Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ing. Jana Námisňáka, CSc., zastoupeného JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph. D., advokátkou, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2022 č. j. 25 Cdo 1907/2021-1034, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2020 č. j. 44 Co 60/2018-977 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2017 č. j. 232 C 9/2015-748, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. Jany Hejlové, sídlem Josefská 612/15, Brno (zemřelé dne 26. června 2023), a 2) obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel (žalobce) se po první vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky v celkové výši 1 879 033,50 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za škodu ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, způsobenou mu v souvislosti se ztrátou sporu v důsledku pochybení první vedlejší účastnice řízení, jako advokátky, při zastupování stěžovatele v řízení vedeném proti němu u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 7 C 89/2009 (dále též "původní řízení"). V původním řízení šlo o nárok protistrany (tehdejšího žalobce Libora Rajtory) na vrácení zálohy ve výši 200 000 Kč, kterou poskytl stěžovateli na základě smlouvy o dílo (šlo o provádění činnosti v oblasti certifikace vrtulníků v České republice). Důvodem požadavku na vrácení zálohy bylo odstoupení od smlouvy o dílo Liborem Rajtorou, neboť stěžovatel mu ve stanovené lhůtě dílo nepředal. Původní řízení skončilo neúspěchem stěžovatele, přičemž důvodem prohry mělo být podle stěžovatele výlučně profesní pochybení první vedlejší účastnice řízení, jež ho v původním řízení zastupovala. Stěžovatel se posléze domáhal i obnovy původního řízení, avšak bezúspěšně.
3. Předmětem stávajícího řízení o náhradu škody byly nároky stěžovatele sestávající z částek 605 388,50 Kč (plnění přisouzené protistraně v původním řízení s příslušenstvím, náhrada nákladů řízení přisouzených protistraně, náhrada nákladů zastoupení stěžovatele první vedlejší účastnicí řízení v prohraném soudním sporu, uhrazené soudní poplatky za odvolací a dovolací řízení), 149 400 Kč (úroky z půjčky na úhradu plnění protistrany), 624 245 Kč (první vedlejší účastnicí řízení neuplatněné nároky stěžovatele ze smlouvy o dílo vůči protistraně) a 500 000 Kč (náhrada nemajetkové újmy, kterou stěžovatel spatřoval v zásahu do své profesní cti a ve skutečnosti, že první vedlejší účastnice řízení stěžovatele svým jednáním udržovala v několikaletém stresu a v přesvědčení, že v České republice se nelze dovolat práva na spravedlivý proces).
4. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 8. 2017 č. j. 232 C 9/2015-748 žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I), o nákladech řízení mezi stěžovatelem a první vedlejší účastnicí řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II), a stěžovateli uložil povinnost zaplatit druhé vedlejší účastnicí řízení (vystupující jako vedlejší účastnice na straně první vedlejší účastnice řízení) částku 239 463 Kč (výrok III).
5. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2020 č. j. 44 Co 60/2018-977 potvrdil rozsudek městského soudu (výrok I). O nákladech odvolacího řízení mezi stěžovatelem a první vedlejší účastnicí řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II), a stěžovateli uložil povinnost nahradit druhé vedlejší účastnici řízení na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 137 668,96 Kč (výrok III). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci městským soudem. Po doplnění skutkových tvrzení a předložení důkazních návrhů stěžovatelem konstatoval, že nelze učinit závěr o odlišném výsledku původního řízení, a to ani v případě řádného postupu první vedlejší účastnice řízení. Její jednání sice posoudil jako protiprávní a neetické, avšak podle krajského soudu nebylo v příčinné souvislosti s následně prohraným soudním sporem stěžovatele, neboť i při dodržení všech pokynů by stěžovatel ve sporu stejně neuspěl. Následně krajský soud podrobně rozebral příčinu neúspěchu ve sporu ve vztahu k důkazům uplatněným stěžovatelem v původním řízení, jimiž se snažil prokázat oprávněnost svých nároků vůči protistraně (Liboru Rajtorovi).
6. O následném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2022 č. j. 25 Cdo 1907/2021-1034 tak, že rozsudky krajského soudu a městského soudu ohledně částky 660 209,10 Kč (sestávající z náhrady škody ve výši 160 209,10 Kč představované částí nákladů původního řízení, které by stěžovatel pravděpodobně nevynaložil na pokračování v původním řízení, byl-li první vedlejší účastnicí řízení poučen o následcích jejího pochybení, a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč) a v závislých nákladových výrocích stávajícího řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku, tj. co do částky 1 218 824,40 Kč, dovolání stěžovatele odmítl. Rozsah odmítnutého dovolání tvořil souhrn částek zaplacených stěžovatelem protistraně (jistina s příslušenstvím, náhrada nákladů části původního řízení), dále úrok z půjčky, kterou si musel stěžovatel vzít, aby mohl protistraně zaplatit, a neuplatněný protinárok stěžovatele vůči protistraně. Nejvyšší soud dovolání připustil pro řešení právní otázky odpovědnosti advokáta podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii za majetkovou a nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku zatajení chybného postupu advokáta v soudním řízení, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných souvislostech řešena, a v tomto rozsahu jej shledal i důvodným. Podle Nejvyššího soudu lze porušením povinnosti advokáta a úmyslným zatajením této skutečnosti před klientem způsobit i nemajetkovou újmu.
7. Co se týče odmítnutí dovolání, Nejvyšší soud konstatoval, že námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nemohly být předmětem dovolacího přezkumu a nemohly založit přípustnost dovolání. Stejně tak nebylo dovolání přípustné, pokud právní otázky vymezené stěžovatelem vycházely z jiného skutkového stavu, než z kterého vycházel krajský soud. K ostatním uplatněným nárokům stěžovatel neformuloval relevantní právní otázky, na jejichž řešení by bylo rozhodnutí krajského soudu založeno, nýbrž šlo pouze o apodiktická tvrzení nebo názory stěžovatele.
8. Stěžovatel v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě brojí proti rozhodnutím obecných soudů v rozsahu, v jakém bylo jeho dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto, resp. v rozsahu, v němž nebyly rozsudky městského soudu a krajského soudu Nejvyšším soudem zrušeny. Z důvodu existence pochybení a z důvodu hospodárnosti nicméně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil i kasační část rozsudku Nejvyššího soudu, včetně jím rušených částí rozsudku krajského soudu a městského soudu.
9. Podrobně shrnuje skutkový stav a jednotlivá pochybení, jichž se dopustila první vedlejší účastnice řízení v původním řízení (zde zmiňuje zejména její nepřipravenost na a při jednání, neomluvenou neúčast na jednání, nepodání vyjádření, nepředložení důkazů v rozporu s pokyny stěžovatele, nenavržení důkazu účastnickým výslechem stěžovatele, zatajení svých pochybení apod.). Dále popisuje, v čem spočívala příčinná souvislost mezi jednáním první vedlejší účastnice řízení a vzniklou újmou a z jakých rozhodnutí z původního řízení ji dovozuje.
10. Zásah do svých ústavně zaručených práv v řízení, jehož se týká ústavní stížnost, spatřuje v nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti rozsudku Nejvyššího soudu, který odmítnutí dovolání odůvodnil pouze stroze a obecně formulovanými větami. Z rozsudku není zřejmé, jak se Nejvyšší soud vypořádal s nastolenými otázkami, které mají význam na řešení věci, a některé argumenty zcela pominul a rezignoval na jejich přezkum. Ohledně nutnosti řádného odůvodnění poukazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2957/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
11. Dále namítá porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání. Vychází přitom z úvah, které ve vztahu k hodnocení pochybení první vedlejší účastnice řízení učinil okresní soud při rozhodování o povolení obnovy původního řízení. Zamítl-li okresní soud návrh na obnovu řízení pouze s poukazem na procesní pasivitu první vedlejší účastnice řízení v původním řízení, která představovala překážku v obnově řízení, měly soudy ve stávajícím řízení k této skutečnosti přihlédnout a vycházet z právního názoru vysloveného tímto soudem, a nikoliv rozhodnout opačně, že neúspěch stěžovatele v původním řízení první vedlejší účastnice řízení nezavinila.
12. Stěžovatel obecným soudům rovněž vytýká porušení zásad spravedlnosti. První vedlejší účastnice řízení měla hájit práva stěžovatele, přičemž to byla současně i její profesní povinnost, avšak po dlouhou dobu činila vědomě a úmyslně opak. Vyslovuje přesvědčení, že nebude-li shledána u první vedlejší účastnice řízení odpovědnost za újmu způsobenou stěžovateli, dojde k porušení obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.
13. Rovněž namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi dovolacími námitkami, nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a v jeho rozhodnutí se projevuje extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry. Stěžovatel rozebírá, kterými jím předloženými otázkami se Nejvyšší soud nezabýval, včetně právních otázek směřujících ke zjištění skutkového stavu původního řízení. I kdyby Nejvyšší soud dospěl k názoru, že stěžovatelem uváděné otázky jsou pro jeho rozhodnutí bezpředmětné, bylo jeho povinností, aby svůj myšlenkový postoj odůvodnil. Nejvyšší soud však zcela rezignoval na posouzení možností úspěchu stěžovatele v původním řízení při uplatnění jím předložených důkazů a tvrzení ve stávajícím řízení.
14. Poukazuje na to, že posoudily-li by obecné soudy všechna tvrzení a důkazy, které měly k dispozici, musely by dospět k závěru, že původní žaloba Libora Rajtory by byla neúspěšná a že ke ztrátě sporu došlo výlučně z důvodu pochybení první vedlejší účastnice řízení. Podle stěžovatele všechna napadená rozhodnutí (v rozsahu, v jakém nebyla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu) stojí na skutkovém a právním závěru, který je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [k tomu např. za všechny nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V této souvislosti podrobně rekapituluje jednotlivé důkazy, z nichž soudy vycházely, avšak na jejich základě dospěly k závěrům, které neodpovídají skutečným skutkovým zjištěním, když důkazy předložené stěžovatelem tato zjištění přímo vyvracejí. Z rozporů mezi provedenými důkazy a závěry, které z nich měly být vyvozeny, stěžovatel dovozuje, že žaloba Libora Rajtory podaná v původním řízení nemohla být úspěšná, resp. proč nemohl s úspěchem odstoupit od smlouvy o dílo a požadovat po stěžovateli vrácení zálohy.
15. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů v celém rozsahu, tzn. jak proti části rozhodnutí městského soudu a krajského soudu, jimiž byla jeho žaloba zamítnuta a dovolání v tomto rozsahu odmítnuto, tak i proti té části zamítavých rozhodnutí, která byla rozsudkem Nejvyššího soudu zrušena a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
16. Směřuje-li ústavní stížnost proti těm částem rozhodnutí, jimiž byla žaloba stěžovatele zamítnuta a jeho dovolání odmítnuto, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je v této části rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
17. Týká-li se ústavní stížnost té části rozsudků krajského soudu a městského soudu, která byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť řízení o této části nebylo před obecnými soudy ještě skončeno.
18. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od městského soudu příslušný spis sp. zn. 232 C 9/2015, jehož součástí je i spis okresního soudu sp. zn. 7 C 89/2009, týkající se původního řízení. Po jejich prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
20. Jak se podává z posouzení procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem, mohl se Ústavní soud zabývat pouze rozhodnutími obecných soudů v rozsahu, v němž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta a jeho dovolání odmítnuto. Ústavní stížností napadený rozsah rozhodnutí představují tedy následující částky: 272 974 Kč (jistina ve výši 200 000 Kč a úrok z prodlení, které byly uhrazeny stěžovatelem protistraně), 172 205,40 Kč (náhrada části nákladů původního řízení přiznaná protistraně), 149 400 Kč (úrok z půjčky, kterou si musel stěžovatel vzít, aby mohl protistraně zaplatit) a 624 245 Kč (neuplatněný protinárok stěžovatele vůči Liboru Rajtorovi).
21. Stěžovatel podal obsáhlou ústavní stížnost, avšak její podstatnou část tvoří toliko rekapitulace důkazů provedených v průběhu řízení, jejich konfrontace se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly obecné soudy, a z nich vyvozenými právními závěry, a na to navazující reakce stěžovatele a jeho hodnocení, co z těchto důkazů ve skutečnosti (podle jeho mínění) mělo vyplynout a jakým způsobem měly obecné soudy rozhodnout. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel se v tomto ohledu ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší. Jak Ústavní soud setrvale judikuje, hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a zejména právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
22. Z napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu se podává, že městský soud a následně i krajský soud se ke stěžovatelem uplatňovaným nárokům a výtkám vyjádřily a podrobně zdůvodnily, proč nelze tyto nároky považovat za důvodné. Ačkoliv obecné soudy posoudily jednání první vedlejší účastnice řízení v původním řízení jako protiprávní a neetické (přinejmenším v souvislosti s jejím nedostavením se k jednání bez řádné omluvy), nedovodily, že by toto její jednání bylo příčinou prohraného sporu. Městský soud i krajský soud se pečlivě zabývaly původním řízením a z jejich pohledu všemi relevantními skutečnostmi, které mohly mít vliv na jeho výsledek. Po jejich zhodnocení uzavřely, že stěžovatel i v případě, že by postup první vedlejší účastnice byl etický, nedošlo k jejímu pochybení a byly provedeny všechny jím zamýšlené důkazy, stejně nemohl být v původním řízení úspěšný, a to ani v rámci procesní obrany proti nároku Libora Rajtory na vrácení zálohy ve výši 200 000 Kč (a s tím souvisejícími náklady řízení), ani ohledně dalších nároků, které proti Liboru Rajtorovi chtěl uplatňovat (protinárok stěžovatele vůči Liboru Rajtorovi na zaplacení ceny díla a provedené vícepráce). Ústavní soud nemá potřebu podrobně opakovat, jakým způsobem obecné soudy přistoupily k hodnocení všech okolností a důkazů případně použitelných v původním řízení. Pro stručnost lze proto odkázat zejména na body 28 až 50 rozsudku krajského soudu, resp. str. 13 až 14 rozsudku městského soudu. Nedospěly-li obecné soudy k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním první vedlejší účastnice řízení a vzniklou škodou, která je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii, nemohly rozhodnout jinak, než žalobu zamítnout.
23. Ústavní soud k výše uvedenému doplňuje, že stěžovatel podal v minulosti i ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v původním řízení, která byla usnesením ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2023/13 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V tomto usnesení Ústavní soud mj. konstatoval, že "ve věci (pozn. myšleno původní řízení) bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že ze strany žalobce (pozn. Libora Rajtory) skutečně došlo k zaplacení zálohy ve výši 200 000 Kč. Stejně tak dostatečně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že k zániku smlouvy došlo z důvodů prodlení na straně zhotovitele (stěžovatele), přičemž žalobci ani nebylo možné vytýkat nedostatek součinnosti." Z uvedeného je zřejmé, že důkazně byla věc dostatečně podložená.
Ústavní soud v nyní posuzované věci přitom nepřehlédl, že v citované věci sp. zn. IV. ÚS 2023/13 vyšel z toho, že stěžovatel měl být poučen podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o důkazní nouzi, případně o nouzi tvrzení, avšak stěžovatel ani jeho tehdejší právní zástupkyně (nyní první vedlejší účastnice řízení) se k jednání nedostavili a možnosti poučení se tak vzdali. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl, aniž by věděl, že v době projednávání věci sp. zn. IV.
ÚS 2023/13 , byla neúčast na tomto jednání způsobena pochybením první vedlejší účastnice řízení, které následně zatajila. Nicméně obecné soudy rozhodující v původním řízení nevycházely pouze z důkazů, které by byly stěžovatelem předloženy, kdyby se mu dostalo náležitého poučení, nýbrž i z dalších důkazů, které byly v řízení označeny a provedeny ještě před poučením podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., na jejichž základě dospěly k závěru o oprávněnosti nároku Libora Rajtory.
24. Na hodnocení Ústavního soudu nic nemůže změnit ani výtka stěžovatele, podle níž mají soudy povinnost vypořádat se s námitkami účastníků řízení. Je jistě pravdou, že je povinností soudů vypořádat relevantní námitky, to ale nelze chápat tak, že soudy mají povinnost v podrobnostech vypořádat každou námitku účastníka řízení, jak ve své praxi judikoval i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 973/10 , usnesení ze dne 31. 7. 2001 sp. zn. IV. ÚS 128/01 či usnesení ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1714/08 ). I těmto požadavkům napadená rozhodnutí plně odpovídají. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uplatňuje množství námitek, které jsou z jeho pohledu závažné, nicméně ústavněprávní relevanci postrádají. Stěžovatel soudům vytýká, že rezignovaly na posouzení možností úspěchu v původním řízení a jeho argumentaci a tvrzení ve stávajícím řízení ignorovaly. Jak bylo uvedeno výše, obecné soudy se snažily vypořádat všechny z jejich pohledu relevantní námitky. Stěžovatel se tak vlastně domáhá zcela nového projednání původní věci, což ovšem není účelem řízení o náhradě škody vedeného podle § 24 zákona o advokacii. V něm se má posoudit, zda vůbec byla šance dosáhnout úspěchu, nedošlo-li by k pochybení první vedlejší účastnice řízení, a nikoliv nechat proběhnout nové řízení včetně případného přehodnocení (i nově) předložených důkazů. Obdobné platí i pro výtku, že soudy měly přihlédnout a vycházet z úvah vyslovených okresním soudem v řízení o obnově. Stěžovatel zde přehlíží, řízení o obnově původního řízení a řízení o nárocích na náhradu škody jsou dvě odlišná řízení vycházející z různých procesních i hmotněprávních základů.
25. Ústavněprávní deficit neshledal Ústavní soud ani v části rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud zdůvodnil nepřípustnost dovolání konstatováním, že stěžovatel uplatnil námitky proti skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů, resp. že právní otázky vycházely z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel krajský soud. Jakkoliv je takové odůvodnění dovolání na stručné, Ústavní soud z dovolání stěžovatele, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti a je i součástí vyžádaného spisu, nemohl Nejvyššímu soudu jeho postup vytknout. Stěžovatel skutečně podstatnou část svých dovolacích námitek staví na své vlastní skutkové verzi, resp. provedeným důkazům přikládá jiný hodnotící význam než krajský soud, popř. pokládá takové otázky, na nichž nebylo rozhodnutí krajského soudu založeno.
26. Ústavní soud ve výše uvedené souvislosti připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť by bylo na samé hranici přezkoumatelnosti, obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání v této části nepřípustné.
27. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Směřovala-li ústavní stížnost proti kasační části rozsudku Nejvyššího soudu (a na něj navázaných rozhodnutí krajského soudu a městského soudu) odmítl ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu