Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudkyně a soudců Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věcech ústavní stížnosti stěžovatelů C. N. a R. N., zastoupených Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem, sídlem Krušinova 140/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 1063/2021-567, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2021 č. j. 2 To 29/2021-461 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 10 T 14/2018-389, a ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem, sídlem Šemberova 71/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 1063/2021-567, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2021 č. j. 2 To 29/2021-461 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 10 T 14/2018-389, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 3096/22
a
III. ÚS 3090/22
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod
sp. zn. III. ÚS 3090/22
.
1. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
2. V záhlaví uvedené ústavní stížnosti tyto požadavky splňují, Ústavní soud proto rozhodl o jejich spojení. Stěžovatelé byli shledání vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (R. N.), resp. pomoci ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dále přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku (C. N.), a to ve společném řízení. Stěžovatelé tudíž napadají stejná rozhodnutí.
3. Řízení o obou ústavních stížnostech se v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu spojuje k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, což je v tomto případě řízení vedené pod
sp. zn. III. ÚS 3090/22
. Pro spojené řízení zůstává soudcem zpravodajem soudce určený v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2022 č. Org. 1/22, ve znění účinném od 9. 5. 2022 č. Org. 30/22, jímž je soudce Ludvík David.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu
5. První stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci orgány činné v trestním řízení porušily princip, že trestněprávní represi lze využít až v případě, kdy určité společensky škodlivé a ohrožující jednání nelze účinně řešit a sankcionovat v rámci jiných právních odvětví. Pokud soudy nezohlednily skutečnost, že stěžovatel prokazatelně pěstoval konopí jen pro vlastní potřebu pro zmírnění projevů jeho nemoci (juvenilní revmatické artritidy), postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť společenská škodlivost je v takovém případě zanedbatelná. Stěžovatel dále namítá, že soudy opomněly do uloženého trestu promítnout skutečnost, že jeho jednání bylo motivováno nutností řešit zdravotní obtíže, od nichž mu lékaři nebyli schopni ulevit, čímž porušily jeho právo na zdraví podle článku 31 Listiny a právo na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy. Odkazuje přitom na rozhodnutí ESLP ve věci Abdynsheva a ostatní proti Rusku ze dne 26. 11. 2019, stížnost č. 58502/11, 62964/10 a 55683/13, a Thörn proti Švédsku ze dne 1. 9. 2022, stížnost č. 24547/18. Druhou ústavní stížnost ze dne 9. 11. 2022 podal první stěžovatel společně s druhým stěžovatelem. V té stěžovatelé tvrdí, že způsob, jakým v této věci orgány činné v trestním řízení přistoupily ke zjišťování skutkového stavu, je podle stěžovatelů v rozporu se zásadou presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, a rozporují skutkové závěry, které obecné soudy vyvodily z provedených důkazů. Stěžovatelé uvádějí, že nalézací soud správně dospěl k jedinému možnému závěru, podle kterého byl výlučným účelem pěstování konopí vlastní léčebný záměr prvního stěžovatele. I pokud měl odvolací, resp. dovolací soud určité pochybnosti o věrohodnosti té části obhajoby obviněného prvního stěžovatele, která se týkala popisků na dvou zajištěných igelitových pytlích, nemohl s ohledem na ostatní provedené důkazy (při jejich hodnocení v souladu s jejich skutečným obsahem) bez důvodných pochybností dospět ke skutkovému závěru, že první stěžovatel pěstoval konopí za účelem jeho distribuce. Stěžovatelé dále mají za to, že v jejich věci došlo k porušení zákazu reformationis in peius, když státní zástupkyně podala odvolání proti rozsudku krajského soudu ve vztahu k oběma obviněným jen do výroku o trestu. Stěžovatelé jsou tak přesvědčeni, že odvolací soud neměl zákonný podklad pro zásah do skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2337/16
ze dne 1. 8. 2017. Porušení zákazu reformationis in peius spatřují stěžovatelé v tom, že odvolací soud v jejich neprospěch zásadně změnil rozhodná skutková zjištění tvořící skutek, jímž byli uznáni vinnými, přestože v neprospěch obviněných byl státní zástupkyní napaden pouze výrok o trestu, a to pro takové vady, které neměly svůj původ ve výroku o vině. Druhý stěžovatel namítá, že byl odsouzen za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku na základě skutkových závěrů učiněných v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Druhý stěžovatel dovozuje, že čin nedosahoval potřebné společenské škodlivosti, aby bylo na místě uplatňovat prostředky trestního práva.
6. Krajský soud se nevyjádřil nad rámec písemného odůvodnění svého napadeného rozsudku.
7. Vrchní soud ve vyjádření odkázal na obsah svého rozsudku a konstatoval, že do výroku o vině týkajícího se obou odsouzených, tak jak jej přijal nalézací soud, ani nebylo odvolacím soudem zasahováno. Pokud dospěl k jiným závěrům o motivaci jednání obou odsouzených, zejména v souvislosti s námitkou stěžovatelů týkající se subsidiarity trestní represe a jiným závěrům v otázce ukládání trestu, pak má za to, že svůj postup řádně odůvodnil.
8. Nejvyšší soud zdůraznil, že oproti trestní věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval v usnesení sp. zn. 3 Tdo 52/2008 ze dne 30. 1. 2008, oba stěžovatelé získali výrazně vyšší množství účinného konopí (10 kg sušiny a dalších 40 rostlin) látky delta-9-THC (1,47 kg), a to značně sofistikovaným způsobem (srov. bod 64 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Připomněl, že samotný účel pěstování konopí není co do naplnění znaků skutkově podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 trestního zákoníku relevantní, když pro naplnění trestného činu stačí samotná výroba látky. Účel pěstování konopí pak podle Nejvyššího soudu lze zohlednit při přímé aplikaci zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Odkázal na skutečnosti, které výrazně zvyšovaly společenskou škodlivost protiprávního jednání stěžovatelů, a uvedl, že pro prvního stěžovatele nebyla výroba konopných léčivých preparátů jediné možné východisko z bezútěšného zdravotního stavu. Dodal, že vrchní soud své závěry odlišné od závěrů krajského soudu nepromítl do otázky viny. Nejvyšší soud uvedl, že závěr vrchního soudu o tom, že z provedeného dokazování se podává opak, má oporu v provedeném dokazování a není důsledkem logického excesu v hodnotících úvahách tohoto soudu. Chráněný zájem je podle Nejvyššího soudu dotčen již tím, že pachatel vyrobí - jako v případě obviněných - drogu, přičemž to, jakým způsobem s touto dále nakládá, má následně vliv na určení konkrétní společenské škodlivosti jeho jednání. Pokud stěžovatelé uvádějí, že smyslem jejich jednání byla vlastní alternativní léčba prvního stěžovatele, pak podle Nejvyššího soudu přehlíží skutečnost, že tato léčba spočívala v nikým (ve smyslu ošetřujícího lékaře) neindikovaném a nekontrolovaném užívání psychotropní látky. Upozornil, že první stěžovatel užíval kapky z konopí podle své výpovědi několik let, během nichž vykonával (mimo jiné) povolání řidiče. Takové jednání podle Nejvyššího soudu rozhodně nelze považovat za bagatelní.
9. Krajské státní zastupitelství uvedlo, že pokud není u držení drog překročeno množství větší než malé, což je u konopí 10 g a 1 g delta-9-tetrahydrocanabinolu, pak není státem trestní odpovědnost vyžadována. Pokud jsou zjištěné hodnoty vyšší, jedná se o společensky škodlivé jednání, kde je namístě trestní represe, neboť jsou porušovány státem stanovené principy nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Přechovávání nábojů od podzimu 2016 do 10. 1. 2017 je podle státní zástupkyně krajského státního zastupitelství doba natolik dlouhá, že vyžaduje trestní odpovědnost.
10. Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že nevyužije možnosti se k ústavním stížnostem vyjádřit, avšak požádalo o doručení rozhodnutí.
11. Nejvyšší státní zastupitelství odkázalo na písemné vyjádření k dovolání ze dne 16. 9. 2021. Vyjádřilo se k zásadě proporcionality trestních sankcí a připomnělo, že stěžovatelé byli uznáni vinnými pro trestný čin s rozpětím trestní sazby trestu odnětí svobody neumožňující uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.
12. První stěžovatel k závěru Nejvyššího soudu, že k pěstování docházelo v podkroví z důvodu co největšího utajení činnosti, uvedl, že toto nebylo jeho cílem. Naopak je přesvědčen, že pěstování na zahradě je mnohem nebezpečnější a má horší vliv na společnost. Konopí nacházející se v podkroví rodinného domu není dostupné pro ostatní osoby tak, jak by bylo, kdyby se nacházelo volně přístupné na zahradě.
13. Druhý stěžovatel nevyužil možnosti vyjádřit se v replice k vyjádřením účastníků a vedlejších účastníků řízení.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech. Ústavní soud je k projednání jejich návrhů příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Ústavní soud posoudil obsah ústavních stížností stěžovatelů a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněné návrhy podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Námitky stěžovatelů lze shrnout tak, že tvrdí, že v jejich věci byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a že došlo k porušení čl. 39 Listiny (podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest za jeho spáchání lze uložit). Stěžovatelé dále uvádějí, že uložený trest představuje porušení práva na zdraví zaručeného čl. 31 Listiny a práva na respektování soukromého života podle čl. 8 Úmluvy. Ve druhé ústavní stížnosti oba stěžovatelé namítají, že obecné soudy porušily princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, nesouhlasí se závěry, týkající se viny stěžovatelů, dovozují, že obecné soudy nesprávně dospěly k závěru, že vyráběli psychotropní látku ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, a nesouhlasí ani s uloženým trestem. Dále mají stěžovatelé za to, že v jejich trestní věci došlo k porušení zákazu reformationis in peius, když státní zástupkyně podala odvolání proti rozsudku krajského soudu ve vztahu k oběma obviněným jen do výroku o trestu, avšak vrchní soud se podle stěžovatelů vyjadřoval i k posouzení viny.
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že krajský soud přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů shledal stěžovatele vinnými trestnými činy uvedenými v napadeném rozsudku. Stěžovatelé sami uvádějí, že se trestné činnosti, jde-li o znak výroby (pěstování) konopí ve smyslu § 283 odst. 1 trestního zákoníku, dopouštěli. Obecné soudy se zabývaly i množstvím vypěstovaných rostlin a obsahu delta-9-THC v jejich sušině a dospěly k závěru, že množství, které stěžovatelé vyrobili (při domovní prohlídce bylo zajištěno 10 kg sušiny a dalších 40 rostlin, obsahující dohromady 1,47 kg delta-9-THC) tisíckrát překročilo hranici, pod kterou nelze dovodit trestněprávní odpovědnost (10 g konopí a 1 g delta-9- tetrahydrocanabinolu). Obecné soudy dospěly k závěru, že k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku nebyly dány podmínky.
18. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k tématu kriminalizace pěstování marihuany, jejíž trestní represe je v současné době stále ožehavým veřejným tématem. Ústavní soud však musí, jak již vysvětlil ve svém usnesení
sp. zn. I. ÚS 2719/15
ze dne 3. 5. 2016 či usnesení
sp. zn. II. ÚS 1049/18
ze dne 21. 11. 2018, respektovat dělbu mocí a roli soudů v právním státě. Rozhodnutí zákonodárce určitý druh jednání kvalifikovat co do formální podoby jako trestný čin a stanovit šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání, je především projevem trestněprávní politiky státu, která náleží do pravomoci jiných státních orgánů, než je Ústavní soud [srov. usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 4/03
ze dne 18. 3. 2003 (U 5/29 SbNU 449); nález
sp. zn. Pl. ÚS 5/2000
ze dne 20. 2. 2001 (N 31/21 SbNU 273; 127/2001 Sb.)]. Proto určení, které drogy jsou považovány za nelegální, nenáleží ani obecným soudům, ani soudu ústavnímu. Je to zákonodárce, kdo na základě politické vůle stanoví trestnost a sazby trestů pro jednotlivé skutkové podstaty. Obecné soudy pak nemohou své vlastní hodnocení závažnosti či společenské nebezpečnosti promítat nad rámec svých zákonem stanovených oprávnění.
19. Ústavní soud konstatuje, že v postupu odvolacího soudu nespatřuje případ ústavně nepřípustného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a právními závěry, jak se domnívají stěžovatelé. Naopak je zřejmé, že veškeré skutečnosti, o které se vrchní soud opíral při svém rozhodování o stanovení konkrétní výměry trestu odnětí svobody (otázku viny posuzovat ani nemohl), mají svůj podklad v provedeném dokazování. Vrchní soud neposuzoval otázku viny, když naplnění skutkové podstaty § 283 trestního zákoníku stěžovatelé ani nepopírali, přičemž tento trestný čin je dokonán již vyrobením omamné či psychotropní látky, pokud je tak činěno neoprávněně. Podřazení pod třetí odstavec § 283 trestního zákoníku u uvedené skutkové podstaty pak obecné soudy provedly s ohledem na množství konopí (a obsah účinné láky v něm obsažené), které stěžovatelé vyrobili.
20. Pokud stěžovatelé odkazují na dvě rozhodnutí ESLP (viz výše), lze stručně uvést, že jde o velmi odlišné případy od věci stěžovatelů. V rozhodnutí Abdyusheva a další proti Rusku, rozhodoval ESLP ve věci skutkově velmi vzdálené od projednávané věci před Ústavním soudem, neboť se týkala nedostupnosti substituční léčby pro osoby závislé na opiátech, a ESLP v ní nedospěl k závěru o porušení Úmluvy. Ve věci Thörn proti Švédsku šlo o stěžovatele, který měl poraněnou páteř v důsledku dopravní nehody a trpěl silnými bolestmi, od kterých mu zdravotníci, přes opakované snahy, nebyli schopni pomoci (srov. Thörn proti Švédsku, § 7 a § 25). Jeho zdravotní stav se výrazně zlepšil poté, co začal užívat konopí - začal opět pracovat na plný úvazek a byl schopen se starat o rodinu a vést relativně běžný život (srov. Thörn proti Švédsku, § 7). Denně užíval ráno a večer 0,2 gramu konopí, jednalo se o konopí s malým množstvím THC, které bylo prakticky nezajímavé pro osoby, které užívají konopí pro intoxikaci (srov. Thörn proti Švédsku, § 25). Švédský obvodní soud shledal, že pan Thörn zkusil v systému veřejného zdravotnictví všechny prostředky pro úlevu od bolesti kromě přípravku Sativex, který byl mimořádně drahý, a že by bylo nepřiměřené chtít po něm, s ohledem na jeho osobní a finanční situaci, aby si takový přípravek pořizoval. Švédský nejvyšší soud, který stěžovateli uložil peněžitý trest, rovněž shledal, že produkovaná marihuana měla velmi omezenou schopnost vést k intoxikaci uživatele. Senát první sekce ESLP ve věci Thörn proti Švédsku jednomyslně rozhodl, že odsouzením stěžovatele k peněžitému trestu ve výši přibližně 520 eur za pěstování konopí pro vlastní potřebu za účelem tišení chronických bolestí nedošlo k porušení práva na respektování soukromého života zaručeného čl. 8 Úmluvy. Dospěl totiž k závěru, že vnitrostátní soudy řádně zohlednily zvláštní okolnosti případu a v mezích svého širokého prostoru pro uvážení vyvážily zájem stěžovatele (pana Thörna) na přístup k úlevě od bolesti a obecný zájem kontroly nad narkotiky a léčivy.
21. Právě zvláštní okolnosti věci zohlednily v projednávaném případě obecné soudy, když přihlédly k tomu, že stěžovatelé přechovávali v místě bydliště celkem 9 774 g sušené rostlinné hmoty marihuany obsahující celkem 1 477,23 g látky delta-9-tetrahydrokanabinol (mimo to v pěstebních boxech pěstovali dalších 40 kusů rostlin konopí). Usušená marihuana, zajištěná při domovní prohlídce, kterou stěžovatelé přechovávali v místě bydliště, obsahovala cca 15 procent delta-9-THC, a mohla být předmětem zájmu uživatelů drog [povolená hranice pro pěstování je podle § 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, 1 procento]. Vrchní a Nejvyšší soud pak srozumitelně popsaly, proč dospěly k závěru o tom, že s ohledem na množství konopí, delta-9-THC v něm obsaženého a předměty zajištěné při domovní prohlídce, nelze za motivaci jednání obou obžalovaných k pěstování konopí považovat toliko léčebné účely z důvodu zdravotních potíží prvního stěžovatele. K argumentaci stěžovatelů lze dodat, že první stěžovatel blíže nepopsal, v jakém smyslu mělo dojít k porušení jeho práva na ochranu zdraví. Pokud v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho jednání bylo motivováno nutností řešit zdravotní obtíže, od nichž mu lékaři nebyli schopni ulevit, pak lze odkázat na skutečnost, že v řízení vyplynulo, že první stěžovatel od 18 let potíže s lékaři neřešil, žil běžný život, chodil do posilovny. Ústavní soud zároveň neshledal, že by obecné soudy porušily čl. 39 Listiny, když v jednání stěžovatelů byly obsaženy všechny rozhodující skutkové okolnosti umožňující subsumpci skutku pod skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, tedy, zjednodušeně řečeno, že stěžovatelé zpracovávali rostlinu konopí tak, že z ní vytvořili cca 10 kg toxikomansky využitelné sušiny s celkovým obsahem delta-9-THC cca než 1,5 kg, a to vědomě a chtěně.
22. Hodnotící úvahy vrchního a Nejvyššího soudu stran posouzení povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu § 39 odst. 2 a § 58 trestního zákoníku shledává Ústavní soud jako logické, argumentačně přesvědčivé a vnitřně nerozporné, pročež nemá, čeho by jim z hlediska ochrany základních práv a svobod vytknul. Pokud jde o procesní pochybení vrchního soudu v tom, že neprovedl opětovně svědeckou výpověď stěžovatelovy matky, a přitom z ní dovozoval své závěry, lze odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu (odst. 86 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), že své závěry vrchní soud opřel i o jiné důkazy. Pokud jde o uložený trest, vrchní soud jej uložil v zákonné sazbě na jeho samé dolní hranici a z jeho odůvodnění lze dovodit, že přihlížel ke konkrétním okolnostem a motivaci stěžovatelů.
23. Námitkám stěžovatelů nelze přisvědčit ani ve vztahu k tvrzenému porušení zásady presumpce neviny. Soud může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny, jejíž porušení stěžovatel namítá, až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález ze dne 11. 11. 2002
sp. zn. IV. ÚS 154/2002
). Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. nález ze dne 26. 11. 2009
sp. zn. III. ÚS 2042/08
). Pokud se však soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
24. Ústavní soud nepřisvědčil ani argumentaci druhého stěžovatele, tedy výhradám, že byl odsouzen za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku na základě skutkových závěrů učiněných v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Úkolem Ústavního soudu v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů, proto na ně Ústavní soud beze zbytku odkazuje.
25. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2024
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu