USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2024 o dovolání, které podal obviněný Vlastislav Pröschl, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, č. j. 13 To 336/2023-115, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 71/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Vlastislava Pröschla odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 10. 2023, č. j. 1 T 71/2023-91, byl obviněný Vlastislav Pröschl uznán vinným pod bodem 1) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem zpronevěry dle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3) přečinem zpronevěry dle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 4) přečinem zpronevěry dle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se obviněný dopustil tím, že (zkráceně):
jako předseda E. (dále jen „poškozená organizace“), který měl povinnost řádně pečovat o majetek poškozené organizace, a který měl přístup k účtu poškozené organizace č. XY vedenému u společnosti MONETA Money Bank, a.s., IČ: 25672720, a k jeho internetovému bankovnictví, si z tohoto účtu postupně zasílal na své účty různé finanční částky v rozmezí částek 4.000 Kč až 50.000 Kč, které si přisvojil, nepoužil je ve prospěch poškozené organizace, ale pro své nezjištěné soukromé účely.
Takto činil v obdobích: 1) od 5. 9. 2016 do 23. 11. 2017, kdy poškozené organizaci způsobil škodu ve výši 207.000 Kč, 2) od 2. 4. 2020 do 19. 11. 2020, kdy poškozené organizaci způsobil škodu ve výši 92.600 Kč, 3) od 15. 7. 2021 do 22. 10. 2021, kdy poškozené organizaci způsobil škodu ve výši 77.000 Kč, 4) od 16. 11. 2022 do 21. 11. 2022, kdy poškozené organizaci způsobil škodu ve výši 90.000 Kč.
2. Za to byl obviněný podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Poškozená organizace byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2024, č. j. 13 To 336/2023-115, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Usnesení odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu. Dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Namítá, že od počátku tvrdí, že se jednalo o zápůjčky, nikdy neměl v úmyslu si peníze ponechat, naopak měl úmysl peníze postupně vrátit, a to i s úrokem. Nestačí, že soud nemá za prokázaný úmysl obviněného peníze vrátit, obviněný není povinen prokazovat svoji nevinu. Soudy hodnotily důkazy v neprospěch obviněného, tedy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
6. Soudy nesprávně posoudily aktivitu obviněného směřující k vrácení peněz. V této souvislosti uvádí, že e-mail, který se týká schválení úvěru ve výši 1.500.000 Kč, mu úvěrující zaslal již 2. 12. 2022, tedy ještě před podáním trestního oznámení. Soudy nesprávně vyhodnotily i SMS komunikaci se svědkem P. M. a stanovy poškozené organizace. Obviněný namítá, že tyto stanovy nevylučují možnost použití peněžních prostředků jako zápůjčku. Nadto v poškozené osobě byl zřízen kontrolní orgán, který měl o převodech peněz informovat členy poškozené organizace.
7. Pokud jde o výši jednotlivých zápůjček, nesouhlasí obviněný s názorem soudů, že musel mít přehled o těchto zápůjčkách. Podle názoru obviněného soudy pochybily, jestliže považovaly nezbytné platby hrazené z jeho prostředků za snahu zakrýt převody peněz na účet. Tyto částky však soudy vůbec nezohlednily. Takové platby měly být totiž započítány jako splátky zápůjčky. V této souvislosti namítá, že ze svých prostředků hradil další platby za poškozenou nejen jejím členům, nýbrž i E. Obviněný také namítá, že odvolací soud porušil § 235 tr. ř., pokud nedal stranám slovo ke konečným návrhům a udělil mu pouze poslední slovo.
8. Odvolací soud vady rozsudku nalézacího soudu nenapravil.
9. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek nalézacího soudu a aby přikázal věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby obviněného sám zprostil obžaloby.
10. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
11. Státní zástupce uvedl, v jakých případech může být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací námitky obviněného přitom tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný totiž fakticky nenamítá zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nýbrž pouze předkládá vlastní skutkovou verzi skutkového děje a zpochybňuje proces hodnocení důkazů.
12. Námitky obviněného týkající se objektivní stránky, výše škody, jakož i otázky úmyslného zavinění sice lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tyto námitky však nejsou opodstatněné.
13. Po teoretickém výkladu státní zástupce uzavřel, že obviněný jako předseda poškozené organizace nesměl jednat v rozporu s povinností uloženou v § 159 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. To, že obviněný byl oprávněn provádět dispozice s penězi poškozené organizace samostatně a bez souhlasu dalších členů neznamená, že mohl s penězi nakládat libovolně a dokonce je používat pro své osobní potřeby.
14. Obhajoba obviněného, že šlo o zápůjčky, byla provedeným dokazováním vyvrácena. Podle svědka M. se z majetku poškozené organizace zápůjčky nikdy nevyplácely. Není zřejmé, jakým způsobem chtěl obviněný zajistit návratnost „zapůjčených“ peněz. V rozhodné době měl dluhy a s výjimkou bytu zajištěného zástavním právem nedisponoval žádným majetkem. Svou neuspokojivou finanční situaci řešil tak, že si v roce 2022 vzal úvěr, z něhož pak v lednu 2023 poškozené dluh uhradil. Nalézací soud se zabýval také obhajobou obviněného stran vrácení peněžních prostředků, přičemž dospěl k závěru, že obviněný žádné aktivní kroky k vrácení peněz nečinil, snad jen s výjimkou plateb, kterými pouze zakrýval převody zpronevěřených peněz a které navíc nebyl schopen v řízení doložit.
15. Státní zástupce proto nepochybuje o naplnění objektivní stránky. Obviněný nedůvodně upřednostnil vlastní zájmy nad zájmy poškozené právnické osoby, které byl povinen jako její statutární orgán hájit. Podle státního zástupce nevznikly žádné pochybnosti ani o výši škody, která vychází z výše odčerpaných prostředků a je prokázána výpisy z bankovních účtů. Pokud obviněný nakonec poškozené organizaci peníze vrátil, lze to s ohledem na judikaturu považovat pouze za náhradu způsobené škody. To platí i v případě obviněným tvrzeného zápočtu pohledávek, třebaže obviněný nebyl schopen doložit, kolik takto zaplatil.
16. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněného týkajícím se absence úmyslného zavinění. Obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností způsobení alespoň škody nikoli nepatrné, ve vztahu k těžšímu následku postačuje podle § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti. Obviněný musel počítat se vznikem škody na majetku poškozené organizace, který mohl snadno nastat a také nastal.
17. Porušení pravidla in dubio pro reo lze v dovolacím řízení zkoumat jen tehdy, pokud by porušení tohoto pravidla současně zakládalo existenci zjevného rozporu mezi důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Předpokladem užití uvedeného pravidla je existence důvodných pochybností ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Státní zástupce neshledal snahu nižších soudů podpořit nedůvodně verzi obžaloby. Závěry soudů jsou opřeny o logické argumenty podpořené výsledky dokazování. Podle státního zástupce nedošlo k porušení zásady presumpce neviny ani pravidla in dubio pro reo.
18. Námitky obviněného ohledně porušení § 325 odst. 3 tr. ř. nenaplňují žádný z důvodů dovolání. Odvolací soud ve veřejném zasedání nedoplňoval dokazování, a tak nebyl důvod podle tohoto ustanovení postupovat a udělit obviněnému, resp. jeho obhájci, slovo ke konečnému návrhu.
19. Dovolání obviněného pak podle státního zástupce nenaplňuje ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v žádné z jeho dvou alternativ (první je nepřiléhavá, druhá vyžaduje naplnění jiného dovolacího důvodu).
20. Jelikož námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, a dílem jsou zjevně neopodstatněné, státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
29. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
30. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný sice napadá usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, jeho argumentace však fakticky směřuje pouze proti výroku o vině. Ten obviněný napadá na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolání obviněného obsahuje jak námitky skutkové a procesní povahy, tak námitky povahy právní.
31. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jako jediný umožňuje dovolacímu soudu revidovat skutková zjištění nižších soudů. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu však ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
32. Z hlediska hodnocení důkazů a posouzení jeho souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
33. Pokud obviněný namítal, že některá skutková zjištění nižších soudů jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, je třeba k této jeho námitce uvést následující. O zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, nebo ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Naproti tomu odlišný náhled obviněného na to, jak má být který důkaz hodnocen a jaký význam mu má být přisuzován, zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá.
34. Ve světle právě uvedených teoretických východisek musí Nejvyšší soud konstatovat, že většina dovolací argumentace obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obviněný totiž ve většině případů předkládá jen vlastní náhled na to, jak měly nižší soudy důkazy hodnotit, případně rozporuje skutková zjištění, která nejsou rozhodná pro naplnění znaků trestného činu zpronevěry.
35. Obviněný veškerou svou argumentaci staví na i podle Nejvyššího soudu zcela účelové obhajobě, že jím provedené převody peněz byly ve skutečnosti zápůjčkami. Tato jeho skutková verze však byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. Způsob, jakým obviněný s penězi nakládal a jak přistupoval (nebo spíše nepřistupoval) k vracení peněz základní organizaci, rozhodně nesvědčí o tom, že by po celou dobu zamýšlel jemu svěřené peníze patřící základní organizaci řádně zhodnocovat formou úročených zápůjček, navíc za situace, kdy sám trpěl nedostatkem financí (což sám připustil), měl dluhy, a nedisponoval žádným majetkem, ze kterého by mohl peníze základní organizaci rychle vrátit. Ostatně, i pokud by snad obviněný skutečně zamýšlel takto uzavírat smlouvy o zápůjčkách sám se sebou, byly by takové smlouvy s ohledem na pravidla o střetu zájmů neplatné (srov. § 437 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022).
36. Pokud nalézací soud uvedl, že úmysl obviněného vrátit peníze nemá za prokázaný, použil poněkud nešťastnou formulaci (skutečně není povinností obviněného prokazovat svou nevinu), nicméně zjevně tím měl na mysli, že této obhajobě obviněného neuvěřil. Zejména však úmysl peníze vrátit sám o sobě zpravidla nebrání posouzení jednání obviněného jako přečin zpronevěry, jak bude podrobněji rozebráno níže (viz bod 48. tohoto usnesení).
37. Otázka, zda svědek M. žádal o přeposlání e-mailu o schváleném úvěru, nebo zda mu jej obviněný zaslal sám, je z hlediska naplnění znaků přečinů zpronevěry zcela irrelevantní. Stejně tak je irrelevantní skutečnost, že stanovy základní organizace nevylučovaly zápůjčky, neboť (jak již bylo uvedeno výše) o zápůjčky se prostě a jednoduše nejednalo. Pokud obviněný namítá, že mu nemůže jít k tíži, že v základní organizaci nefungoval kontrolní orgán, pak Nejvyšší soud konstatuje, že mu to nižší soudy k tíži nekladly. Podle Nejvyššího soudu mu to však k tíži klást mohly, neboť právě okolnost, že obviněný zneužil důvěry, kterou od ostatních členů základní organizace měl při vědomí, že kontrolní orgán svou funkci řádně nevykonává, ještě zvyšuje společenskou škodlivost jeho jednání.
38. Pouze dvě ze skutkových námitek obviněného bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obě tyto námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
39. První takovou námitkou je námitka týkající se data e-mailu o schválení úvěru obviněnému. Z trestního spisu vyplývá, že e-mail o schválení úvěru byl obviněnému pravděpodobně skutečně doručen již 2. 12. 2022, a nikoliv 26. 9. 2023, jak nesprávně v bodě 14. odůvodnění rozsudku uvedl nalézací soud. Obviněnému lze přisvědčit i v tom, že odvolací soud tuto zjevnou nesprávnost přešel, aniž by se k ní jakkoliv vyjádřil. Nejvyšší soud však neshledal, že by tato nepřesnost v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu mohla mít zásadní vliv na závěr o naplnění znaků přečinů zpronevěry, jimiž byl obviněný uznán vinným. Projednávaný důkaz byl totiž jen jedním z řady důkazů, které ve svém souhrnu vedly nalézací soud k závěru o úmyslném zavinění obviněného.
40. Zejména je pak třeba konstatovat, že nalézací soud tento e-mail v odůvodnění svého rozsudku zmínil pouze v té souvislosti, že obviněný vrátil zpronevěřené prostředky prostřednictvím úvěru, který mu byl schválen až poté, co byl se svým jednáním konfrontován. Tento závěr je přitom platný i přes nesprávné uvedení data odeslání e-mailu. Jak totiž vyplynulo z dokazování, úvěr byl obviněnému schválen dne 2. 12. 2022 – tedy sice ještě předtím, než bylo podáno trestní oznámení, nicméně již poté, co vyšla jeho trestná činnost najevo (podle trestního oznámení se tak stalo dne 1. 12. 2022, kdy byl svědek M. v bance, podle výpovědi samotného obviněného z přípravného řízení dokonce již koncem listopadu 2022).
41. Druhou námitkou je pak námitka týkající se otázky vzniku dluhu vůči E. Obviněnému lze přisvědčit, že odvolací soud bez adekvátního vyjádření přešel také jeho námitku, že kromě zápisu z jednání poškozené organizace nebyl proveden žádný důkaz, který by odpověděl na otázku, zda poškozené organizaci vznikl či nevznikl dluh vůči E. Nejvyšší soud však konstatuje, že ani toto skutkové zjištění není z hlediska naplnění znaků trestného činu zpronevěry rozhodné. Škoda na majetku poškozené organizace totiž vznikla již tím, že obviněný neoprávněně odčerpal z jejího účtu peníze, a škoda byla stanovena právě jen jako součet těchto neoprávněných plateb.
42. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z větší části míjí, námitky týkající se data poslání e-mailu o schválení úvěru a dluhu vůči E. jsou pak zjevně neopodstatněné.
43. Pokud jde o námitky obviněného, týkající se právního posouzení jeho jednání, tyto by bylo zpravidla možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V nyní projednávané věci však obviněný svou dovolací argumentaci staví na skutkové verzi, podle níž sám se sebou uzavíral úročené smlouvy o zápůjčkách, tedy na odlišné skutkové verzi, než jaká byla zjištěna řádně provedeným dokazováním. Proto již na tomto místě musí Nejvyšší soud konstatovat, že velká část argumentace obviněného se s uplatněným dovolacím důvodem míjí.
44. Obviněný ve svém dovolání rozporoval naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinů zpronevěry podle § 206 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zákoníku, a také výši způsobené škody.
45. Objektivní stránka trestného činu zpronevěry spočívá v tom, že pachatel si cizí věc, jež se do jeho faktické moci dostala svěřením, přisvojí, a způsobí tím škodu nikoli nepatrnou [viz KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. § 206 (Zpronevěra). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 3.].
46. Přisvojení si cizí věci znamená nakládání s cizí věcí jako s vlastní. K přisvojení si cizí věci u trestného činu zpronevěry tedy dochází tehdy, pokud pachatel se svěřenou věcí nakládá v rozporu s účelem jejího svěření. Za přisvojení si cizí věci podle § 206 sice nelze pokládat každou dispozici se svěřenou věcí v rozporu s účelem, k němuž byla svěřena, pokud však pachatel hodlá disponovat se svěřenou věcí v rozporu s účelem jejího svěření po delší dobu, lze již jeho jednání považovat za přisvojení si cizí věci ve smyslu § 206 [viz KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. § 206 (Zpronevěra). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 18. – 19.].
47. Za „přisvojení si cizí věci“ ve smyslu § 206 tr. zákoníku je zpravidla třeba považovat jednání pachatele spočívající v tzv. svémocném úvěru (tj. v neoprávněném zapůjčení si peněžních prostředků, jež mu byly svěřeny), a to i v případě, že má v úmyslu zapůjčené finanční prostředky vrátit, avšak jejich vrácení je závislé na budoucí nejisté okolnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 704/2015).
48. Z právě uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného, že hodlal zpronevěřené peníze vrátit, postrádají relevanci. Zpronevěry se totiž dopustí i pachatel, který sice má úmysl zapůjčené peníze vrátit, avšak vzhledem ke své majetkové a finanční situaci si musí být vědom toho, že tak nebude schopen učinit ve velmi krátké době, prakticky ihned. Právě o takovou situaci se přitom jednalo v nyní projednávané věci. V době, kdy obviněný činil platby z účtu základní organizace, měl totiž dluhy a vlastnil pouze byt zatížený zástavním právem, případně snad pohledávku za svou bývalou přítelkyní, kterou ovšem musel obviněný vymáhat soudně.
49. Z uvedených teoretických východisek je dále patrné, že z hlediska naplnění znaků přečinů zpronevěry není relevantní, zda a v jakém období začal obviněný činit kroky k vrácení peněz poškozené organizaci, neboť trestný čin zpronevěry byl dokonán vždy již tím, že obviněný při vědomí svých majetkových poměrů poslal na své účty částku přesahující hranici škody nikoli nepatrné, resp. větší škody v případě pod bodem 1) skutkové věty.
50. Ze stejného důvodu Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné námitky obviněného proti výši způsobené škody. Pro účely naplnění objektivní stránky přečinů zpronevěry totiž škodu představuje souhrn veškerých plateb, které obviněný odeslal z účtu poškozené organizace na vlastní účty. Tyto platby jsou přitom spolehlivě zdokumentovány výpisy z účtu základní organizace.
51. Pokud snad obviněný v době, kdy již na účtu poškozené organizace nebyl dostatek prostředků, hradil některé platby za poškozenou organizaci z „vlastních“ peněz, pak lze tyto jeho platby vnímat pouze jako náhradu způsobené škody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 560/2006). Je přitom zcela nerozhodné, zda tak obviněný činil proto, aby „nenarušil řádné fungování organizace“, jak uvádí, nebo spíše proto, aby mohl poškozenou organizaci nadále bez povšimnutí tunelovat.
52. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného proti naplnění subjektivní stránky přečinů zpronevěry podle § 206 odst. 1, resp. odst. 3 tr. zákoníku.
53. Subjektivní stránka trestného činu zpronevěry vyžaduje, aby pachatel jednal alespoň v nepřímém úmyslu, přičemž tento úmysl musí zahrnovat i hodnotu věci [KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. § 206 (Zpronevěra). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 31.]. Úmysl pachatele tedy musí směřovat alespoň ke způsobení škody nikoli nepatrné, ke způsobení větší škody postačí ve smyslu § 17 tr. zákoníku zavinění z nedbalosti.
54. Okolnosti subjektivního charakteru, jako je právě zavinění, lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219–220).
55. Nejvyšší soud má za prokázané, že obviněný byl vzhledem ke své finanční situaci přinejmenším srozuměn s možností způsobení alespoň škody nikoli nepatrné na majetku poškozené organizace, jednal tedy přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve vztahu ke způsobení větší škody podmiňující užití § 206 odst. 3 tr. zákoníku, pak postačovalo zavinění z nedbalosti, Nejvyšší soud má však za to, že i v tomto směru obviněný jednal v nepřímém úmyslu. I subjektivní stránka přečinů zpronevěry podle § 206 odst. 1, resp. odst. 3 tr. zákoníku tak byla bezesporu naplněna.
56. Konečně obviněný namítal, že odvolací soud vynechal konečné návrhy obhájce a státního zástupce, čímž porušil § 235 tr. ř. Takovou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Navíc se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Jestliže odvolací soud neprováděl další dokazování, jako tomu bylo v nyní projednávané věci, pak nebyl důvod, aby postupoval podle § 235 odst. 3 tr. ř. a uděloval slovo k závěrečným návrhům. Jak je přitom patrné ze zvukového záznamu veřejného zasedání před odvolacím soudem, obhájce obviněného i státní zástupce měli možnost své závěrečné návrhy prezentovat po přednesu odvolání obviněného, resp. po vyjádření státního zástupce k odvolání, což také oba učinili. O porušení práva obviněného na spravedlivý proces tedy nemůže být v projednávané věci řeč.
57. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného se dílem míjí s uplatněnými dovolacími důvody, dílem se pak jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
58. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
59. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 8. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu