28 Cdo 364/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2,
zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská
1799/4, proti žalovanému STAVBA Praha družstvo, IČ 000 27 707, se sídlem v
Praze 3, Sudoměřská 32, o 1.127.456,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp. zn. 8 C 555/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. srpna 2012, č. j. 51 Co 105/2012-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení částky 1.127.456,- Kč s odůvodněním,
že se podle ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. stal vlastníkem pozemků,
které jsou součástí areálu žalovaného, jenž je fakticky a bezplatně užívá, čímž
se na jeho úkor bezdůvodně obohacuje. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 8 C
555/2009-197, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení
částky 1.127.456,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok
II.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že žalobce
je v katastru nemovitostí uveden jako vlastník pozemků parc. č. 804/1, 804/42 a
804/46, v k. ú. K. (dále jen „pozemky“ nebo „předmětné pozemky“), přičemž
vlastnické právo k nim bylo do katastru nemovitostí zapsáno podle zákona č. 172/1991 Sb. Dále měl soud za prokázané, že předmětné pozemky jsou součástí
areálu provozovaného žalovaným a že stavební pozemky parc. č. 804/42 a 804/46
byly do katastru nemovitostí zapsány až v roce 1998 na základě žádosti
žalovaného o zápis staveb – přístřešku (nacházejícího se na pozemku parc. č. 804/42) a skladu hořlavých kapalin a plynů (nacházejícího se na pozemku parc. č. 804/46), jež vlastnicky náleží žalovanému. V obou případech se jedná o
stavby povolené, první z nich (přístřešek) byla dokončena v prosinci 1988 a
druhá (sklad hořlavých kapalin a plynů) byla kolaudována dne 30. 9. 1987. Část
pozemku parc. č. 804/1 pak slouží jako příjezdová (panelová) komunikace a
manipulační plocha k uvedeným stavbám, které byly vybudovány rovněž v
osmdesátých letech minulého století. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že předmětné pozemky nemohly do
vlastnictví žalobce přejít podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť jde o
pozemky, které byly před rozhodným datem (tj. dnem 24. 5. 1991) zcela zastavěny
dokončenými stavbami, jež vlastnicky náleží žalovanému. Pozemky parc. č. 804/42
a 804/46 jsou zastavěny stavbami a část pozemku parc. č. 804/1, která je
předmětem žaloby, je nezbytná k možnosti využití staveb na uvedených pozemcích,
a k tomuto účelu je od doby výstavby budov skutečně užívána. S uvedenými
stavbami tedy tvoří jeden funkční celek, a proto se podle § 2 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. pro jeho účely považuje za pozemek zastavěný. Pro úplnost pak soud
dodal, že vlastnictví k pozemkům na žalobce nemohlo přejít ani podle ustanovení
§ 1 citovaného zákona, jelikož ten k nim nevykonával právo hospodaření. Vlastnické právo k pozemkům pak nenabyl ani vydržením podle § 134 obč. zák.,
neboť u něj nelze dovodit existenci dobré víry jako jedné z podmínek vydržení. K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 17. srpna 2012, č. j. 51 Co 105/2012-227, potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce není vlastníkem předmětných
pozemků, neboť vlastnictví k nim na něj nepřešlo podle § 2 zákona č. 172/1991
Sb., jelikož se jedná o pozemky, které byly zastavěny ještě před účinností
zákona č.
172/1991 Sb., tyto stavby jsou ve vlastnictví právnické osoby
(žalovaného) a část dalšího pozemku s nimi tvoří jeden funkční celek, a (i když
to odvolací soud výslovně nezmínil, vyplývá to z převzetí závěru soudu prvního
stupně o tom, že žalobce vlastníkem pozemků není) vlastnictví žalobce nenabyl
ani vydržením. Žalobce se proto nemůže domáhat po žalovaném vydání bezdůvodného
obohacení za užívání předmětných pozemků (bez právního důvodu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že
mu „nepřiznal nabytí“ vlastnického práva k předmětným pozemkům na základě
ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. či vydržení. Nesprávnost napadeného
rozsudku spatřuje v tom, že ten potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by
soud provedl navrhované důkazy, čímž tak neúplně zjistil skutkový stav věci. Soudy měly podle něj k důkazům provést znalecký posudek, jímž mělo být
prokázáno skutečné stáří staveb nacházejících se na předmětných pozemcích, jako
zásadní podmínky svědčící proti přechodu pozemků do jeho vlastnictví podle § 2
zákona č. 172/1991 Sb. Dále tvrdí, že uplynula zákonná desetiletá lhůta
potřebná k vydržení vlastnického práva k pozemkům a po tuto dobu byl v dobré
víře, že předmětné pozemky jsou v jeho vlastnictví, přičemž zdůrazňuje, že
žalovanému se nepodařilo vyvrátit existenci jeho dobré víry. Připomíná, že se z
objektivních důvodů domníval, že je vlastníkem předmětných pozemků právě na
základě ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb., k čemuž podle něj přispěla i
skutečnost, že z výpisu z katastru nemovitostí se podává, že pozemky jsou
nezastavěné. Po celou dobu pak měl vůli nakládat s nimi jako s věcí vlastní,
když je měl zavedeny ve své evidenci, platil za ně daň z nemovitosti, byl
účastníkem správních řízení z titulu vlastníka a zejména jednal v důvěře v
zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí. Trvá
proto na tom, že vlastnické právo nabyl vydržením a opačný závěr považuje za
příliš extenzivní, jenž není v souladu s dobrými mravy. S ohledem na shora
uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu,
obšírně vyvracel námitky žalobce, jež by podle něj měly vést k závěru o
vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, a navrhl, aby podané
dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci
samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací
soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně
aplikoval.
V obecné rovině se jeví nejdříve nutné uvést, že otázkou, za jakých podmínek
přechází majetek státu do vlastnictví obcí podle ustanovení § 2 zákona č.
172/1991 Sb., se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval,
přičemž ve vztahu k otázce zastavěnosti pozemků a otázce pozemků tvořících se
stavbou jeden funkční celek se jedná o judikaturu ustálenou (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo
3282/2010).
Namítá-li žalobce, že předmětné pozemky nebyly před rozhodným datem (tj. dnem
24. 5. 1991) zastavěny, je zřejmé, že takto jsou v podstatě uplatňovány námitky
vadného nebo nesprávného skutkového zjištění, nesprávného hodnocení provedených
důkazů a skutkových zjištění nemajících v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Zpochybňuje-li žalobce skutkové závěry odvolacího soudu o
zastavěnosti předmětných pozemků, jež se následně staly základem právního
posouzení věci (překážka přechodu vlastnictví pozemků ve smyslu § 2 zákona č.
172/1991 Sb.), přehlíží, že tak lze činit toliko prostřednictvím dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který mu však v daném případě
k dispozici není (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Vytýká-li žalobce soudům rovněž to, že neprovedly jím navržený důkaz (znalecký
posudek k prokázání stáří staveb), jedná se o namítanou vadu řízení, k níž
nemůže být za dané procesní situace vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3, části
věty za středníkem, o. s. ř. přihlédnuto. Námitka, že soudy pochybily,
neprovedly-li důkaz jím navržený, totiž směřuje k možné vadě řízení, tj.
dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž zpravidla není
způsobilý založit zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 3078, CD 1/2005) s výjimkou případů, v nichž jde o
výklad procesních předpisů, který by učinil z napadeného rozsudku zásadní
rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp.
zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 3339, CD 3/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února
2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008), což ovšem není posuzovaný případ.
Nadto lze uvést, že v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 o. s. ř. je na úvaze
soudu, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž nepovažuje-li provedení
navrhovaných důkazů za přínosné pro objasnění skutkových tvrzení účastníků,
není povinen je provádět, jeho povinností je pouze tento postup objasnit v
odůvodnění svého rozhodnutí dle § 157 o. s. ř., což odvolací soud ve svém
rozhodnutí učinil (i za pomoci odkazu na odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně – strana 5 odstavec čtvrtý rozsudku obvodního soudu a strany 6 a 7
dovoláním napadeného rozsudku).
Tvrdí-li dále žalobce, že byl v dobré víře, že mu předmětné pozemky patří, a to
minimálně po dobu deseti let, a proto k nim vydržel vlastnické právo, je třeba
poukázat na to, že na posouzení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu
založeno vskutku je, i když především odkazem na správnost úvah soudu prvního
stupně (viz strana 7 odůvodnění napadeného rozsudku). Přes výše uvedené, dle
něhož k námitkám zpochybňujícím skutková zjištění za dané procesní situace
přihlédnout nelze (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), považuje Nejvyšší soud za
vhodné zmínit následující. Byť žalobce výslovně uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti podle obsahu námitek
zpochybňuje i v tomto směru zejména skutková zjištění a podávává svou vlastní
verzi skutkového stavu. Tyto námitky pak ústí ve zpochybnění závěru, že nebyl
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětné pozemky patří.
Dovolací soud však opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré
víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1068). V řízení o posouzení
oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru tak její nedostatek. Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená (viz obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8610). Soud prvního stupně, který se této
problematice výslovně věnoval, dospěl k závěru, že žalobce vlastnické právo k
pozemkům nenabyl ani vydržením, závěr o nedostatku objektivně dané dobré víry
řádně vysvětlil a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Nadto se jeví vhodným
dodat, že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva,
jehož obsah vykonává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května
2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 1176), přičemž i tyto závěry soud prvního stupně plně
respektoval což je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, na něž pak odkázal ve
svém rozhodnutí soud odvolací.
S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo,
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu