Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti T. J., zastoupeného JUDr. Martinem Týle, advokátem se sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2022, č. j. 3 Tdo 521/2022-1174, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, č. j. 13 To 6/2022-1106 ze dne 15. února 2022 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 1 T 184/2020-1058 ze dne 16. srpna 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále jen ("Úmluva").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil se spoluobviněným Z. D. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil stručně řečeno tak, že Z. D. jako krupiér obsluhoval živou ruletu, a stěžovatel jako hráč sázel na čísla, přičemž po předchozí společné domluvě nerespektovali pravidla živé rulety, a docházelo ke změně hlášených sazeb na základě zkušeností D. tak, aby se zvýšila pravděpodobnost výhry, čímž úmyslně ovlivnili jednotlivé hry ve prospěch stěžovatele, kterému tak byly v 18 případech neoprávněně vyplaceny výhry v celkové výši 393 300 Kč.
3. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Dále mu byla uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit způsobenou škodu a povinnost zdržet se v průběhu zkušební doby hazardních her.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl.
5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces a porušení pravidla in dubio pro reo. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, tedy úmyslné zavinění. Vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů a namítá, že žádný z obžalovaných v předmětném trestním řízení nepotvrdil úmysl se obohatit. Konstatuje, že závěr okresního soudu, který vzal za prokázaný, že se stěžovatel a Z.
D. dopustili 18 her, které označili sami za podvodné, a při kterých Z. D. sám rozmístil žetony na hrací pole tak, aby zvýšil pravděpodobnost výhry stěžovatele, nemá dle jeho názoru oporu v provedeném dokazování. Uvádí, že v jeho trestní věci okresní soud shledal vinu pouze na základě jeho údajného doznání a výpovědi spoluobžalovaného Z. D., přičemž tvrdí, že z výpovědi stěžovatele je zřejmé, že předával peníze Z. D. pouze za to, že jako krupiér hrál podle pravidel. Stěžovatel závěrem namítá, že v jeho případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud je napadené rozhodnutí obecného soudu dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval.
9. Dále je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Úkol provádět dokazování skutkového stavu totiž náleží obecným soudům (zejména soudu nalézacímu) a Ústavní soud, který rozhoduje výhradně kasačním způsobem, by mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí těchto soudů v případě, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z nich soudy vyvozenými. Takové závěry však v posuzované věci neshledal.
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel opakuje námitky již dříve v řízení uplatněné v rámci obhajoby. Tyto námitky již byly vypořádány - zcela uspokojivě - obecnými soudy. Stěžovatel například tvrdí, že okresní soud shledal jeho vinu výhradně na základě jeho doznání a výpovědi spoluobviněného Z. D. Této námitce však Ústavní soud nepřisvědčil, neboť okresní soud popisuje nejen stěžovatelovu výpověď z přípravného řízení a hlavního líčení a výpověď spoluobžalovaného Z.
D. (ze kterých plyne, že se stěžovatel se spoluobžalovaným dohodli na tom, že se mu spoluobžalovaný pokusí pomoci, aby v kasinu neprohrával, jeho vlastní hodnocení 18 her za podvodné, i popis dělení výher - viz odst. 6 rozsudku okresního soudu), ale své rozhodnutí opírá i o znalecký posudek Ing. Josefa Kyncla a výpověď znalce u hlavního líčení, týkající se technického provedení porušení pravidel (odst. 9 rozsudku okresního soudu). Okresní soud rovněž vyslechl celou řadu svědků, z jejichž výpovědí ve vztahu k fungování rulety v kasinu vycházel.
Okresní soud tak dle Ústavního soudu logicky popsal, z čeho dovodil podvodnost jednání, jehož byl stěžovatel spolupachatelem.
Odůvodnění okresního soudu lze označit za srozumitelné a logické, výhrady k němu neměl ani krajský soud, jako soud odvolací, který již v reakci na stěžovatelovy odvolací námitky uvedl, že nelze souhlasit s názorem, že by okresní soud vycházel pouze z výpovědí samotných obžalovaných (odst. 16 napadeného usnesení krajského soudu). Krajský soud rovněž reagoval na stěžovatelovu odvolací argumentaci, když s odkazem závěry okresního soudu odmítl jako nedůvodné námitky, že u stěžovatele nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu.
11. Stejně tak již bylo k této námitce stěžovateli Nejvyšším soudem vysvětleno (viz str. 8 a 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), že je nesprávný jím navrhovaný výklad, podle kterého v jeho věci nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Nejvyšší soud uvedl, že ze skutkového stavu, kterým je vázán, se podává, že stěžovatel ve spolupráci se spoluobviněným Z. D. nerespektovali pravidla hry a sázek živé rulety, kdy spoluobviněný na základě svých zkušeností měnil hlášené sázky stěžovatele ve prospěch vyšší pravděpodobnosti jeho výhry (kdy jednotlivé sázky byly prováženy až po dopadu kuličky na číslo v ruletovém kole), a následně se stěžovatel podělil o takto neoprávněnou vyplacenou výhru se spoluobviněným.
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžejní je zde závěr soudu, že se obviněný uvedeného jednání dopustil ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku a svou argumentaci podpořil také relevantní judikaturou k dané otázce, kterou aplikoval na konkrétní případ stěžovatele, jako dovolatele. Konstatoval, že spolupachatelství vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008), a že není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Dodal, že stačí i částečné přispění, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou trestného jednání (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). K uvedenému Ústavní soud dodává toliko, že z judikatury Nejvyššího soudu (blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012) plyne, že v případě spolupachatelství není nutně vyžadována ani předchozí vzájemná výslovná dohoda.
Jak Nejvyšší soud správně uvedl, okresní soud vycházel z výpovědi stěžovatele, stejně jako z výpovědi spoluobviněného, kteří oba shodně potvrdili předchozí vzájemnou dohodu o tom, že spoluobviněný D. bude jednat tak, aby co nejvíce ovlivnil průběh hry ve prospěch stěžovatele. Nejvyšší soud v napadeném usnesení stěžovateli srozumitelně vysvětlil, že detaily týkající se následného rozdělení výhry či provedení ovlivnění hry nejsou pro závěr o vině stěžovatele zásadní, přičemž jako zásadní označil společný úmysl, kterým bylo získání neoprávněné výhry.
12. Nejvyšší soud dále správně konstatoval, že se stěžovatel obohatil na úkor provozovatele rulety, kdy se o výhru podělil se spoluobviněným, přičemž jejich jednáním spočívajícím v dohodě o nerespektování pravidel živé rulety byl provozovatel rulety uveden v omyl, když stěžovatel se spoluobviněným předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci (předstírali férovou hru), přestože hra byla jejich jednáním zmanipulována.
13. Obecné soudy dle Ústavního soudu svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se se stěžovatelovou argumentací. K tomu je možno dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08
ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09
ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna skupina důkazů je pravdivá, její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo rovněž v případě stěžovatele. Ústavní soud zároveň nezjistil, že by hodnocení provedených důkazů neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak tvrdí stěžovatel.
14. V nyní posuzované věci je přitom z konfrontace obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dostatečně zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
15. Lze proto uzavřít, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným závěrům.
Odůvodnění napadených rozhodnutí se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na své shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné závěry zpochybňovat. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu