Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) E. K. a 2)
I. N., obou zastoupených JUDr. Filipem Štípkem, advokátem, sídlem Hradiště 96/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024 č. j. 5 Tdo 622/2024-2528 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024 č. j. 9 To 3/2024-2438, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ("krajský soud") ze dne 10. 2. 2023 sp. zn. 1 T 5/2020 byly stěžovatelky pod body 1. až 3. výroku o vině uznány vinnými zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a pod bodem 4. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, u obou zločinů jako organizátorky. Za tyto zločiny, resp. účastenství na nich a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, krajský soud podle § 211 odst. 6 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil každé z nich souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon je zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud každé ze stěžovatelek dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností a družstev v trvání deseti let. Krajský soud dále rozhodl o zabrání zajištěné finanční částky 253 000 Kč a rozhodl o adhezních nárocích.
2. K odvolání stěžovatelek Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") rozsudkem ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. 9 To 3/2024 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že po dílčí změně zjištění o výši způsobené škody obě stěžovatelky uznal pod body 1. až 3. vinnými zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem 4. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, rovněž u obou zločinů jako účastnice ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto zločiny a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku vrchní soud stěžovatelky odsoudil podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon je zařadil do věznice s ostrahou. O zabrání věci a o náhradě škody poškozeným rozhodl vrchní soud stejně jako soud krajský.
3. Skutky, jimiž byly obviněné uznány vinnými, jsou podrobně popsány v rozsudku vrchního soudu, který je účastníkům i vedlejším účastníkům znám, tudíž na něj lze v tomto směru plně odkázat.
4. Stěžovatelky se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Stěžovatelky namítají, že závěr o jejich vině soud podložil výpovědí spoluobviněného Z. C., o jehož vině soud rozhodl na základě dohody o vině a trestu. Krajský soud tak byl nyní při úvahách o vině stěžovatelek ve svých závěrech zcela ve vleku svého předchozího pravomocného rozhodnutí, a nedostál svým povinnostem výpověď Z. C. důkladně prověřit. Senátu, který vyhlásil související rozsudek o schválení této dohody, přitom předsedal stejný soudce, jenž následně rozhodl i v trestní věci obou stěžovatelek. V této souvislosti stěžovatelky poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023 sp. zn. 5 Tdo 459/2023, jež bylo publikováno pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr. S právním názorem vysloveným v tomto usnesení, se tudíž stěžovatelky mohly teoreticky seznámit až po datu jeho vydání, ačkoli dopadá i na jejich procesní situaci, jež nastala dříve. Obdobně stěžovatelky odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023 sp. zn. 11 Tdo 1025/2022 a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP").
6. Stěžovatelky proto namítly, že krajský soud nerozhodoval nestranně a porušil zásadu presumpce neviny. Vzhledem k tomu, že o důvodu možného vyloučení soudce tak, jak vyplývá z výše citovaného právního názoru Nejvyššího soudu, stěžovatelky nevěděly, domnívají se, že tuto výhradu nemohly uplatnit v předchozím průběhu svého trestního stíhání.
7. Stěžovatelky v popisu skutku postrádají náležitou specifikaci protiprávního jednání, jehož se konkrétně každá z nich v průběhu dlouhého období, v němž měla trestná činnost probíhat, měla fakticky dopustit. Není tak zřejmé zapojení každé z nich ani podíl na vzniku škody.
8. Stěžovatelky se dále domáhají právního posouzení skutku pod bodem 4. jako trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, nikoli jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. V této souvislosti podotkly, že ke vzniku škody u podvodu musí dojít v příčinné souvislosti s jednáním, kterým se někdo uvedl v omyl. Důležité je přitom i časové hledisko. Stěžovatelky nesouhlasí se závěrem obecných soudů o tom, že poškozené Národní rozvojové bance, a. s. (dále též jen "NRB"), vznikla v tomto případě škoda ve výši 4 900 000 Kč v důsledku toho, že Z. C. zatajil, že podnikatelský úvěr u Komerční banky, a. s. (dále též jen "KB"), byl poskytnut na základě nepravdivých údajů, neboť při znalosti skutečného stavu by NRB záruku neposkytla. Podle stěžovatelek škoda NRB vznikla až poté, co KB uplatnila nárok na plnění z bankovní záruky, tedy až poté, co obchodní společnost X, nesplácela úvěr. Naopak obohacení X, nastalo dříve, a to na základě samotného čerpání úvěru, tj. v okamžiku obdržení peněz na bankovním účtu jmenované obchodní společnosti.
9. Obecné soudy údajně bez dalšího nevyhověly důkazním návrhům stěžovatelek směřujícím k prokázání, do jaké míry se jejich nepřítomnost na pracovišti v důsledku pracovní neschopnosti u každé z nich promítla do jejich společného jednání v části inkriminovaného období.
10. Stěžovatelky požádaly o odklad výkonatelnosti výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody.
12. Na úvod je nutné podotknout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatelky v ústavní stížnosti vznesly několik okruhů námitek, aniž by však u části z nich reflektovaly, že se s nimi již dostatečně vypořádaly obecné soudy. V jejich závěrech přitom Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní nedostatky.
13. Prvním z okruhů námitek v ústavní stížnosti je argument, že soudy dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatelek na základě výpovědi spoluobviněného C., aniž by ji vyhodnotily v souvislostech s ostatním provedeným dokazováním. Z napadených rozhodnutí však vyplývá, že soudy se všem klíčovým okolnostem dostatečně věnovaly. Skutečnost, že je vyhodnotily odlišně od náhledu na věc podle mínění stěžovatelek, porušení jejich práv nezakládá. Soudy přesvědčivě objasnily fungování vzájemných vazeb mezi stěžovatelkami v postavení organizátorek trestné činnosti a spoluobviněného C. a dostatečně zhodnotily i výpovědi dalších svědků a listinné důkazy. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že by soudy jednotlivé nesrovnalosti mezi důkazy či důkazní návrhy opomenuly, či vůbec nezaznamenaly. Rovněž tak nelze přisvědčit tomu, že by jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď spoluobviněného, neboť vina stěžovatelek byla prokázána obsáhlým souborem nepřímých důkazů, které klíčovou svědeckou výpověď potvrzovaly.
14. Nelze přisvědčit ani námitce, že by odsouzení stěžovatelek odporovalo judikatuře Nejvyššího soudu, která odkazuje na závěry vyslovené v rozhodnutích ESLP vyjádřené mimo jiné v rozsudku Mucha proti Slovensku, č. stížnosti 63703/19 ze dne 25. 11. 2021. Především jednotlivé závěry tohoto rozsudku nelze aplikovat bez kontextu celého daného případu. Porušení presumpce neviny shledal ESLP z několika důvodů, které teprve ve svém souhrnu překročily přijatelnou míru toho, jakým způsobem mají soudy vyjadřovat své názory na jednání osoby, která doposud nebyla odsouzena za spáchání trestného činu.
Na rozdíl od většiny rozhodnutí ESLP, která se rovněž obsáhle zabývala oblastí zachování presumpce neviny mezi formálně různými trestními řízeními (z podobné doby srov. např. rozsudek ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021 č. 1128/17), je jak ve věci stěžovatelek, tak v rozsudku Mucha proti Slovensku, shodnou klíčovou okolností to, že jeden nebo více obžalovaných (za trestné činy páchané ve skupině) uzavřel nebo uzavřeli se státním zástupcem dohodu o vině a trestu. Z podstaty tohoto institutu vyplývá, že tento či tito obžalovaní se museli k dané trestné činnosti doznat a tím popsat i činnost zbytku skupiny (ostatních obžalovaných), s níž při páchání trestní činnosti kooperovali (i sám ESLP v bodě 58 rozsudku uznává, že bez toho by jen stěží bylo možné považovat doznání a odsouzení za řádné).
Z rozsudku Mucha proti Slovensku lze dále dovodit jako obecný toliko ten závěr, že v takové situaci musí soudy podle konkrétních okolností případu skloubit popsaný postup se zachováním presumpce neviny (bod 49 rozsudku). Dosáhnout toho lze především odlišením osob obviněných, o jejichž vině není rozhodováno, tak, aby bylo zřejmé, že jejich vina není aktuálně posuzována.
15. Podle Ústavního soudu nelze v postupu obecných soudů ve věci stěžovatelek shledat porušení zásady presumpce neviny. Va formulacích soudů v posuzované věci shledal totiž Ústavní soud podstatné odlišnosti oproti vyjádřením slovenských soudů popsaným v rozsudku Mucha proti Slovensku. Napadená rozhodnutí (zejména pak odsuzující rozsudek krajského soudu) nejsou nevhodně formulována způsobem, který by naznačoval předpojatost vůči stěžovatelkám. Krajský soud se vyvaroval toho, aby svými vyjádřeními věcně spojoval řízení, v němž byla schválena dohoda o vině a trestu, s řízením vedeným proti stěžovatelkám [ESLP v uvedeném rozsudku vytkl slovenským soudům vyjádření, že schválené dohody o vině a trestu "jsou věcnou a homogenní součástí projednávané věci" (bod 18), tedy věci, v níž žádná dohoda o vině a trestu uzavřena nebyla]. Naopak soudy nyní vycházely z odděleně provedených důkazů a dohodu jako důkaz k tíži stěžovatelek nehodnotily.
16. Samotná skutečnost, že soud rozhodl ve stejném složení o vině spoluobviněného, který popisoval činnost stěžovatelek, není porušením jejich práv podle Úmluvy (bod 49 rozsudku Mucha proti Slovensku). Za další důležitý rozdíl mezi oběma srovnávanými věcmi považuje Ústavní soud skutečnost, že stěžovatelky nejsou v rozsudku, jímž se schvaluje dohoda o vině trestu, označeny za viníky, aniž by bylo zřejmé, že jsou stále v postavení podezřelých, obviněných či obžalovaných (bod 61 rozsudku Mucha proti Slovensku).
Krajský soud naopak výslovně označil stěžovatelky jako samostatně trestně stíhané osoby, v jejichž věci je před krajským soudem vedeno dosud neskončené řízení (jak uvádí Nejvyšší soud v bodě 31 napadeném usnesení). Z takového vyjádření je tedy jednoznačně zřejmé, že trestní věc proti stěžovatelkám stále běžela a soud nerozhodoval v daném řízení (při schvalování dohody o vině a trestu spoluobviněného C.) o vině stěžovatelek. Podle Ústavního soudu neexistuje žádný vztah mezi oběma trestními řízeními, který by se týkal předpojatosti soudu nebo porušení presumpce neviny.
17. Námitkou právního posouzení skutku popsaného pod bodem 4 výroku o vině jako organizátorství zločinu podvodu se podrobně zabýval Nejvyšší soud v bodě 37 a násl. a shledal ji neopodstatněnou. Ústavní soud k opakované argumentaci stěžovatelek na jeho závěry odkazuje.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelek, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti a Ústavní soud proto o něm samostatně nerozhodoval. S ohledem na okolnosti případu o věci Ústavní soud rozhodl v nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu