28 Cdo 3282/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický, v. v. i., se
sídlem Ústecká 98, Zdiby, zastoupený JUDr. Vladimírem Prášilem, bytem Tusarova
25, Praha 7, proti žalované: Obec Stříbrná Skalice, se sídlem Stříbrná Skalice,
Sázavská 323, zastoupená JUDr. Ivou Kunešovou, advokátkou se sídlem Praha 3,
Husinecká 3, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 84/2006, o dovolání proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, č. j. 28 Co 591/2009-190, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že vlastníkem předmětných pozemků (pozemek
parc.č. 592, 597/2 a pozemky ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr
č. 587, 592, 594, 595 a 596, všechny v katastrálním území K., obec Stříbrná
Skalice, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrální pracoviště Kolín) určil žalobce. Ve výroku II. a III.
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soud obou stupňů, přičemž
povinnost k jejich úhradě uložil žalované.
Ve věci se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že výše
specifikované pozemky jsou v jeho vlastnictví. Domníval se, že nezákonným
postupem Katastrálního úřadu pro středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín
došlo k poškození jeho práv garantovaných zákonem a jeho právního postavení ve
vztahu ke sporným nemovitostem. Tento katastrální úřad zapsal jako vlastníka
předmětných pozemků žalovanou, a to na základě prohlášení starosty obce
Stříbrná Skalice. Svůj nárok na určení opíral o naléhavý právní zájem podané
žaloby (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Žalovaná k tomuto uvedla, že vlastnictví k
předmětným pozemkům nabyla ze zákona, ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí. Předmětné nezastavěné pozemky byly k rozhodnému datu, tj.
31.12.1949 ve vlastnictví obce Kostelní Střímelice, jejíž právní nástupkyní je
právě žalovaná. Pozemky podle názoru žalované netvoří jeden funkční celek –
areál Geodetické observatoře Pecný – jak tvrdí žalobce, jsou zcela nevyužity a
se stavbami funkčně vůbec nesouvisí.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ve věci k tomu závěru, že
předmětné nemovitosti byly v historickém vlastnictví žalované k datu
31.12.1949. S ohledem na ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. - § 2 odst. 1 písm.
a) - tj. ke dni jeho účinnosti (24.5.1991), přešly ze zákona pozemky do
vlastnictví žalované. Předmětné pozemky tedy, v souladu s tvrzení žalované,
označil po právní stránce jako nezastavěné. K podané žalobě navíc uvedl, že
námitky žalobce týkající se údajně nezákonného postupu místně příslušného
katastrálního úřadu (viz. výše) nemohly před soudem obstát, protože o záznamu
práva rozhoduje katastrální úřad ve správním řízení. Pokud se tedy žalobce
dovolával nezákonnosti takového postupu, měl podat žalobu podle části páté o.
s. ř., a nikoliv domáhat se nápravy v řízení podle § 80 písm. c) o. s. ř. Soud
prvního stupně tak žalobu zamítl a povinnost nahradit náklady řízení uložil
neúspěšnému žalobci.
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil pouze v tom ohledu,
že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným
nemovitostem. Následně však doplnil dokazování k tvrzení žalobce, že předmětné
pozemky jsou pozemky zastavěnými, protože tvoří se stavbami v areálu Geodetické
observatoře Pecný, pracoviště Skalka, jeden funkční celek. S ohledem na
skutečnosti, zjištěné z obsahů map vyhotovených zaměstnancem žalobce a ze
zřizovací listiny žalobce ze dne 13.6.2006, dospěl odvolací soud k odlišným
právním závěrům, než soud prvního stupně. Za prokázanou soud považoval
skutečnost, že na předmětných pozemcích byly po roce 1949 postaveny stavby,
které ve svém komplexu tvoří areál Geodetické observatoře Pecný pracoviště
Skalka, v důsledku čehož nepřicházela v úvahu aplikace § 2 odst. 1 písm. b),
c), a d) zákona č. 172/1991 Sb. U samotných pozemků je rozhodující, zda se k
datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. jednalo o pozemky zastavěné ve smyslu § 2
odst. 2 písm. a) tamtéž. Následně soud vyložil pojem stavby a odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 287/2001 o zastavěnosti pozemku. Na
závěr odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně ohledně
vlastnictví předmětných pozemků a určil, že jejich vlastníkem je žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm poukázala na
skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou, jak předmětné pozemky
souvisejí s konkrétní budovou; nevypořádal se rovněž s výsledkem ohledání na
místě samém provedeným soudem prvního stupně. Žalobce podle tvrzení žalované
nabízí některé budovy (tzv. okály) vystavěné na předmětných pozemích
prostřednictvím cestovní kanceláře k pronájmu třetím osobám jako rekreační
objekty, přičemž spolu s tím jsou nabízeny k rekreaci i další pozemky v areálu.
Dále se žalovaná vyjádřila k existenci geodetických bodů umístěných na
předmětných pozemích, přičemž k tomuto uvedla, že odvolací soud se nezabýval
ani otázkou, zda se jedná o značky geodetických bodů ve smyslu zákona č.
200/1994 Sb. a zda jsou tyto značky evidovány příslušnými orgány státní správy
dle zákona č. 359/1992 Sb. Soud se nezabýval ani otázkou, zda stavby bodů
tvořených kvádry, které jsou stavbami podle zákona č. 50/1976 Sb. i podle
zákona č. 18/2006 Sb., byly pořízeny na základě územního rozhodnutí. Navíc
podle názoru žalované případné prováděné měření s využitím geodetických bodů a
dalších zařízení nemůže ovlivnit rozhodnutí o jejich vlastnictví žalobcem; pro
tuto činnost není samo vlastnictví pozemků podmiňující (k tomu § 8 zákona č.
200/1994 Sb.). Žalovaná rovněž upozornila na to, že odvolací soud v rozporu s
provedeným dokazování provedeným soudem prvního stupně vzal za prokázané, že
kolem observatoře Pecný bylo vyhlášeno chráněné území a stavební uzávěra. V
platném územním plánu obce Stříbrná Skalice č. 1/2001 však žádná ochranná písma
v této oblasti nejsou. Na závěr s ohledem na uvedené skutečnosti žalovaná
navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání včas
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaná
dovozovala s ohledem na diformitu rozsudků soudu prvního a druhého stupně z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod, jak vyplývá z textu
dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.
(tvrzené nesprávné právní posouzení věci, procesní vady s následkem nesprávného
rozhodnutí, rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolání je přípustné, nikoli však důvodné.
Dovolací soud vzal na základě závěrů obou soudů za prokázané, že předmětné
pozemky byly k rozhodnému datu, tj. 31.12.1949, ve vlastnictví obce Kostelní
Střímelice, jejíž právní nástupkyní se stala žalovaná. Za prokázanou vzal
rovněž skutečnost, že k datu 24.5.1991 byla v katastru nemovitostí evidována
jako vlastník předmětných nemovitostí Česká republika s tím, že příslušnost
hospodařit s majetkem státu měl v té době Výzkumný ústav geodetický,
kartografický a topografický. Z uvedeného (ve spojení s dalšími skutečnostmi)
tak soud prvního stupně dovodil, že předmětné pozemky byly tzv. historickým
vlastnictvím žalované a její vlastnické právo evidované v příslušném katastru
nemovitostí potvrdil.
Na rozdíl od právních závěrů soudu prvního stupně se soud odvolací se zabýval
otázkou nezastavěnosti, resp. zastavěnosti předmětných pozemků. V tomto ohledu
dospěl k závěru, že po roce 1949 (konkrétně v letech 1967 až 1978) byly na
předmětných pozemcích postaveny stavby – provozní budovy, observatoř, knihovna,
testovací základny, geodetické body, inženýrské sítě, komunikace, oplocení -,
které ve svém komplexu tvoří areál Geodetické observatoře Pecný, pracoviště
Skalka. Podle názoru odvolacího soudu a s přihlédnutím k rozsahu, provázanosti
a významu hlavní činnosti žalobce, kam náleží mj. zajištění provozu Geodetické
observatoře Pecný, pracoviště Skalka, tvoří sporné pozemky se stavbami na nich
postavenými (tj. vlastní observatoř, provozní budovy, které slouží k
sumarizaci, zpracování a vyhodnocení informací získaných prostřednictvím
geodetických bodů) jeden funkční celek. V rozporu se závěry soudu prvního
stupně tak dovolací soud uzavřel, že předmětné pozemky nemohly přejí do
vlastnictví obce, protože se jedná o pozemky, které tvoří jeden funkční celek s
budovami na nich postavenými a jako takové jsou ve vlastnictví žalobce (§ 2
odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.).
Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví
obcí dnem účinnosti uvedeného zákona, tj. 24.5.1991, pozemky nezastavěné. Při
posouzení dané věci je třeba vyjít z toho, zda posoudit předmětné pozemky jako
zastavěné či nezastavěné ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení, případně
ustanovení s ním souvisejících.
Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. se za zastavěné pozemky
považují mimo jiné pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek. Funkčním
celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a
dále přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 28 Cdo 3668/2009). Uvedenou
problematikou funkčních pozemkových celků (konkrétně pro restituční účely), se
Nejvyšší soud již opakovaně zabýval a vypořádal se s ní ve svých rozhodnutích,
např. pod sp.zn. 28 Cdo 3073/2007, 22 Cdo 1898/2005, 28 Cdo 1608/2004 a
dalšími.
Vzhledem tomu, že dovolací soud je soudem právního přezkumu a nikoliv soudem
nalézacím (srov. Rc 8/1994), je povinen respektovat důkazní zjištění odvolacího
soudu, kterým je vázán. Ustanovení § 243a o. s. ř. zapovídá dovolacímu soudu
provádět přímo důkazy k meritu věci (lze to pouze k prokázání dovolacích
důvodů) a dovolací soud tak musí vycházet z toho skutkového základu věci, jenž
vyplývá ze zhodnocení důkazů v rozsudku odvolací instance (včetně případných
odkazů na důkazní zjištění prvostupňového soudu).
Dovolatelka však požaduje po Nejvyšším soudu úplnou revizi dokazování ve věci
včetně změny či doplnění stávajících důkazních zjištění. Namítá zejména, že
funkčnost areálu je narušena, resp. omezena dvěma domy s možností rekreačního
použití, že rozsáhlá výměra pozemků v areálu (zeleň) slouží k témuž účelu –
mimo předmět činnosti žalobce – a že existence chráněného území a stavební
uzávěry kolem observatoře není prokázána (odvolací soud zde důkazně vycházel z
předložených map, viz výše). Všechna tato tvrzení buď protiřečí důkazním
závěrům odvolacího soudu, nebo v nich nejsou obsažena.
Posouzení důvodnosti dovolání tu závisí nejen na hmotněprávním posouzení jeho
závěrů, ale v nemalé míře i na posouzení procesním. Ve věci došlo k
pozoruhodnému vývoji dokazování. Soud prvního stupně provedl k otázce
zastavěnosti pozemků (areálu) několik důkazů, které mají podle dovolatelky
svědčit v její prospěch, ale neučinil je v odůvodnění svého rozsudku součástí
svých důkazních zjištění. Naproti tomu odvolací soud doplnil dokazování dalšími
důkazy (mapy k areálu, jejich porovnání s katastrálním mapovým operátem) a z
nich dovodil dostatečně podrobná a úplná skutková zjištění, podle nichž se
jedná o areál – funkční celek, využívaný žalobcem (splněn tedy požadavek
zastavěnosti). Ve vztahu k důkazním zjištěním soudu prvního stupně zde neměl s
čím polemizovat.
Nejvyšší soud není toho názoru, že by měl v rámci mimořádného přezkumu (k jeho
zásadám viz výše) zasahovat do skutkových zjištění odvolací instance. Nedomnívá
se též, že by procesní pochybení soudu prvního stupně byl oprávněn potenciálně
napravit zrušením rozsudků obou instancí a vrácením věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Pro tento postup mu chybí zákonná opora; ustanovení § 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř. umožňuje tento postup jen v případě, že důvody
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně. O takovou situaci tu zcela zjevně nejde.
K otázce, zda pozemky tvoří se stavbami jeden funkční celek, dovolací soud
odkazuje na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a
usnesení, svazek 18, č. 89). Uvedený nález se týká restituce tělovýchovného
zařízení a Ústavní soud se v něm zabýval též otázkou možného oddělení části
pozemků. Mj. dovodil, že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá
vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Také
Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky
tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem nutno
rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a
dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky provozně
související celek bez přerušení (usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, Soubor
rozhodnutí NS, svazek 23, C 1668, a řada dalších). Dosti širokému pojetí areálu
jako funkčního celku z hlediska splnění požadavku zastavěnosti pozemků
neprotiřečí právní posouzení věci odvolacím soudem, vycházející z ustanovení §
2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.
Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud zamítl dovolání pro správnost rozsudku
odvolacího soudu (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Ve smyslu § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. nevznikly úspěšnému
žalobci, který se k dovolání nevyjádřil, v tomto řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu