení nemá (srov. cit. dílo s. 220 až 221, 312 a 335).
16. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s principem in dubio pro reo. Uvedený princip je totiž v trestním řízení třeba aplikovat a v návaznosti na to rozhodnout ve prospěch obviněného až v situaci, kdy již pochybnosti o určitých skutkových okolnostech nelze rozptýlit dalším dokazováním. V trestní věci stěžovatele došlo teprve k zahájení trestního stíhání, ke kterému postačí důvodné podezření, že konkrétní osoba spáchala trestný čin (srov. § 160 odst. 1 trestního řádu). V dalším průběhu trestního stíhání lze důvodně očekávat provádění rozsáhlého dokazování, jehož cílem bude toto podezření potvrdit či rozptýlit. V daném okamžiku proto o aplikaci principu in dubio pro reo vůbec nelze uvažovat.
17. Ústavní soud závěrem připomíná, že trestní řízení vedené proti stěžovateli je doposud ve své počáteční fázi. Řešení některých sporných otázek, jako je například právní kvalifikace stíhaného jednání či zákonnost doposud provedených důkazů může být předmětem podrobného zkoumání v dalším průběhu trestního řízení.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. prosince 2017
Jan Filip v.r. předseda senátu