Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MAKRO Cash & Carry ČR s. r. o., IČ; 26450691, se sídlem Jeremiášova 1249/7, 150 00 Praha 5, právně zastoupené JUDr. Vladimírem Ambruzem, advokátem se sídlem Kateřinská 40/466, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2010 č. j. 8 Afs 14/2010-195, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 265/2007 a spis, vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Afs 14/2010. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu k podané ústavní stížnosti.
K tomuto vyjádření zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu repliku. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 7. srpna 2007 č. j. 12679/07-1300-100719 Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 20. června 2006 č. j. 263066/06/005512/7934, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2004 ve výši 396 479,- Kč. Rozhodnutím ze dne 9.
srpna 2007 č. j. 12683/07-1300-100719 Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 20. června 2006 č. j. 263083/06/005512/7934, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2004 ve výši 2 030 133,- Kč. Rozhodnutím ze dne 9. srpna 2007 č. j. 12685/07-1300-100719 Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 20.
června 2006 č. j. 263094/06/005512/7934, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2004 ve výši 2 742 411,- Kč. Rozhodnutím ze dne 9. srpna 2007 č. j. 12688/07-1300-100719 Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 20. června 2006 č. j. 263111/06/005512/7934, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2004 ve výši 1 683 007,- Kč. Rozhodnutím ze dne 9.
srpna 2007 č. j. 12691/07-1300-100719 Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 20. června 2006 č. j. 263138/06/005512/7934, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2005 ve výši 1 744 719,- Kč. Rozhodnutím ze dne 9. srpna 2007 č. j. 12690/07-1300-100719 Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 20.
června 2006 č. j. 263134/06/005512/7934, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2005 ve výši 717 479,- Kč. Rozhodnutím ze dne 9. srpna 2007 č. j. 12692/07-1300-100719 Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 20. června 2006 č. j.
263140/06/005512/7934, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2005 ve výši 926 117,- Kč. Výše uvedená rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu napadla stěžovatelka správními žalobami u Městského soudu v Praze, který je spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 29. května 2008 č. j. 11 Ca 265/2007 - 87 je zamítl. Na základě kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. dubna 2009 č. j. 8 Afs 87/2008 - 124 zrušil rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 30. září 2009 č. j. 11 Ca 265/2007 - 136, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žaloby znovu zamítl. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností. Rozsudkem ze dne 30. července 2010 č. j. 8 Afs 14/2010-195 Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
K výše uvedenému vyjádření Nejvyššího správního soudu zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu repliku, ve které znovu namítla, že Nejvyšší správní soud se zjevně odchýlil od výkladu obdobné otázky, ke které dospěl Soudní dvůr ve věci Teleos. Nejvyšší správní soud na rozdíl od Soudního dvora požaduje, aby stěžovatelka předložila důkaz, že zboží opustilo území České republiky. Stěžovatelka je toho názoru, že při dodání zboží do jiného členského státu postupovala obdobným způsobem, jako bylo postupováno v případě Teleos. Stěžovatelka dále mimo jiné vyslovila nesouhlas s názorem Nejvyššího správního soudu ohledně role generálního advokáta.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ohledně hodnocení správními orgány a obecnými soudy provedených důkazů je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu spadá v zásadě do kompetence správních soudů či správních orgánů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy správní soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (ust. § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ust. § 77 s. ř. s.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94
,
sp. zn. III. ÚS 166/95
,
sp. zn. II. ÚS 182/02
,
sp. zn. II. ÚS 539/02
,
sp. zn. I. ÚS 585/04
, dostupná na http://www.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Jestliže správní orgány a posléze i soudy postupovaly při hodnocení důkazů předložených stěžovatelkou v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování (zde ust. § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., zákona o správě daní a poplatků, ust. § 77 s. ř. s.), a tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, zejména ne na základě jiného (vlastního nebo stěžovatelkou předestřeného) hodnocení důkazů.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč se ztotožnil se závěrem správce daně a městského soudu, že důkazy předložené stěžovatelkou neprokázaly splnění podmínek pro osvobození zboží od DPH ve smyslu ust. § 64 odst. 1 zákona o DPH. Nejvyšší správní soud správně poukázal na to, že písemné prohlášení o přepravě zboží do jiného členského státu (ust. § 64 odst. 5 zákona o DPH) je relevantním důkazem, avšak stěžovatelka se mýlí, pokud jej považuje za důkaz jediný a absolutní. Do takto provedeného hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť v něm neshledal protiústavní exces.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s námitkou stěžovatelky ohledně rozporu s judikaturou Soudního dvora. Odkaz stěžovatelky na rozhodnutí ve věci Optigen a Teleos shledal Nejvyšší správní soud za nepřípadný. Argumentace stěžovatelky judikaturou Soudního dvora nezpochybňuje rozhodnutí žalovaného ani rozsudek městského soudu, naopak napadená rozhodnutí jsou s těmito právními názory v souladu. Tento svůj závěr Nejvyšší správní soud přesvědčivým způsobem odůvodnil. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že závěry Soudního dvora jsou Nejvyšším správním soudem respektovány, avšak skutkový stav v nyní posuzované věci se míjí s východisky výše uvedené judikatury.
Nejvyšší správní soud dovodil, že správce daně neučinil závěr o neunesení důkazního břemene stěžovatelkou pouze z následných transakcí jiných subjektů, na které již neměla stěžovatelka vliv, ale přímo z jednání stěžovatelky, která s ohledem na objektivní skutečnosti postupovala neopatrně a nezamezila tak možným daňovým únikům. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04
a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva a ve smyslu ust § 12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil. Je tak třeba uzavřít, že porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud v daném případě neshledal; senát posuzující nyní projednávanou tak nebyl povinen ji předložit k posouzení rozšířenému senátu ve smyslu ust. § 17 odst. 1 s. ř. s.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že jí soud nezaslal vyjádření žalovaného k její kasační stížnosti, je třeba připomenout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, jakou procesní obranu by ve vztahu k vyjádření žalovaného uplatnila a jaké právní argumenty by soudu předestřela, kdyby jí byl obsah vyjádření žalovaného znám. Důvodnými neshledal Ústavní soud ani zbývající námitky stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za nichž správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračují hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky obsaženými v kasační stížnosti zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelka napadenými rozhodnutími finančních orgánů a následně správního soudu nebyla na svých právech zkrácena. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu