Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL. M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024 č. j. 3 Tdo 605/2024-140, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024 č. j. 13 To 336/2023-115 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 10. 2023 č. j. 1 T 71/2023-91, za účasti Nevyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel působil jako předseda odborové organizace, z jejíhož účtu si několikrát převedl peníze na svůj soukromý účet. Napadeným rozsudkem jej okresní soud uznal vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na osmnáct měsíců. Během řízení před obecnými soudy stěžovatel namítal, že převedené peníze byly zápůjčkou a že je chtěl zhodnotit (vrátit i z úrokem) přičemž peníze pro vrácení půjčky byly "kryty" z jeho dalšího majetku. Odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
2. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vzaly za prokázané skutečnosti, ke kterým buď nebyl proveden žádný důkaz, nebo které z důkazů nejenže nevyplývají, ale dokonce jsou s nimi v přímém rozporu. Na základě takových nepodložených či vyvrácených tvrzení jej uznaly vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry. Obecné soudy vykládaly vše pouze v jeho neprospěch. Orgány činné v trestním řízení nezjišťovaly skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Nejvyšší soud uznal, že okresní soud a krajský soud se nezabývaly některými námitkami stěžovatele a že v jejich rozhodnutích byly chybné závěry, které byly buď nepodložené, nebo v rozporu s provedenými důkazy. Zároveň však ponechal jejich rozhodnutí v platnosti. Obecné soudy ale pomocí těchto závěrů podporovaly jiné závěry a zjištění, z nichž dovozovaly vinu stěžovatele. Tím také odůvodňovaly vyšší závažnost jednání stěžovatele a udělený trest.
3. Stěžovatel zpochybňuje konkrétní skutková zjištění obecných soudů. Pokud mu byl schválen úvěr dne 2. 12. 2022, musel o něj zažádat už dříve. Stěžovatel tak činil kroky pro vrácení peněžních prostředků dlouho předtím, než jejich převody vyšly najevo. Řada převodů se navíc odehrála až po roce 2018 a 2019, tedy poté kdy učinil kroky k získání peněžních prostředků. Peněžní prostředky nebyly použity v rozporu s jejich účelem, neboť stanovy odborové organizace nezakazují použití peněz k zápůjčkám. Stěžovatel nadto nemusel mít přehled o tom, kolik přesně si zapůjčil a kolik přesně vrátil, aby šlo o zápůjčky. Převody peněz před členy odborového svazu netajil, předpokládal, že o převodech budou informováni. Stanovami byl totiž zřízen kontrolní orgán, který měl kontrolovat nakládání s peněžními prostředky na účtu. Z ničeho ani nevyplývá, že stěžovatel platil nezbytné platby za odborovou organizaci, aby skryl převody peněz. Odborové organizaci nadto žádný dluh vůči odborovému svazu nevznikl. Zápůjčky členům odborové organizace se navíc prováděly hned na začátku fungování odborové organizace. Zápůjčka byla poskytnuta i svědkovi, který vypověděl, že zápůjčky se členům neposkytovaly, čímž je zpochybněna jeho věrohodnost.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu je podstatné pouze to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
5. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Jinak řečeno, až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky.
6. Existují tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný kasační zásah Ústavního soudu. První skupinu vad tvoří nepřípustné důkazy. Druhou skupinu vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy. Jde o důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval a které téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 ).
7. Ústavní soud v posuzované věci považuje za stěžejní, že Nejvyšší soud vysvětlil, že za přisvojení si cizí věci ve smyslu § 206 trestního zákoníku je třeba zpravidla považovat i tzv. svémocný úvěr, a to i v případě, že pachatel má v úmyslu zapůjčené prostředky vrátit, avšak jejich vrácení je závislé na budoucí nejisté okolnosti.
8. Nejvyšší soud poukázal na to, že v době, kdy stěžovatel činil platby z účtu odborové organizace, měl dluhy a vlastnil pouze byt zatížený zástavním právem a pohledávku za svou bývalou přítelkyní, kterou ale musel vymáhat soudně. Tato skutková zjištění stěžovatel v ústavní stížnosti kvalifikovaně nezpochybnil. Nejvyšší soud rovněž správně uvedl, že závěr, že stěžovatel vrátil zpronevěřené prostředky prostřednictvím úvěru, který mu byl schválen až poté, co byl se svým jednáním konfrontován, je platný i přes nesprávné uvedení data odeslání e-mailu. Ústavní soud dodává, že bez ohledu na to, kdy si stěžovatel zažádal o úvěr, nepředstavoval tento finanční produkt peněžní prostředky, se kterými stěžovatel mohl najisto počítat v době, kdy peníze převáděl, právě proto, že mu byl schválen až poté, co jeho trestná činnost byla odhalena.
9. Jak už vysvětlil Nejvyšší soud, z hlediska naplnění znaků přečinu zpronevěry není relevantní, v jakém období začal stěžovatel činit kroky k vrácení peněz, neboť trestný čin byl vždy dokonán již tím, že stěžovatel si při vědomí svých majetkových poměrů poslal na své účty částku přesahující hranici škody nikoliv nepatrné. Nejvyšší soud přitom dostatečně vysvětlil, že stěžovatel si musel být vědom toho, že vzhledem ke své majetkové a finanční situaci, nebude schopen zapůjčené peníze vrátit ve velmi krátké době, prakticky ihned a z jeho odůvodnění plyne, že stěžovatel možnost vrácení peněz stavěl na nejistých budoucích okolnostech.
10. Pokud stěžovatel namítá, že s peněžními prostředky nenakládal v rozporu s jejich účelem, tato námitka byla obecnými soudy spolehlivě vyvrácena. Nejvyšší soud poukázal na to, že i kdyby stěžovatel skutečně zamýšlel uzavírat smlouvy o zápůjčkách sám se sebou, byly by tyto smlouvy s ohledem na pravidla o střetu zájmů neplatné. Navíc způsob jakým stěžovatel s penězi nakládal a jak (ne)přistupoval k vrácení peněz odborové organizaci, rozhodně nesvědčil o tom, že by po celou dobu zamýšlel peníze zhodnocovat formou úročených zápůjček, navíc za situace, kdy trpěl nedostatkem financí, což sám připustil. To, že stěžovatel neměl přehled o tom, kolik peněz si zapůjčil a kolik jich vrátil, tak bylo pouze jedním ze skutkových zjištění, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že nešlo o zápůjčky.
11. Pokud jde o existenci kontrolního orgánu, sám stěžovatel vypověděl, že o převodech nikdo jiný nevěděl a že do internetového bankovnictví měl přístup pouze on. Nejvyšší soud nadto konstatoval, že skutečnost, že stěžovatel zneužil důvěry, kterou od ostatních členů odborové organizace měl při vědomí, že kontrolní orgán svou funkci řádně nevykonává, ještě zvyšuje společenskou škodlivost jeho jednání. V tomto ohledu je rovněž zcela nerozhodné, zda stěžovatel hradil platby za odborovou organizaci, aby nenarušil její řádné fungování nebo proto, aby skryl převody peněz. Jak uvedl Nejvyšší soud, tyto platby lze vnímat pouze jako náhradu způsobené škody.
12. Skutečnost, že stanovy odborové organizace zápůjčky nevylučovaly, tak není relevantní. Ze stejného důvodu není podstatné ani tvrzení stěžovatele, že odborová organizace zápůjčky v minulosti měla poskytnout a to dokonce i svědkovi M. Aniž by Ústavní soud posuzoval věrohodnost tohoto svědka, považuje za určující, že stěžejní skutková zjištění, na jejichž základě byla dovozena vina stěžovatele, vyplývají i z výpovědi samotného stěžovatele a z listinných důkazů, přičemž v rozsahu těchto skutkových zjištění není výpověď svědka M. s dalšími důkazy v rozporu.
13. Otázka zda odborové organizaci vznikl dluh vůči odborovému svazu, rovněž není pro posuzovanou věc relevantní. V posuzované věci stěžovatel poslal na své účty částku přesahující hranici škody nikoli nepatrné, či větší škody. Škodu přitom představuje souhrn veškerých plateb, které odeslal z účtu odborové organizace na své účty.
14. Ústavní stížnost stěžovatele je postavena na jeho verzi skutkového děje, aniž by se relevantním způsobem vypořádala s odůvodněním obecných soudů, zejména Nejvyššího soudu. Ústavní soud zdůrazňuje, že trestní řízení hodnotí jako jeden celek a zvažuje, jaké dopady měla případná pochybení obecných soudů na celkový výsledek řízení. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný zásah.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu