Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Nardy Afry Nadine Mischke, zastoupené Dr. Stephanem Heidenhainem, advokátem, sídlem Laubova 2128/10, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1957/2025-192 ze dne 24. září 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Napadené usnesení bylo vydáno v řízení o stěžovatelčině návrhu na zahájení řízení o pozůstalosti. Stěžovatelčin otec, občan Spolkové republiky Německo, žil od 27. prosince 2021 do smrti X. 2023 v Seniorcentru X v D ("domov důchodců").
2. Okresní soud v Teplicích, v jehož soudním obvodu se obec D. nachází, usnesením č. j. 36 Nc 150/2023-47 ze dne 21. prosince 2023 rozhodl, že řízení o stěžovatelčině návrhu na zahájení řízení o pozůstalosti se zastavuje z důvodu nepříslušnosti Okresního soudu v Teplicích k takovému řízení. Okresní soud dovodil, že pobyt stěžovatelčina otce v domově důchodců nelze pokládat za obvyklý pobyt podle nařízení o dědictví nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 650/2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen "nařízení o dědictví") a české soudy tak nejsou příslušné k řízení o pozůstalosti.
Východiskem pro tento právní závěr bylo skutkové zjištění, že zdravotní stav otce stěžovatelky již v době, kdy začal pobývat v domově důchodců, byl takový, že otci neumožňoval, aby vyjadřoval svou vůli, kde by měl v úmyslu trvale bydlet; o přestěhování otce do domova důchodců rozhodla stěžovatelka. Sám otec rozhodnutí opustit Spolkovou republiku Německou nikdy nepřijal, k České republice ani neměl žádnou vazbu.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 84 Co 55/2024-63 ze dne 13. února 2024 usnesení okresního soudu potvrdil.
4. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 24 Cdo 1746/2024-103 ze dne 21. srpna 2024 zrušil usnesení okresního i krajského soudu pro zmatečnostní vadu spočívající v nesprávném obsazení soudu. Usnesení okresního soudu vydal soudce, ač tak měl učinit notář jako soudní komisař.
5. V dalším řízení okresní soud usnesením č. j. 36 D 1145/2024-113 ze dne 26. září 2024 pověřil JUDr. Veroniku Matějkovou, notářku v Teplicích, aby jako soudní komisařka provedla úkony (soudu prvního stupně) v řízení o pozůstalosti.
6. Okresní soud (rozhodující soudní komisařkou) usnesením č. j. 36 D 1145/2024-123 ze dne 16. prosince 2024 znovu řízení z důvodu nepříslušnosti zastavil.
7. Krajský soud k odvolání stěžovatelky usnesením č. j. 84 Co 23/2025-145 ze dne 4. března 2025 potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 16. prosince 2024.
8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud zamítl stěžovatelčino dovolání. Dovolání bylo přípustné pro řešení otázky výkladu pojmu "obvyklý pobyt" v čl. 4 nařízení o dědictví. Nejvyšší soud se ztotožnil s výkladem okresního a krajského soudu. Neshledal přitom důvod pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud měl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Upozorňuje rovněž na to, že německý soud ji informoval, že není příslušný k projednání dědictví po stěžovatelčinu otci.
10. Ústavněprávními aspekty povinnosti soudu položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru se Ústavní soud opakovaně v rozhodovací činnosti zabýval. Základním východiskem je, že unijní právo je právem podústavním a k jeho výkladu není proto Ústavní soud příslušný [nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. listopadu 2011 (N 202/63 SbNU 357), body 17 a 18]. Touto optikou Ústavní soud vykládá i přezkum povinnosti nepoložení předběžné otázky obecnými soudy - pouze zásadní a kvalifikované pochybení, znaky svévole nesoucí nepředložení předběžné otázky je porušením základních práv [nález sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. září 2018 (N 153/90 SbNU 483), bod 16].
11. Soudní dvůr v rozsudku CILFIT C-283/81 ze dne 6. října 1982 vymezil následující tři výjimky, kdy se vnitrostátní soudy na Soudní dvůr obracet nemusejí: 1. otázka výkladu práva Evropské unie, která při řešení případu vyvstala, není pro případ relevantní; 2. o dané otázce výkladu práva Evropské unie již Soudní dvůr rozhodl (acte éclairé), 3. správné použití práva EU je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé (acte clair).
12. Klíčovou otázkou, kterou soudy řešily v řízení, jež předcházelo podání ústavní stížnosti, je výklad pojmu "obvyklý pobyt" v čl. 4 nařízení o dědictví. Otázka výkladu unijního práva tak byla relevantní pro rozhodnutí ve věci.
13. Ve věci nepřichází v úvahu uplatnění doktríny acte éclairé. Soudní dvůr se dosud několikrát zabýval různými aspekty pojmu obvyklý pobyt podle čl. 4 nařízení o dědictví, ale zatím nikoli přímo otázkou, zda obvyklý pobyt vzniká i v případě, aniž si ho osoba úmyslně (jasným projevem vůle) zvolila či zda postačí faktický pobyt.
14. Ač to Nejvyšší soud výslovně neuvedl, odůvodnění napadeného usnesení je založeno na doktríně acte clair. Za porušení základních práv na soudní ochranu nebo práva nebýt odňat svému zákonnému soudci lze považovat případy, v nichž postupoval obecný soud při posuzování naplnění acte clair svévolně. Půjde zejména o dvě situace: 1. soud měl sám o výkladu unijního práva (viditelné) pochybnosti a předběžnou otázku nepodal, 2. přestože Soudní dvůr dosud podobný výkladový problém nezodpověděl, obecný soud překročil míru svého uvážení a sám vyložil bez položení předběžné otázky v dané věci unijní právo způsobem, který je jednoznačně neudržitelný (nález sp. zn. II. ÚS 3432/17 , bod 28).
15. Nejvyšší soud si byl vědom povinnosti položení předběžné otázky (bod 25 napadeného usnesení), ačkoli to neučinil strukturovaně, je zjevné, že se zabýval doktrínou acte clair, a jeho hodnocení obsažené v bodech 18 až 21 napadeného usnesení není svévolné. Nepoložením předběžné otázky tak Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručená základní práva stěžovatelky.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 19. listopadu 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu