U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce
Ing. L. R., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7,
Holešovice, Pplk. Sochora 740/34, proti žalovaným 1) J. T., a 2) J. T.,
zastoupeným Mgr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14.
října 496/13, za účasti hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2/2, jako vedlejšího účastníka na straně žalovavých, zastoupeného JUDr.
Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C
168/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.
října 2015, č. j. 70 Co 319/2015-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 1. února
2016, č. j. 70 Co 319/2015-194) Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 24. června 2015, č. j. 47 C 168/2011-145, tak, že se
zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 137/7 a
137/16 v kat. území N. u Ř., a současně určil, že vlastníky předmětných pozemků
jsou žalovaní (že pozemky jsou v jejich společném jmění manželů).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž obsáhle
zrekapituloval dosavadní průběh řízení, spolu se závěry soudů obou stupňů.
Přípustnost dovolání vymezil citací textu ustanovení § 237 občanského soudního
řádu, dodávaje, že „jako otázku zásadního právního významu“ pokládá, „zdali za
situace, kdy Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha, svým rozhodnutím
č. j. PÚ 8081/3 ze dne 17. 5. 2010, vydalo žalobci majetek, o nějž žádal,
obstojí závěr odvolacího soudu, že zatímco žalobce pozbude pouze pozemku, jenž
měl v době odnětí charakter zemědělské půdy a za který může navíc dostat
náhradu dle zákona, žalovaní by pozbyli stavební pozemek, na němž postavili
rodinný dům, jenž řadu let užívají k uspokojování svých bytových potřeb a bylo
by tak zcela zásadním způsobem zasaženo do jejich právní jistoty, neboť by se
jimi postavený dům rázem ocitl na cizím pozemku, a s takovou situací může být
spojena řada právních i reálných komplikací“.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání konkrétně vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části); k vymezení přípustnosti
dovolání srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 21.
ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV.
ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze
dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. prosince 2014,
sp. zn. IV. ÚS 266/14, nebo usnesení ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS
2967/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není (od 1. ledna 2013) budována
na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Příslušná pasáž dovolání, v níž dovolatel citoval text ustanovení § 237 o. s.
ř. – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, přičemž požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání
dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z
obsahového hlediska).
Ovšem ani dovolatelem položená otázka (vymezený dovolací důvod, jímž je
dovolací soud vázán; srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jde toliko o podpůrnou
argumentaci odvolacího soudu (co do praktických důsledků rozhodnutí pro každou
z procesních stran) a na řešení položené otázky rozhodnutí odvolacího soudu
založeno není. To vychází z posouzení – ve vazbě na konkrétní skutková zjištění
projednávané věci – že žalovaní coby oprávnění držitelé pozemků nabyli
vlastnické právo originárně vydržením (§ 130 odst. 1, § 134 odst. 1 obč. zák.),
byť byl k pozemkům již dříve uplatněn restituční nárok (a uzavřená převodní
smlouva je tak pro porušení blokačního ustanovení neplatná). Uvedený závěr není
v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž vyplývá, že
„pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k
ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat,
resp. její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která
nebyla účastníkem restitučního řízení“ (k tomu srovnej například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4503/2010, včetně další
judikatury uvedené v jeho odůvodnění; ústavní stížnost proti němu podanou
Ústavní soud odmítl usnesením dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 671/11).
Hodnocení dobré víry žalovaných, že jim předmětné pozemky patří (a z něj
následně dovozovaný závěr o nabytí vlastnického práva vydržením, při oprávněné
držbě trvající po dobu delší deseti let) je pak úzce spjat s konkrétními
skutkovými okolnostmi projednávané věci, jejichž kritika taktéž nemůže založit
přípustnost dovolání. Samotnou otázku dobré víry držitelů (žalovaných), že jim
pozemky patří, posuzují soudy nižších stupňů objektivně, nikoliv snad ryze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) držitelů (k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99,
publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49) a
uzavírají, že dobrá víra držitelů se v daném případě vztahovala i k okolnostem
nabytí vlastnického práva, tedy i k titulu, o jehož platnosti žalovaní neměli
(nemohli mít) po celou vydržecí dobu pochybnosti (nejenom s ohledem na zápis do
katastru nemovitostí či absenci povědomí o uplatněném restitučnímu nároku, kdy
– na straně druhé – žalobci nic nebránilo v tom, aby včasnou notifikací tuto
dobrou víru žalovaných narušil). Za těchto skutkových okolností – ve vztahu k
nyní projednávané věci – nelze pokládat úvahy soudů v nalézacím řízení za
zjevně nepřiměřené (k rozsahu dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry
držitele, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod C 1068, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 4227/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28
Cdo 364/2013).
Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1 věty
první o. s. ř.).
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. července 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu