USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. H., b) R. H., obou zastoupených Mgr. Martinou Bolčákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, proti žalované B. S. S., zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 21/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 23 Co 14/2024-123, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jejich zástupkyně, Mgr. Martiny Bolčákové, advokátky se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 12 C 21/2023-88, určil, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a obci XY (dále „sporný pozemek“), a to v režimu společného jmění manželů (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Spor byl veden o to, zda žalobci mohli mimořádným vydržením nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku, který dříve, než se ujali jeho držby, byl v restituci vydán právním předchůdcům žalované.
3. Okresní soud vyšel z těchto pro věc významných skutečností: - dne 12. 10. 2001 byla mezi LDP Vltava, a. s., jako prodávající a kupujícími žalobci, uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v katastrálním území XY, včetně veškerého příslušenství a všech součástí, - znaleckým posudkem č. 2479/56/98 ze dne 18. 2. 1998 byl oceněn pozemek koupený žalobci (hájenka), vedlejší stavby, trvalé porosty a venkovní úpravy, včetně plotu o délce 185 m, tvořeného ocelovými sloupky s drátěným pletivem, jenž byl vybudován v roce 1961, - sporný pozemek byl připlocen ke kupovanému pozemku v roce 1961. Pozemek, který žalobci koupili, má výměru 1 154 m2, přičemž výměra sporného pozemku je 1 378 m2, - rozhodnutím Pozemkového úřadu Příbram ze dne 16. 6. 2000, č. j. 436/91, 34/93, R VIII 6/2000, bylo určeno, že J. S. a J. S. jsou vlastníky (mimo jiné) sporného pozemku; z uvedeného se podává, že žalobci nabyli na základě kupní smlouvy koupený pozemek a ujali se držby sporného pozemku až poté, kdy byl v restituci vydán právním předchůdcům žalované, - žalovaná nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku na základě dědického rozhodnutí vydaného v pozůstalostním řízení po zůstaviteli J. S. dne 12. 12. 2019, - žalobci sporný pozemek drží a užívají od roku 2001 spolu se svým pozemkem jako jeden funkční celek v hranicích původního oplocení.
4. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci nenabyli vlastnické právo ke spornému pozemku na základě řádného vydržení dle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také „obč. zák.“), neboť o skutečnostech, které musely u žalobců vzbudit pochybnost o tom, že jim sporný pozemek po právu patří, se dozvěděli již v roce 2004; tím zanikla jejich dobrá víra, že jsou vlastníky drženého pozemku, a tedy i oprávněná držba. Držby se však ujali v nikoli nepoctivém úmyslu, a tudíž v roce 2021 uplynula dvacetiletá lhůta, potřebná k mimořádnému vydržení; při posouzení věci soud prvního stupně vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 (oba rozsudky jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Soud prvního stupně vysvětlil, že žalobci se držby chopili v roce 2001, kdy koupili pozemek parc. č. st. XY (hájenku), k němuž byl sporný pozemek připlocen. Připlocen byl již v roce 1961, kdy byla postavena hájenka i plot. Oba pozemky tak tvořily jeden oplocený celek a jako takový byly užívány právními předchůdci žalobců po desítky let před prodejem pozemku v roce 2001; plot je dodnes původní. Kupní smlouvou nabytý a držený pozemek je pod společným oplocením a tvoří jeden celek. Jako takový jej žalobci v roce 2001 přebírali od svého právního předchůdce a následně jej nerušeně užívali po dobu delší 20 let. Předmětem kupní smlouvy byl i celý plot, který ohraničuje oba pozemky, délka plotu byla uvedena i ve znaleckém posudku vypracovaném pro potřeby prodeje žalobcům. Bylo na žalované, aby prokázala, že se žalobci držby chopili v nepoctivém úmyslu; ten se však žalované prokázat nepodařilo.
5. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 23 Co 14/2024-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud uvedl, že nebylo prokázáno, že by žalobci „měli od prodávajícího jakékoliv informace o tom, že k těmto nemovitostem byl uplatněn restituční nárok a že dokonce část pozemku, který byl jako jeden funkční celek obehnán starým oplocením a takto jim prodávajícím předán, již byl oprávněnému restituentovi vydán. I znalecký posudek, který si prodávající nechal ještě před prodejem nemovitosti žalobcům vypracovat, a který měli žalobci k dispozici, oceňoval nemovitost včetně celého oplocení. Ani z něj tedy nebylo zřejmé, že by toto oplocení, jehož hodnota byla zahrnuta do kupní ceny nemovitosti, mělo připlocovat pozemek, který není předmětem koupě. Je pravdou, že výměra pozemku parc. č. XY je o něco větší, než výměra pozemku parc. č. st. XY, nicméně i vzhledem k tomu, že ten byl zčásti zastavěný a oba pozemky byly společně oploceny, nemusela být disproporce mezi výměrou uvedenou v kupní smlouvě a faktickým stavem na první pohled zřejmá. Navíc žalobci kupovali nemovitost, která jim byla představena jako celek, tj. dům – hájenku s oplocenou zahradou a je vcelku pochopitelné, že výměru pozemku uvedenou ve smlouvě nepokládali za podstatnou a nevěnovali jí nijak zvláštní pozornost. Tím spíš, že sjednaná kupní cena se od ocenění znalcem liší, je vyšší, a kupní smlouva na posudek odkazuje jen v souvislosti s vyjmenovaným příslušenstvím stavby“.
7. K právnímu posouzení věci odvolací soud vyložil, že ani z rozhodnutí, jímž argumentuje žalovaná (pozn. dovolacího soudu: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022), kde je problematika nepoctivého úmyslu podrobně rozebírána, nelze dovodit striktní závěr, že větší rozloha pozemku, jejíž držby se ujímá, oproti výměře pozemku, který nabyl, vždy svědčí o nepoctivém úmyslu nabyvatele. Pro závěr o nepoctivém úmyslu musí být prokázáno, že nabyvateli muselo být „z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je jeho úmysl. Nestačí tu pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. Nutnost individuálního zkoumání s přihlédnutím ke všem okolnostem, je pak zdůrazňována i v soudem prvního stupně odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023. Odvolací soud se tudíž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vzdor větší výměře pozemku parc. č. XY nelze, s přihlédnutím k celkovým okolnostem, za nichž se prodej v roce 2001 uskutečnil, dovodit, že se žalobci chopili držby předmětného pozemku v nepoctivém úmyslu.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení několika otázek hmotného práva, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, a sice a) „zda jde o správný právní závěr odvolacího soudu, pokud obecně dovodil, že v případě aplikace § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) nelze vyjímat z režimu občanskoprávních vztahů obnovené vlastnictví na základě restituce, které by tak bylo více chráněno a zda je správný právní závěr odvolacího soudu v konkrétním případě obrany žalované, a lze takový právní názor odvolacího soudu posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy“, b) „měl v tomto případě odvolací soud při posouzení oprávněnosti uplatněného nároku žalobců z mimořádného vydržení zmírnit tvrdost zákona vzhledem k okolnostem případu a vzhledem k tomu, že se jedná o majetek nabytý v restituci, a je na místě aplikaci § 1095 o. z. posuzovat a hodnotit v souvislosti s ustanovením § 2 odst. 1 a odst. 3 o. z. a smyslem zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ‚zákon o půdě‘)“, c) „lze bez dalšího považovat za správný právní závěr odvolacího soudu, že nepoctivý úmysl žalobců musí být dovozen striktně a nelze dovodit (ani s přihlédnutím k publikovaným závěrům Nejvyššího soudu ČR, na které žalovaná odkazovala) z rozlohy pozemku o více jak 100 % větší oproti pozemku nabývanému“, d) „zda může být správný právní závěr odvolacího soudu, že nelze dovodit, že žalobce o rozdílu výměry musel vědět a přitom se odvolací soud kromě výměry nezabýval namítaným různým způsobem využití pozemků, kdy jeden je pozemkem stavebním a druhý travnatou plochou“.
9. V intencích dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci žalovaná předložila argumentaci založenou na tvrzení, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 1095 o. z. a postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 a 3 o. z. a smyslem a účelem zákona o půdě, a tedy nesprávně právně posoudil otázku, zda aplikace § 1095 o. z. v tomto případě není nezákonná ve vztahu k vlastnickému právu žalované nabytému restitucí, a neporušuje tak Listinu základních práv a svobod, jakož i dobré mravy.
10. K otázkám ad a) a ad b) žalovaná uvedla, že vlastnictví znovu nabyté na základě restitučního předpisu by mělo ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení § 1095 o. z. požívat zvýšené ochrany, a to již jenom tím, že by mělo být více šetřeno a mělo by být přihlédnuto ke konkrétním a mimořádným okolnostem případu. V tomto směru poukazuje žalovaná na „nesprávné hodnocení a zcela nepřípadný odkaz odvolacího soudu na to, že pokud si právní předchůdci dokázali zmapovat majetek, který jim byl odňat, mělo být v jejich silách učinit si dostatečný přehled o navráceném majetku“. To podle ní neumožňoval značný rozsah majetku restituovaného jejím předchůdcem. Upozornila rovněž na to, že napadené rozhodnutí zcela pomíjí otázky, v nichž šlo o ochranu dobré víry restituentů a upřednostnění smyslu restitucí před pouhým formalistickým výkladem splnění podmínek institutu mimořádného vydržení bez jakéhokoliv zohlednění individuálních okolností případů. Napadené rozhodnutí je tak i v rozporu se samotnými principy občanského zákoníku, především s ustanoveními § 2 a § 3 o. z.
11. K otázkám ad c) a ad d) pak dovolatelka připomněla, že z pouhého společného oplocení nelze vyloučit nepoctivý úmysl žalobců, a to zejména vzhledem ke vzájemné výměře pozemků, kdy pozemek parc. č. XY svou výměrou přesahuje 100 % výměry pozemku, který byl předmětem převodu. Šlo o přehledný terén a pravidelný tvar pozemku, v zásadě není možné, aby došlo k jakémusi vizuálnímu zkreslení, ze kterého by nebyl zřejmý zmiňovaný nepoměr mezi velikostí pozemků. Žalobci měli k dispozici znalecký posudek, muselo jim být zjevné, že vykonávají právo, které jim nenáleží. Žalovaná poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3770/2020, které se týkají institutu vydržení v souvislosti s poměrem výměr pozemků, kde se jako maximální hranice uvádí 50 %. Uvedla rovněž, že oba sousední pozemky netvoří funkční celek, který by bylo nutno zachovat v rámci funkčnosti pozemku parc. č. XY. Sporný pozemek lze zcela jednoduše oddělit od pozemku žalobců a nebude nikterak dotčena funkčnost či hodnota pozemku, který žalobci řádně nabyli dle kupní smlouvy, tedy pozemek o výměře 1 154 m2.
12. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
16. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné. K otázce vydržení vlastnického práva k pozemkům, vydaným v restitučním řízení, a k jejich (údajně jinému) právnímu režimu, k tvrzenému rozporu rozsudku odvolacího soudu s dobrými mravy a odstranění „tvrdosti zákona“ při posouzení vydržení – otázky ad a) a b).
17. Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15; toto usnesení je – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního osudu – na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Řešení této otázky (viz text kurzívou) jasně vyplývá z judikatury, nejde o otázku dovolacím soudem neřešenou a jejím prostřednictvím nemůže být založena přípustnost dovolání.
18. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, se prosadil závěr, že je třeba rozlišovat pozemky, jejichž držby se držitel chopil při porušení blokačního ustanovení (§ 5 odst. 3 zákona o půdě) na straně jedné, a pozemky, jejichž držby se chopil až poté, kdy byly vydány oprávněné osobě. V prvním případě lze podle judikatury prolomit blokační účinky zákona ve vztahu k vydržení jen zcela výjimečně (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 2269/20, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 518/2023), byť to zcela vyloučeno není (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2496/2016, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3384/16, odmítl, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 610/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2496/2016). Naproti tomu vydržení vlastnického práva k pozemku, který byl vydán v restituci oprávněným osobám, a poté se jeho držby chopila jiná osoba, podléhá již jen obecným předpisům o ochraně a nabývání vlastnického práva, tedy zejména § 1040 a § 1095 o. z. To vyplývá i z judikatury dovolacího soudu, která opakovaně připustila vydržení takového pozemku, aniž by vyžadovala nějaké zvláštní podmínky nad rámec ustanovení o vydržení. Lze tudíž shrnout, že originární nabytí vlastnického práva k věci dotčené restitučním nárokem nelze vyloučit ani v případech, kdy věc byla dříve převedena v rozporu s blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, ovšemže za striktního posouzení podmínek nabytí vlastnického práva, např. vydržením. Nabytí vlastnického práva k pozemkům vydržením při neplatnosti převodní smlouvy pro porušení blokačního ustanovení restitučních zákonů není vyloučeno ani samotnou okolností, že k pozemkům byl uplatněn restituční nárok.
19. Obecně platí zásada, dle níž se rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno, včetně řízení restitučního (viz § 159a odst. 1 o. s. ř.). Je přitom nerozhodné, jakým způsobem osoba, jež se restitučního řízení neúčastnila, vlastnictví nabyla; mohla je nabýt i vydržením (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1266/2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007, či ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008).
20. V rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1266/2006 a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, vydaných v řízeních podle části třetí občanského soudního řádu (o určení vlastnického práva) se dovolací soud též zabýval otázkou účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti ve vztahu k vlastníkům nemovitostí, kteří se restitučního řízení neúčastnili. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným, než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na práva dosavadního vlastníka. Nabyla-li k nemovitosti vlastnické právo fyzická osoba, nelze přitom tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. V odkazovaných rozsudcích Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že z hlediska subjektivních mezí závaznosti správního rozhodnutí se i ve správním řízení uplatňuje zásada, dle níž se rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno [v podmínkách zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správním řádu), přiměřeným odkazem na § 159a odst. 1 o. s. ř.]. Současně uvedl, že je nerozhodné, jakým způsobem osoba, jež se restitučního řízení neúčastnila, vlastnictví nabyla; mohla je nabýt i vydržením. Možnosti vydržení nemovitosti, na kterou byl uplatněn restituční nárok, připouští i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005. To, že pozemek byl vydán v restituci, tedy nemůže ovlivnit práva jiných osob než účastníků restitučního řízení.
21. Připouští-li judikatura nabytí vlastnického práva vydržením k věci, na kterou byl uplatněn restituční nárok, o kterém ještě nebylo rozhodnuto, musí to nutně platit tím více o vydržení nemovitosti, která byla vydána v restituci, avšak vlastník (oprávněná osoba) se její držby nechopil, ať již z jakéhokoliv důvodu (ve smyslu argumentu logického výklad a maiori ad minus). Zákon o půdě nevylučuje držbu a vydržení nemovitostí, kterých se týká (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 24 Cdo 507/98).
22. Z uvedeného se podává, že podle judikatury lze nabýt vlastnické právo vydržením i k věci vydané oprávněné osobě podle zákona o půdě. Ten, kdo se takto stane vlastníkem, má stejná práva jako každý jiný vlastník; splní-li podmínky vydržení, nemůže zabránit nabytí vlastnického práva to, že jde o věc (již dříve) restituovanou.
23. Dovolatelka odkazuje na ustanovení § 2 odst. 1 a odst. 3 o. z. a tvrdí, že z těchto ustanovení vyplývá jiný pohled na restituované pozemky. 24. „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit“ (§ 2 odst. 1 o. z.). „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“ (§ 2 odst. 3 o. z.). „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“ (článek 11 odst. 1, věta první a druhá Listiny základních práv a svobod – dále „Listina“).
25. Již zákon č. 40/1964 Sb. v § 124 deklaroval, že „všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana“. Toto ustanovení zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nepřevzal, zjevně proto, že stejnou normu obsahuje článek 11 odst. 1 Listiny, čímž je zvýrazněn ústavní aspekt vlastnické ochrany. Dnes je bezvýjimečně garantována rovná ochrana vlastnického práva (nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14). Byť tento závěr byl v označeném nálezu vysloven v jiné souvislosti, má zjevně obecnou platnost. Dovolací soud si je vědom toho, že při vydání pozemku v restitučním řízení jde o nápravu křivd způsobených státem v tzv. rozhodné době, což předznamenává podobu a charakter restitučního řízení, jakož i akcent na výkladové pravidlo ex favore restitutionis; to však nemůže znamenat, že i po několika desetiletích po vydání pozemku (zde po uplynutí doby potřebné k mimořádnému vydržení) může pro takové pozemky s přihlédnutím k § 2 odst. 1 a odst. 3 o. z. platit jiný právní režim než pro ostatní pozemky. Takový postup by - při splnění jinak stejných podmínek - vytvořil v rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny nejen dvě kategorie pozemků, ale i jejich držitelů a vlastníků; rozděloval by tak subjekty soukromého práva nestejných kategorií. Takový přístup není možno přijmout (viz výše zmíněný nález Ústavního soudu). Něco jiného je postup soudu při nápravě křivd způsobených státem, a něco jiného právní režim věcí dříve v restituci vydaných. Po vydání věci se již plně uplatní zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna) a jejich vlastnický režim je stejný jako u jakýchkoliv jiných pozemků.
26. Otázku (již dříve rozhodovací praxí řešenou), jaký má vliv to, že pozemek byl vydán v restitučním řízení na práva osob, které nebyly jeho účastníky, resp. zda uvedená skutečnost mění jeho právní režim, tak odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
27. Dovolatelka dále klade otázku, zda „názor odvolacího soudu lze posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy“. Nejde ovšem o otázku v judikatuře neřešenou a v souvislosti s jejím řešením v poměrech projednávané věci nelze dovolání označit za přípustné.
28. V usnesení ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, Nejvyšší soud vyslovil, že „námitka, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou v rozporu s dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy, není však možné (na rozdíl od právních úkonů účastníků) hodnotit je z hlediska mravnosti". Zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů; ten by bylo možno použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými mravy v rozporu (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 366/2010). Nadto v dovolací praxi Nejvyššího soudu je stále pevně ukotven závěr, že ani uplatnění žaloby na určení vlastnictví (spoluvlastnictví), tedy procesní jednání účastníka soukromoprávního vztahu, nemůže být zásadně posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004).
29. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka volající po odstranění „tvrdosti zákona“ při posouzení vydržení. Řešení předestřené otázky vyplývá z obecněji formulovaných judikatorních konkluzí. Připouští-li se totiž obecně vydržení restituované nemovitosti, resp. I nemovitosti, na kterou byl uplatněn restituční nárok, pak samotná okolnost, že byla vydržena, nemůže založit „tvrdost zákona“. Dovolatelka tuto námitku navíc nijak nerozvádí. Lze jen poznamenat, že - podobně jako v případě dobrých mravů - nelze při splnění podmínek pro vydržení jej anulovat s odkazem na „tvrdost zákona“; takový postup by byl v příkrém rozporu s ústavně garantovanou rovností vlastnického práva každého vlastníka, jež má stejný zákonný obsah a ochranu (článek 11 odst. 1 Listiny).
30. Jak uvedeno výše, podle již existující judikatury Nejvyššího soudu nemůže okolnost, že pozemek byl dříve vydán oprávněným osobám v restitučním řízení, ovlivnit jeho další právní režim. K mimořádnému vydržení „připloceného“ pozemku – otázky ad c) a d)
31. Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že žalovaná popírá i bez ohledu na restituční souvislosti také splnění podmínek pro mimořádné vydržení. Dovolatelka klade otázku, zda „lze bez dalšího považovat za správný právní závěr odvolacího soudu, že nepoctivý úmysl žalobců musí být dovozen striktně a nepoctivý úmysl žalobců nelze dovodit (ani s přihlédnutím k publikovaným závěrům Nejvyššího soudu ČR, na které žalovaná odkazovala) z rozlohy pozemku o více jak 100 % větší oproti pozemku nabývanému“; takto položená otázka přípustnost dovolání nezakládá.
32. Žalovaná patrně v souvislosti s vymezenou otázkou reaguje na tuto větu z rozsudku odvolacího soudu: „Nicméně ani z rozhodnutí, jímž argumentuje žalovaná (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022; všechna odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách / www.nsoud.cz/), kde je problematika nepoctivého úmyslu podrobně rozebírána, nelze dovodit striktní závěr, že větší rozloha pozemku, jejíž držby se ujímá, oproti výměře pozemku, který nabyl, vždy svědčí o nepoctivém úmyslu nabyvatele“. Uvedené konstatování odvolacího soudu je v souladu s rozhodnutími dovolacího soudu jím uvedenými a podává se i z dalších rozhodnutí.
33. Dovolatelka (formou otázky) tvrdí, že závěr o tom, že lze vydržet pozemek o výměře přesahující 100 % pozemku koupeného, je v rozporu s „publikovanými závěry“ dovolacího soudu.
34. V rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, Nejvyšší soud vyložil, že při hodnocení poměru výměry pozemku koupeného a drženého lze přihlédnout i k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 obč. zák., ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. Vzhledem k tomu, že každý případ je „individuální“, nelze v každé věci trvat na splnění všech podmínek, které v minulosti judikatura uvedla v konkrétních věcech jako předpoklad vydržení; při posuzování mimořádného vydržení lze ke starší judikatuře přihlédnout, nelze ji však přejímat bezezbytku.
35. Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1, věta druhá o. z., neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá; nutný je nepoctivý úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu.
36. Jestliže byl poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci. Výslednou úvahu odvolacího soudu dovolací soud zpochybní jen, bude-li zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
37. Nelze souhlasit s tím, že by dovolací soud výjimečně nepřipustil (přísněji posuzovanou) oprávněnou držbu předpokládající dobrou víru držitele v případě, že držený pozemek převyšoval výměru pozemku koupeného; tím spíše to neplatí pro držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“.
38. Omluvitelnost omylu při překročení výměry nabytého pozemku o více jak 100 % připustil Nejvyšší soud jen zcela výjimečně, byly-li pro to dány mimořádné okolnosti případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005). Šlo například o situaci, v níž byl sporný pozemek od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců žalobce a byl jimi užíván jako součást jejich pozemku, přiléhajícího k jejich domu. Tento pozemek neměl samostatný přístup a přístup po vydržecí dobu byl a stále je pouze z usedlosti žalobce. Žalobce přitom nenabýval pozemek, který by neznal, ale pozemek na něj byl po polovinách převeden osobami blízkými, přičemž šlo o pozemek bezprostředně rodinou užívaný; neměl tudíž důvod zajímat se o jeho parametry. Nadto v titulu vydržení (postupní smlouvě) nebyla nijak zmíněna výměra pozemků nabývaných žalobcem [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004).
39. Obdobně v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1004/2009, shledal Nejvyšší soud, že konkrétní okolnosti případu (vyvolání důvěry samotným převodcem, který umožnil užívat již rok před převodem uzavřený funkční celek, dále blízké vztahy mezi převodci a nabyvateli, nepřehlednost a svažitost pozemku, utvrzení znalcem, dlouhodobá nečinností původního vlastníka, který byl na rozpor upozorněn vydržitelem po více jak 20 letech od nerušeného užívání) převažují nad kritériem poměru velikosti koupených pozemků k velikosti pozemků skutečně užívaných, které je jinak nejvýznamnějším kritériem pro posuzování obdobných sporů.
40. Dovolatelka bez bližšího upřesnění „poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3770/2020, které se týkají institutu vydržení v souvislosti s poměrem výměr pozemků, kde se jako maximální hranice uvádí 50 %“, a - opět bez podrobnější konkretizace - tvrdí, že „odvolací soud také dostatečně nezohlednil právní závěr Nejvyššího soudu 22 Cdo 3387/2021“.
41. V usnesení ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3770/2020, se uvádí: „Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004). Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko. Každý případ je třeba posoudit individuálně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007)“; z citované konkluze tedy nevyplývá, že by se „uváděla maximální hranice 50 %“.
42. K údajnému nepřihlédnutí odvolacího soudu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovanému pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dovolatelka jen připojuje citaci: „Že v § 1095 o. z. nejde o nepoctivou držbu (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), se podává i z toho, že ke kvalifikaci držby jako nepoctivé se nutně nevyžaduje ‚nepoctivý úmysl?‘; zpravidla postačí i nedbalost, pokud držiteli musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Není zřejmé, v čem by mělo spočívat nepřihlédnutí k tomuto právnímu názoru, ze kterého naopak vyplývá mnohem benevolentnější hodnocení podmínek vydržení mimořádného oproti vydržení řádnému.
43. Přípustnost dovolání nezakládá ani řešení otázky, „zda může být správný právní závěr odvolacího soudu, že nelze dovodit, že žalobce o rozdílu výměry musel vědět a přitom, se odvolací soud kromě výměry nezabýval namítaným různým způsobem využití pozemků, kdy jeden je pozemkem stavebním a druhý travnatou plochou“.
44. K tomuto vymezení otázky je třeba v první řadě uvést, že role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Má-li dovolatel zdůvodnit,
proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání - a to v souvislosti s některým z předpokladů přípustnosti dovolání - alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatelkou položená otázka zmíněné požadavky nesplňuje, neboť z jejího znění nelze dovodit, že by její řešení mělo obecnější judikatorní přesah.
45. Již bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení označené otázky uvádí dovolací soud následující. Kupní smlouva, kterou žalobci nabyli pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako „stavební plocha“, odkázala na znalecký posudek ze dne 18. 2. 1998, č. 2479/56/98, vypracovaný Petrem Lázinkou (bod II. kupní smlouvy, č. l. 12 spisu). Znalec však do ocenění zahrnul nejen oplocení obou pozemků, ale i trvalé porosty (str. 11 posudku, č. l. 10 spisu). Tedy z posudku se podávalo, že předmětem převodu je nejen zastavěná plocha, ale i nezastavěný pozemek (příp. jeho nezastavěná část), na kterém jsou porosty; kupující tedy mohl považovat za předmět ocenění, a tedy i převodu, i část pozemku způsobilou k zemědělskému či podobnému užití (zahrádka u rodinného domu). Z toho, že jeden pozemek byl evidován v katastru nemovitostí jako stavební a druhý byl zatravněn tedy nutně nevyplývalo, že jde o dva různé pozemky; o tuto skutečnost tak nelze závěr o nepoctivém úmyslu žalobců opřít.
46. Sluší se již jen na okraj dodat, že odvolací soud sice neuvedl, zda přístup na sporný pozemek byl možný jen z usedlosti držitele, nicméně vzhledem ke společnému oplocení se tato možnost jeví jako velmi pravděpodobná; ostatně žalobci na ni upozornili i ve vyjádření k odvolání žalované.
47. Lze shrnout: I když v této věci jde vzhledem k poměru rozlohy koupeného a skutečně drženého pozemku o hraniční věc, nelze považovat úvahu odvolacího soudu o nedostatku nepoctivého úmyslu žalobců a o mimořádném vydržení za zjevně nepřiměřenou. Sporný pozemek byl již od roku 1961 připlocen k pozemku, který žalobci skutečně koupili, a byl s ním užíván; bylo zachováno i původní oplocení. I znalecký posudek, který si prodávající nechal ještě před prodejem nemovitosti žalobcům vypracovat, a který měli žalobci k dispozici, oceňoval nemovitost včetně celého oplocení, a ani z něj tedy nebylo zřejmé, že by toto oplocení, jehož hodnota byla zahrnuta do kupní ceny nemovitosti, mělo připlocovat pozemek, který není předmětem koupě; žalobci tak jednali v důvěře ve znalecký posudek, na jejich omylu se znalec podílel.
Prodávající společnost jim pozemek předala v rámci oplocení, o tom, že je připlocen i sousední pozemek, je neinformovala. Při posuzování úmyslu žalobců při uchopení držby sousedního pozemku či jeho části pak lze sice přihlédnout k judikatuře Nejvyššího soudu reflektující aplikační poměry § 130 odst. 1 obč. zák., ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat benevolentněji; nestačí nedbalost držitele při uchopení držby (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Důkazní břemeno o tom, že žalobci se uchopili držby v nepoctivém úmyslu, leželo na žalované (viz § 1095 o. z.). Toto břemeno však neunesla, neboť její námitky uplatněnou argumentací obsahově odpovídaly tvrzením o „pouhé“ nedbalosti žalobců při uchopení držby.
48. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání (směřovalo-li proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující věcný výrok první rozsudku soudu prvního stupně), podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
49. Protože dovolatelka uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku druhém o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
50. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu