Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 330/2000
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti I. R., zastoupeného JUDr. T. Z., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1999, sp. zn. 8 To 44/99, jímž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel, který se domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1999, sp. zn. 8 To 44/99, jímž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, odůvodňuje ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení obecný soud rozhodl v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento rozpor spatřuje v pochybeních vrchního soudu v důkazním řízení, zejména pak v porušení zásady bezprostřednosti dle ustanovení § 12 trestního řádu.
Ústavní soud, jak mu to ukládá § 43 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v předmětném řízení v první řadě zkoumal, zdali ústavní stížnost stěžovatele dostála podmínkám obsaženým v odstavci 1. uvedeného zákonného ustanovení. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 23/95 bylo zjištěno, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1999, sp. zn. 8 To 44/99, bylo doručeno toliko právnímu zástupci obviněného, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, JUDr. M. T., (č. l. 3660).
K dané věci učinil Ústavní soud dotaz na obě věznice, ve kterých se stěžovatel v době doručování stížností napadeného rozhodnutí nacházel, a to na Věznici Mírov a na Vazební věznici Praha-Pankrác. Ředitel Věznice Mírov přípisem ze dne 1. listopadu 2000 Ústavnímu soudu sdělil, že na základě dokumentů, jež jsou Věznici Mírov k dispozici (tj. karta korespondence odsouzeného a doručovací kniha), nebyl nalezen žádný zápis, který by potvrdil, že předmětné rozhodnutí vrchního soudu, adresované přímo stěžovateli, bylo do Věznice Mírov doručeno (ke svému přípisu připojil i fotokopii evidenční karty korespondence stěžovatele, osvědčující v něm obsažené sdělení).
Ředitel Vazební věznice Praha-Pankrác přípisem ze dne 5. ledna 2001 Ústavnímu soudu k doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1999, sp. zn. 8 To 44/99, stěžovateli sdělil, že odsouzený I. R. byl dne 28. května 1999 přemístěn k výkonu trestu do Věznice Mírov, přičemž korespondence, která mu byla do Vazební věznice Praha-Pankrác doručena až po jeho přemístění, byla následně postoupena Věznici Mírov. K obsahu tohoto sdělení pak Ústavní soud poznamenává, že pokyn k doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
května 1999, sp. zn. 8 To 44/99, účastníkům a vedlejším účastníkům byl vydán dne 31. května 1999 (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 23/95, č. l. 3660).
K výzvě Ústavního soudu se k doručení předmětného rozhodnutí vyjádřil i stěžovatel, a to přípisem ze dne 3. ledna 2001. Sděluje v něm, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1999, sp. zn. 8 To 44/99, mu zatím doručen nebyl.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 16. března 2001 Vrchní soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž ve věci samé odkazuje na obsah odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí, vyslovuje přesvědčení, že ústavní práva stěžovatele jakožto žalobce nebyla žádným způsobem zkrácena a v závěru navrhuje ústavní stížnost stěžovatele I. R. odmítnout.
Dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti toliko ta osoba, jež tvrdí, že byla zásahem orgánu veřejné moci dotčena ve svých základních právech a svobodách. Plynutí lhůty pro podání ústavní stížností se pro tuto osobu pak dle § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odvíjí ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. V předmětné věci je tímto rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva rozsudek odvolacího soudu v trestním řízení, přičemž v trestním řízení se opis rozsudku doručuje v první řadě obžalovanému (§ 130 odst. 1 tr. ř.), má-li obžalovaný obhájce, doručuje se pak opis rozsudku též jemu (§ 130 odst. 2 tr. ř.).
Bylo-li ve věci ústavní stížnosti I. R., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1999, sp. zn. 8 To 44/99, zjištěno, že uvedený rozsudek stěžovateli doručen nebyl, nezbylo Ústavnímu soudu, než konstatovat nesplnění podmínky pro podání ústavní stížnosti, obsažené v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, čímž byl v dané věci dán důvod jejího odmítnutí pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu per analogiam.
Z pohledu ochrany základních práv a svobod stěžovatele Ústavní soud připomíná, že nedostatek soudního řízení, spočívající v nedoručení rozhodnutí účastníku řízení, zakládá stížnostní důvod pro průtahy v řízení dle §§ 26 až 35 zákona č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2001