Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem sídlem Stodolní 741/15, Ostrava -Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016 č. j. 6 Tdo 468/2016-28, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2015 č. j. 68 To 282/2015-304 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. září 2015 č. j. 2 T 128/2015-283, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl Okresním soudem ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") shledán vinným souběhem přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a zločinu obecného ohrožení dle § 272 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání tří let a trest zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání čtyř let. Okresní soud stěžovatele pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Jednání stěžovatele, pro které byl pravomocně odsouzen, spočívalo v tom, že stěžovatel dne 27. 10. 2014 ve Valašském Meziříčí v Herna Baru Bonver Rosa opakovaně bezdůvodně napadal přítomné hosty, byť byl pro obdobné jednání již okresním soudem odsouzen a v předmětné době se nacházel ve zkušební době. Dále stěžovatel dne 3. 4. 2015 v obci Zubří (a následně i v obci Zašová) jako řidič nákladního vozidla nerespektoval zvukové a světelné výzvy policejní hlídky směřující k zastavení vozidla řízeného stěžovatelem. Stěžovatel se snažil policejní hlídce ujet, jelikož si byl vědom toho, že na základě předchozího soudního rozhodnutí není oprávněn řídit motorová vozidla. Při svých únikových manévrech absolutně nerespektoval pravidla silničního provozu, jel středem vozovky, vjížděl na chodník a nedával přednost v jízdě, čímž bezprostředně ohrozil účastníky provozu na pozemních komunikacích.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, na základě něhož Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozhodl na základě § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního řádu tak, že napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu. Krajský soud nově odsoudil stěžovatele k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a zároveň mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání čtyř let. Pro výkon trestu odnětí svobody byl stěžovatel zařazen do věznice s dozorem dle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
4. Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že skutkový děj tak, jak byl popsán okresním soudem a jak jej převzaly krajský a Nejvyšší soud, neodpovídá skutečnosti. Okresní soud dle stěžovatele skutkový děj zdramatizoval a navíc vycházel pouze ze svědeckých výpovědí dvou policistů, kteří jej jako policejní hlídka pronásledovali. Jelikož nebyl dostatečně rozkryt skutkový stav, nelze dovozovat, že stěžovatel svou jízdou ohrozil nejméně 15 vozidel. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení. Navíc protijedoucí vozidla neuhýbala proto, že by je stěžovatel ohrožoval, nýbrž proto, že policejní auto, které jej pronásledovalo, houkalo. Stěžovatel ani náznakově neohrozil osoby ani majetek a domnívá se, že by měl být odsouzen toliko pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelovy námitky se týkají jednak způsobu, jak byl okresním soudem zrekonstruován skutkový děj, jednak způsobu, jak byly důkazy, prostřednictvím nichž byl skutkový děj rekonstruován, okresním soudem hodnoceny. Následně stěžovatel namítá, že okresní soud učinil nesprávnou hmotněprávní kvalifikaci skutku, když jeho jednání subsumoval pod skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá zejména toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu.
Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Pokud jde o hmotněprávní kvalifikaci skutku, který stěžovatel spáchal, obecné soudy se velmi podrobně touto námitkou zabývaly a opakovaně dospěly k závěru, že jsou dány okolnosti, které odůvodňují závěr, že stěžovatel se svou jízdou dne 3. 4. 2015 v obcích Zubří a Zašová jako řidič nákladního vozidla dopustil trestného činu obecného ohrožení, neboť způsobem své jízdy, která dosahovala velké míry živelnosti, ohrozil bezprostředně a konkrétně nejméně 15 vozidel, účastníků provozu na pozemních komunikacích. Obecné ohrožení je co do následku trestným činem ohrožovacím, a tudíž k naplnění všech znaků skutkové podstaty není nutné, aby došlo k porušení zájmu chráněného trestním zákonem, nýbrž postačí, když dojde k jeho ohrožení, k němuž v daném případě došlo, jak bylo okresním soudem v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu prokázáno.
11. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu