Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Samohelové Scheinerové, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2024 č. j. 22 Cdo 1911/2024-173, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2024 č. j. 23 Co 14/2024-123 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. srpna 2023 č. j. 12 C 21/2023-88, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Romany Hačecké a Ing. Miloše Hačeckého, zastoupených JUDr. Michalem Žďánským, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. V roce 2001 vedlejší účastníci na základě kupní smlouvy nabyli pozemek s hájenkou v katastrálním území K. o výměře 1 154 m2 ("hlavní pozemek"). V té době byl k hlavnímu pozemku původním oplocením z roku 1961 připlocen další pozemek o výměře 1 378 m2 ("sporný pozemek"). Před uzavřením kupní smlouvy byl hlavní pozemek oceněn znaleckým posudkem, a to včetně oplocení. Od roku 2001 vedlejší účastníci užívali oba pozemky jako jeden celek v hranicích původního oplocení; stejně byly pozemky užívány i před uzavřením kupní smlouvy. Právní předchůdce stěžovatelky sporný pozemek nabyl v rámci restitučního řízení podle zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., zákona o půdě) v roce 2000. Stěžovatelka nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku v pozůstalostním řízení v prosinci 2019 (viz bod 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
3. Vedlejší účastníci se proti stěžovatelce žalobou u civilních soudů domáhali určení jejich vlastnického práva ke spornému pozemku. V srpnu 2023 Okresní soud v Příbrami ("okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastníci jsou vlastníky sporného pozemku. Vlastnické právo k nemovitosti měli nabýt na základě mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku, podle kterého platí, že "[u]plyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl". Podle okresního soudu vedlejší účastníci podmínky mimořádného vydržení naplnili, jelikož sporný pozemek drželi po dobu 20 let a jejich držba byla "v nikoli nepoctivém úmyslu". Bylo na žalované stěžovatelce, aby nepoctivý úmysl prokázala, ta však důkazní břemeno neunesla.
4. V únoru 2024 Krajský soud v Praze ("krajský soud") prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Neshledal, že by vedlejší účastníci drželi sporný pozemek v nepoctivém úmyslu. Mimořádné vydržení pozemku, který právní předchůdce stěžovatelky nabyl v rámci restituce, neodporovalo dobrým mravům. Stěžovatelka ani její právní předchůdce proti držbě své nemovitosti dvacet let nijak nezakročili, musí proto čelit důsledkům stejně jako kterýkoliv jiný vlastník.
5. V září 2024 Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné.
6. Stěžovatelka tvrdí, že civilní soudy porušily její základní práva na ochranu vlastnictví a soudní ochranu [čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina")], protože neústavně posoudily naplnění podmínek mimořádného vydržení sporného pozemku vedlejšími účastníky. Při hodnocení existence "nepoctivého úmyslu" vedlejších účastníků pominuly základní pravidlo poměru rozlohy pozemků. Podle něj platí, že nepoctivý úmysl je zpravidla dán, je-li z okolností případu zjevné, že by průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybnosti poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký oprávněně nabyl. Nepoctivý úmysl byl dán rovněž s ohledem na rozdílnost charakteru pozemků, přehledný terén a tvar sporného pozemku. Nejvyšší soud se v tomto ohledu odchýlil od své rozhodovací praxe.
7. Stěžovatelka dále namítá, že samotná aplikace institutu mimořádného vydržení na majetek nabytý v restituci odporuje dobrým mravům a principům zakotveným v Listině. Užitím uvedeného institutu bylo restituentovi ze strany státu opakovaně odejmuto vlastnictví sporného pozemku, a to bez jakékoli satisfakce. Zákon o půdě byl přijat k zmírnění následků majetkových křivd, stěžovatelce proto měla být přiznána ochrana stávajícího vlastnického práva oproti nároku vedlejších účastníků. Soudy přitom nezohlednily mimořádné okolnosti případu: velký rozsah restituce, vysoký věk původní oprávněné osoby a trojí právní nástupnictví v čase vydržování.
8. Soudy rovněž retroaktivně aplikovaly úpravu mimořádného vydržení podle "nového" občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2014). Původní vlastník vlastnil sporný pozemek za účinnosti "starého" občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), který zakotvoval pouze institut řádného vydržení, který z důvodu absence dobré víry vedlejších účastníků nemohl být naplněn. Právní předchůdci stěžovatelky v době před účinností nové úpravy nemohli předvídat budoucí institut mimořádného vydržení a jednali pouze tak, aby zabránili jedinému možnému způsobu vydržení, tedy že přerušili "dobrověrnou držbu" vedlejších účastníků. Nebyli-li vedlejší účastníci od roku 2004 v dobré víře, neměla by jim být držba započtena. Ustanovení § 3066 nového občanského zákoníku lze ústavně konformně vyložit tak, že započtení doby, po kterou měl držitel (popřípadě jeho právní nástupce) věc nepřetržitě v držbě, je možné pouze v případě poctivé držby.
9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
10. Podle Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Soudy posoudily podmínky mimořádného vydržení - včetně absence nepoctivého úmyslu - v souladu s ustálenou judikaturou, podle které lze mimořádně vydržet rovněž o 100 % větší sousední pozemek. Pro existenci "nepoctivého úmyslu" se vyžaduje skutečná vědomost držitele, tj. držitel v době uchopení držby "skutečně ví", že se ujímá držby pozemku o výměře výrazně vyšší. V rámci vědomostní složky se musí uplatnit rovněž povědomí o následcích, tj. držitel ví o tom, že svým jednáním může způsobit někomu újmu, respektive si tyto skutečnosti alespoň jako reálně možné uvědomuje. Vědomostní složka je pak doplněna i složkou volní, tj. držitel takto jednat chce nebo je s tímto jednáním alespoň srozuměn. Soudy ústavně souladně aplikovaly § 1095 občanského zákoníku i s ohledem na skutečnost, že šlo o majetek nabytý v restituci. Zejména ústavně konformně aplikovaly čl. 11 Listiny: ze sociální funkce vlastnictví vyplývá ústavně odůvodnitelný požadavek o jeho předmět pečovat, chránit jej a zajímat se o jeho faktický i právní stav tak, aby vlastník svým jednáním mohl při střetu s konkurujícími právy být favorizován v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Aplikace přechodného ustanovení § 3066 občanského zákoníku k neústavní retroaktivitě nevede: závěr, že pro část vydržecí doby, která plynula před 1. 1. 2014, postačí absence držitelova nepoctivého úmyslu, je ukotven v judikatuře Nejvyššího soudu.
11. Podle krajského soudu ústavní práva stěžovatelky porušena nebyla. Nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud zdůraznil, že restituenty a jejich právní nástupce nelze vyjímat z účinků platné právní úpravy mimořádného vydržení, a to při vší úctě k osobám, jež byly za totalitního režimu perzekuovány a zbavovány majetku. Rovněž podle okresního soudu, který ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
12. Podle vedlejších účastníků je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka popírá zákonné podmínky mimořádného vydržení, neboť jakékoli vydržení je vždy bez náhrady. Sporný pozemek byl užíván jako funkční celek již od roku 1961, takto byl vedlejším účastníkům předán, nemohli tak nabýt pochybnost, že by někomu působili újmu, nebo že by se držby sporného pozemku ujali lstí. Není důvod zvýhodňovat restituenty oproti jiným vlastníkům. Námitka retroaktivity není s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti přípustná, neboť stěžovatelka ji před soudy dosud nevznesla.
13. Stěžovatelka v replice opětovně zdůraznila, že důsledkem napadených rozhodnutí je odejmutí jejího vlastnického práva bez jejího souhlasu a bez náhrady. Je třeba, aby ústavněprávní hranice výkladu a spravedlivé aplikace práva stanovil Ústavní soud. Stěžovatelka nesouhlasí s vyjádřením Nejvyššího soudu ohledně zohlednění kritéria výměry pozemku: existence výrazného nepoměru velikostí nabytého a drženého pozemku musí sama o sobě postačovat k závěru o nepoctivém úmyslu držitele. Dědeček stěžovatelky dal vedlejším účastníkům v rámci správního řízení jednoznačně vědět, že užívají cizí pozemek a přerušil tak jejich dobrou víru a poctivou držbu; předmětné pozemky nadto mají téměř pravidelný tvar a nacházejí se v přehledném terénu. Není proto pravdivé tvrzení, že až do zahájení sporu vedlejší účastníci neměli povědomí, že nejsou vlastníky sporného pozemku. Na obranu proti mimořádnému vydržení měli právní předchůdci stěžovatelky pouze 5 let nikoli 20 let (s ohledem na znění § 3066 "nového" občanského zákoníku); v této lhůtě nadto došlo k úmrtí a dědickému řízení. Závěr soudů proto nelze ospravedlňovat argumentem, že 20 let je dostatečně dlouhá doba, aby restituent podnikl právní kroky k ochraně svého majetku. Restituční majetek by měl požívat zvýšené právní ochrany, neboť jeho vydáním došlo ke zmenšení majetkových křivd spáchaných na rodině stěžovatelky.
14. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry civilních soudů o splnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku. Jádrem sporu je výklad pojmu "nepoctivý úmysl" a hodnocení skutkových závěrů učiněných v tomto ohledu. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že civilní soudy svůj závěr o naplnění zákonných podmínek mimořádného vydržení odůvodnily ústavně souladně.
17. Nejvyšší soud v napadeném usnesení stěžovatelce přesvědčivě vysvětlil, že krajský soud její případ rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Odkázal především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, podle kterého je existence nepoctivého úmyslu nabyvatele dána tehdy, je-li z okolností případu zjevné, že by průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl. Jak Nejvyšší soud přímo uvedl:
"Jestliže byl tedy poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena) jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci."
18. Klíčové je, že vyšší poměr výměr pozemků neznamená automatickou existenci nepoctivého úmyslu na straně držitele. Soudy musí zvažovat konkrétní okolnosti případu a hodnotit i další kritéria, na základě kterých lze předpoklad nepoctivého úmyslu u nepoměrně většího pozemku vyvrátit (usnesení sp. zn. II. ÚS 1079/25
ze dne 11. 6. 2025, bod 11). Jak Ústavní soud přímo uvedl v usnesení sp. zn. IV. ÚS 812/24
ze dne 19. 6. 2024: "K prokázání nepoctivého úmyslu nepochybně nestačí jen vyčíslení poměru. Teprve po zhodnocení všech individuálních okolností je možné učinit závěr, zda si v konkrétním případě musel být držitel rozdílu ve výměrách drženého a nabytého pozemku vědom." V každém případě tedy platí, co v napadeném usnesení uvedl Nejvyšší soud: za specifických okolností lze mimořádně vydržet rovněž sousední pozemek, jehož výměra převyšuje 100 % hlavního pozemku (viz body 37-41 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
19. V nyní posuzované věci civilní soudy ústavně souladně odůvodnily, proč existenci "nepoctivého úmyslu" u vedlejších účastníků nedovodily, byť vydržený sporný pozemek svou výměrou převyšoval výměru hlavního pozemku (1 378 m2 ku 1 154 m2). Především vzaly v úvahu následující okolnosti svědčící ve prospěch existence "nikoliv nepoctivého úmyslu": Sporný pozemek byl již od roku 1961 připlocen k hlavnímu pozemku a byl s ním dlouhodobě užíván; bylo přitom zachováno i původní oplocení. Znalecký posudek, který si tehdejší prodávající nechal před prodejem nemovitosti vedlejším účastníkům vypracovat, oceňoval nemovitost včetně celého oplocení a porostů (tj. včetně zahrádky u domu); vedlejší účastnící tak jednali v důvěře ve znalecký posudek. Prodávající jim nadto pozemek předal v rámci původního oplocení a o sporném sousedním pozemku je neinformoval. Přístup na sporný pozemek byl pravděpodobně možný jen z hlavního pozemku (viz body 45-47 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
20. Takové hodnocení Ústavní soud nepovažuje za svévolné či jinak ústavně excesivní; závěru o absenci nepoctivého úmyslu vedlejších účastníků není z ústavněprávního hlediska co vytknout. K výjimečnému zásahu Ústavního soudu do kompetence civilních soudů posuzovat podmínky mimořádného vydržení nepostačí, že by Ústavní soud případně hodnotil otázku existence nepoctivého úmyslu jinak. Ústavní soud není čtvrtou instancí v civilním soudnictví. S ohledem na ústavní dělbu moci proto musí dbát principu minimalizace zásahů do činnosti civilních soudů, které jsou lépe institucionálně vybaveny hodnotit skutkové okolnosti jednotlivých "sousedských sporů".
21. Tvrdí-li stěžovatelka, že soudy opomenuly zohlednit, že její předchůdce nabyl sporný pozemek v restituci, nelze jí přisvědčit. Zásada in favorem restitutionis je výkladovou zásadou, která se projevuje v rámci teleologické interpretace restitučních předpisů a uplatní se v případě pochybností (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2662/21
ze dne 16. 11. 2021, bod 21). Na jejím základě se nelze dožadovat založení absolutní a časově neomezené privilegovanosti vlastnického práva restituentů. Pokud by civilní soudy nad rámec zákonných podmínek přiznaly "vyšší ochranu" vlastnickému právu stěžovatelky (respektive jejího předchůdce), fakticky by tím popřely základní princip rovnosti všech vlastníků zakotvený v čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Ústavy.
22. V tomto ohledu nezbývá než odkázat na závěr Nejvyššího soudu, podle kterého mimořádnému vydržení vlastnického práva podle § 1095 občanského zákoníku nemůže sama o sobě zabránit skutečnost, že jde o nemovitou věc (již dříve) restituovanou. Restituent, který se jednou stane vlastníkem, má stejná práva, ale i povinnosti, jako každý jiný vlastník (viz bod 22 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
23. Dovodily-li tedy civilní soudy, že po vydání restituované věci se na stěžovatelku a její předchůdce již plně uplatní zásada vigilantibus iura scripta sunt stejně jako u jakýchkoliv jiných vlastníků, není takový závěr ani neústavní, ani v rozporu s dobrými mravy. Jak se ostatně uvádí v napadených rozhodnutích, stěžovatelka a její právní předchůdci po celých 20 let kvalifikovaně nezasáhli do držby vedlejších účastníků, a to i přesto, že nejpozději v roce 2004 - v souvislosti s vodoprávním řízením - mohli a museli vědět, že pozemek vedlejší účastníci drží (viz bod 17 napadeného rozsudku krajského soudu).
Jak trefně uvedl krajský soud, byli-li právní předchůdci stěžovatelky schopni zmapovat odňatý majetek a včas uplatnit nárok v restitučním řízení, doba dvaceti let byla dostačující k tomu, aby se o tento majetek mohli začít aktivně starat (bod 16 napadeného rozsudku krajského soudu). I přes nepochybnou komplikovanost situace způsobenou rozsahem restituce a průběhem dědického řízení stěžovatelka sama měla možnost se mimořádnému vydržení bánit soudní cestou, a to téměř dva roky od roku 2019, kdy nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku v pozůstalostním řízení (jak zdůraznil Nejvyšší soud v bodě 7 vyjádření k ústavní stížnosti).
Jinými slovy: stěžovatelkou namítané mimořádné okolnosti vydržení porušení jejích základních práv nezakládají.
24. Konečně, námitka stěžovatelky ohledně retroaktivní aplikace institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 3066 "nového" občanského zákoníku je materiálně nepřípustná: stěžovatelka ji totiž fakticky neuplatnila v dovolání [viz bod 8 napadeného usnesení Nejvyššího soudu; srov. nález sp. zn. III. ÚS 3190/20
ze dne 15. 2. 2022 (N 18/110 SbNU 177), bod 46]. Nad rámec toho lze stručně uvést, že závěr, podle kterého se z hlediska § 1095 a tam stanovených předpokladů posoudí celá doba držby, včetně její části před 1. 1. 2014, tzn., že i pro část vydržecí doby, která uplynula před tímto datem, postačí absence držitelova nepoctivého úmyslu, vyplývá jak z judikatury Nejvyššího soudu (viz kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 ze dne 19. 4. 2022), tak z komentářové literatury [viz PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol.
Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, § 3066, bod 1]. Byť předmětné přechodné ustanovení představuje určité beneficium pro vydržitele, nelze pominout, že pro účely zajištění ochrany dosavadních vlastníků stejné ustanovení obsahovalo ochrannou lhůtu pěti let, na základě které mimořádné vydržení nemovité věci mohlo dovršit nejdříve 1. 1. 2019 (i když dvacetiletá vydržecí doba uplynula dříve). O neústavní retroaktivní účinky proto zjevně nejde.
25. Jelikož Ústavní soud na základě stěžovatelčiny argumentace nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2025
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu