USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovoláních, která podaly obviněné 1. E. K., a 2. I. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 9 To 3/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 5/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných E. K. a I. N. odmítají.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 1 T 5/2020, byly obviněné E. K. a I. N. pod body 1. až 3. výroku o vině uznány vinnými zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem 4. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, u obou zločinů jako organizátorky podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto zločiny, resp. účastenství na nich a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, jímž byly obě uznány vinnými rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 52 T 54/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 44 To 176/2021, Krajský soud v Ústí nad Labem podle § 211 odst. 6 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil každé z nich souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon je zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl rovněž každé z obviněných uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností a družstev v trvání deseti let. Současně Krajský soud v Ústí nad Labem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil ohledně obou obviněných výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 52 T 54/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 44 To 176/2021, včetně dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem dále o zabrání finanční částky 253 000 Kč zajištěné dne 22. 1. 2019 při prohlídce jiných prostor a pozemků v kancelářích označených B10 a B11 ve druhém patře budovy na adrese Pařížská 1323/2, Ústí nad Labem. V adhezním řízení Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), tak, že uložil oběma obviněným, aby společně a nerozdílně s již odsouzeným Z. C. zaplatily ve výroku vyjmenovaným poškozeným konkrétní částky specifikované v tomto výroku na náhradu škody. Ohledně některých z těchto poškozených tento soud zároveň rozhodl tak, že je podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti citovanému rozsudku podaly odvolání obě obviněné. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 9 To 3/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že po dílčí změně zjištění o výši způsobené škody obě obviněné uznal pod body 1. až 3. vinnými zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem 4. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, rovněž u obou zločinů jako účastnice ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto zločiny a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, jímž byly obě obviněné uznány vinnými rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 52 T 54/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 44 To 176/2021, Vrchní soud v Praze obviněné odsoudil podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 52 T 54/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 44 To 176/2021, jakož i dalších na tento výrok obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O zabrání věci a o náhradě škody poškozeným rozhodl Vrchní soud v Praze naprosto stejně jako soud prvního stupně.
3. Skutky, jimiž byly obviněné uznány vinnými, jsou podrobně popsány v citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze, který je stranám dobře znám, tudíž na něj lze v tomto směru plně odkázat bez nutnosti opakování.
II. Dovolání obviněných a vyjádření státního zástupce
4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podaly dovolání obě obviněné prostřednictvím svého společného obhájce v jednom společném podání, přičemž obě shodně označily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněné nejdříve poukázaly na skutečnost, že soudy obou stupňů ve svých zjištěních vycházely v zásadní míře z výpovědi původně spoluobviněného Z. C. (dále bude označován již jen jako „odsouzený“), ohledně něhož soud prvního stupně rozhodl o schválení dohody o vině a trestu. Senátu, který vyhlásil související rozsudek o schválení této dohody, přitom předsedal stejný soudce, jenž následně rozhodl i v trestní věci obou obviněných.
V rámci tzv. skutkové věty ve výroku o vině týkající se odsouzeného Z. C. však zůstal zachován mj. popis jednání, jež obžaloba kladla za vinu oběma obviněným, ačkoli o nich nebylo v době schvalování dohody o vině a trestu odsouzeného ani nepravomocně rozhodnuto. V této souvislosti obviněné poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, jež bylo publikováno pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr. S právním názorem vysloveným v tomto usnesení, se tudíž obviněné mohly teoreticky seznámit až po datu jeho vydání, ačkoli dopadá i na jejich procesní situaci, jež nastala dříve.
Nejvyšší soud totiž vyslovil právní názor, podle něhož důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. není situace, v níž soudce ve svém předchozím odsuzujícím rozsudku ve věci jiné osoby zahrnul do popisu i obviněného, avšak jen za předpokladu, že jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká. Obdobně obviněné odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022, a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“).
6. Přestože obviněné nemají k dispozici rozsudek týkající se odsouzeného Z. C., mají důvodně za to, že Nejvyšším soudem výše zmíněné požadavky na formulaci popisu skutku, resp. odůvodnění rozhodnutí, nebyly v jejich případě splněny. K tomu poukázaly například na bod 355. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v jejich trestní věci, v němž je výpověď Z. C. hodnocena. Soud prvního stupně sice nepřehlédl jistou agravaci tohoto svědka pochopit ekonomické otázky, neboť návštěvy bank a podpisy dokumentů by i u člověka s jistou mírou omezení duševních schopností musely vyvolat přinejmenším pochybnosti, zda je vše v pořádku. Současně však tento soud zcela odmítl tvrzení obviněných o tom, že Z. C. byl mnohem samostatnější, než jak se jevil před soudem, a navíc i sám připustil, že do banky s ním chodily i další osoby. Rovněž někteří svědci potvrdili, že působil „normálně“. Soud prvního stupně se dále vůbec nevypořádal s rozpory ve výpovědi jmenovaného svědka a podle obviněných je zřejmé, že byl ovlivněn svým předchozím pravomocným rozhodnutím, jímž potvrdil doznání Z. C. včetně jeho tvrzení o účasti obou obviněných na trestné činnosti. Obviněné proto namítly, že soud prvního stupně nerozhodoval nestranně a porušil zásadu presumpce neviny. Vzhledem k tomu, že o důvodu možného vyloučení soudce tak, jak vyplývá z výše citovaného právního názoru Nejvyššího soudu, obviněné nevěděly, domnívají se, že tuto výhradu nemohly uplatnit v předchozím průběhu svého trestního stíhání.
7. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněné nejdříve namítly, že některé důkazy vyvracejí závěr soudů o tom, že obchodní společnost JT STAV, s. r. o., nevyvíjela žádnou činnost a obchodní vztahy, jež měl Z. C. navazovat, byly pouze předstírány. V této souvislosti poukázaly například na výpovědi svědků D. N. a L. V. nebo na listinný důkaz v podobě zajišťovacího příkazu Finančního úřadu pro Ústecký kraj. Obchodní společnost podle jejich názoru běžně fungovala, prokazatelně spotřebovávala pohonné hmoty z tankovací nádrže umístěné v XY.
8. Obviněné dále v popisu skutku postrádají náležitou specifikaci protiprávního jednání, jehož se konkrétně každá z nich měla fakticky dopustit. Obžaloba a oba odsuzující rozsudky vycházejí z dlouhého časového období, v němž měly obviněné Z. C. ovlivňovat, což by však pro obě muselo znamenat jejich permanentní přítomnost na pracovišti. Obviněné považují tuto skutečnost za vyloučenou i s ohledem na související závěr soudu prvního stupně, že se tzv. „hodily marod“. Soud nicméně nijak neprověřoval, do jaké míry se nepřítomnost na pracovišti u každé z obviněných promítla do jejich společného jednání spočívajícího v opatření podkladů a instruování Z. C. Pokud by přitom byla vyžádána zdravotnická dokumentace, bylo by zjištěno, že obviněná E. K. byla v dotčeném období téměř rok v pracovní neschopnosti a obviněná I. N. tři měsíce. Z toho obviněné dovodily, že nemohly obstarat označené doklady pro Z. C. společně, nemusela tak navíc učinit ani jedna z nich, neboť on sám ve své výpovědi zmínil řadu dalších osob. S odkazem na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, se obviněné domnívají, že jejich obhajoba nebyla náležitým způsobem prověřena a přesvědčivě vyvrácena, tudíž skutkový závěr soudů nižších stupňů označily za nepodložený a předčasný.
9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se obviněné domáhají právního posouzení skutku pod bodem 4. jako trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, nikoli jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. V této souvislosti podotkly, že ke vzniku škody u podvodu musí dojít v příčinné souvislosti s jednáním, kterým se činí příslušná majetková dispozice, současně je rozhodující také časové hledisko. Obviněné nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že poškozené N. R. B., a. s. (dále též jen „NRB“), vznikla v tomto případě škoda ve výši 4 900 000 Kč v důsledku toho, že Z. C. zatajil, že podnikatelský úvěr u K. B., a. s. (dále též jen „KB“), byl poskytnut na základě nepravdivých údajů, neboť při znalosti skutečného stavu by NRB záruku neposkytla. Podle obviněných škoda NRB vznikla až poté, co KB uplatnila nárok na plnění z bankovní záruky, tedy až poté, co obchodní společnost JT STAV, s. r. o., nesplácela úvěr. Naopak obohacení JT STAV, s. r. o., nastalo dříve, a to na základě samotného čerpání úvěru, tj. v okamžiku obdržení peněz na bankovním účtu jmenované obchodní společnosti. Vzhledem k tomu, že obohacení předcházelo škodě, je podle obviněných vyloučeno naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu.
10. Po připomenutí povahy ručení jako trojstranného, resp. vícestranného závazkového vztahu, obviněné s odkazem na komentářovou literaturu zdůraznily, že podstatou podvodu je uvedení jiné osoby v omyl nebo zamlčení významných skutečností této osobě, v důsledku čehož tato osoba provede určitou majetkovou dispozici, v důsledku níž vznikne na cizím majetku škoda a zároveň se tím někdo obohatí. Podvodného jednání ve smyslu § 209 tr. zákoníku se podle obviněných lze dopustit jen v době vzniku závazkového vztahu. Oproti tomu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, jež spočívá ve zmaření uspokojení věřitele, přichází v úvahu až po vzniku závazkového vztahu mezi dlužníkem a poškozeným věřitelem. Obviněné poukázaly v této souvislosti také na Vrchním soudem v Praze citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1572/2017, z něhož vyplývá, že za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu ve smyslu § 211 tr. zákoníku nelze považovat výši úvěru, který byl získán nebo použit tímto trestným činem, bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení. S ohledem na tato východiska se obviněné domnívají, že škoda NRB vznikla tím, že úvěrem získaný majetek byl zcizen nebo odstraněn bez odpovídající protihodnoty. Vyplacením záruky však nedošlo k obohacení KB, neboť jí byla pouze uhrazena existující pohledávka. Jednání související s vylákáním garance a jejím následným uplatněním s nemožností vyrovnat tím dluh, který obchodní společnosti JT STAV, s. r. o., vznikl vůči NRB, tedy podle obviněných odpovídá skutkové podstatě trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jde přitom o právní kvalifikaci podstatně mírnější, jejíž použití by vedlo k uložení nižšího trestu oběma obviněným.
11. Závěrem svých dovolání obviněné ve stručnosti poznamenaly, že prostředky získané úvěrem byly použity na jiný než určený účel. S ohledem na zásadu, že stadium bližší způsobení následku konzumuje v sobě stadium předcházející, tj. v daném případě je nesprávné zacházení s přijatými penězi škodě blíže než vylákání úvěru, mělo být jejich jednání v případě skutků 1. až 3. právně posouzeno podle § 211 odst. 2, nikoli podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Obviněné proto navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně požádaly o přerušení výkonu jejich trestů podle § 265o odst. 1 tr. ř.
13. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který má za to, že v jejich případě nebyly naplněny podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněné ve své argumentaci vycházely výlučně z citací právních závěrů Nejvyššího soudu, resp. ESLP, jež automaticky přejaly na posuzovanou trestní věc, aniž by však k tomu měly náležitý podklad. Vzhledem k obsahu obou dovolání lze dovodit, že obviněné ani jejich obhájce se osobně nezúčastnili vyhlášení rozsudku ve věci odsouzeného Z.
C., přestože se mělo konat dne 25. 1. 2023 ihned po vyhlášení usnesení o vyloučení jeho věci ze společného řízení a přerušení hlavního líčení ve věci obou obviněných. Státní zástupce poukázal na to, že obviněné v dalším průběhu řízení nenavrhly doplnit dokazování rozsudkem týkajícím se odsouzeného Z. C. Rovněž soud prvního stupně, ani odvolací soud takový důkaz neprovedly, z čehož státní zástupce usoudil, že jej obviněné nepovažovaly za nezbytný. Pokud obviněné v dovoláních prohlásily, že důvodně předpokládají naplnění požadavku na vyhlašování a odůvodnění rozsudku ohledně odsouzeného Z.
C., jak byl vysloven v citovaném rozhodnutí č. 10/2024 Sb. rozh. tr., vycházejí tak výlučně ze svých ničím neověřených domněnek. Státní zástupce obdobně nepovažoval za splněnou ani druhou podmínku pro naplnění uplatněného dovolacího důvodu, která spočívá v povinnosti přednést námitku podjatosti, resp. vyloučení soudce v původním stadiu řízení. Vzhledem ke své přítomnosti u hlavního líčení dne 25. 1. 2023 si obviněné byly vědomy dalšího procesního postupu včetně toho, že soud bude rozhodovat o schválení dohody o vině a trestu odsouzeného Z.
C. Přes tuto skutečnost neuplatnily námitku podjatosti v dalším řízení před soudem prvního ani druhého stupně. Podle státního zástupce nelze v tomto ohledu akceptovat tvrzení obviněných, že jim okolnost pro vyslovení podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně i jeho členů, nebyla, či dokonce nemohla být známa. Podstatné totiž nejsou právní formulace vyslovené v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné trestní věci, neboť ty v zásadě navazují na předcházející rozhodovací činnost ESLP, o niž obviněné samy v dovoláních opřely svou argumentaci a konkrétní rozhodnutí tohoto soudu byla pro ně v rozhodné době nepochybně dostupná.
14. Pokud jde o námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukázal státní zástupce na to, že obviněné nevymezily, v jaké ze tří variant jej uplatnily, přičemž obsah konkrétní dovolací argumentace neodpovídá žádné z nich. Za relevantní námitku tzv. opomenutého důkazu totiž nelze považovat nevyčerpání všech možností dokazování, a to zvláště v situaci, v níž obviněné před skončením hlavního líčení ani v průběhu veřejného zasedání o odvoláních nevyužily svého práva navrhnout doplnění dokazování. Podle názoru státního zástupce nemá žádnou souvislost s rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byly obviněné uznány vinnými, případné provedení zdravotnických záznamů o jejich pracovní neschopnosti či pobytu v nemocnici. Ze strany obviněných jde v tomto smyslu o projev běžného nesouhlasu s tím, jak soudy obou stupňů přistoupily ke způsobu jejich obhajoby, což je mimo rámec vad, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. K výtkám obviněných o nesprávném právním posouzení skutku pod bodem 4. výroku o vině státní zástupce zdůraznil, že NRB učinila rozhodnou majetkovou dispozici již v souvislosti s jejím uvedením v omyl s ohledem na deklaraci nezávadnosti sjednání podnikatelského úvěru poskytnutého obchodní společnosti JT STAV, s. r. o., u KB a zatajením skutečnosti, že úvěr byl poskytnut na základě nepravdivých údajů s tím, že při znalosti skutečného stavu věci by NRB bankovní záruku, tj. následnou majetkovou dispozici, vůbec neposkytla. Po připomenutí zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku i souvisejících judikatorních východisek vyjádřených například v rozhodnutí uveřejněném pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr. státní zástupce konstatoval, že v posuzované trestní věci byly všechny znaky naplněny. Obě obviněné instruovaly odsouzeného Z. C., aby přesvědčil NRB o poskytnutí bankovní záruky k revolvingovému úvěru sjednanému s KB, kterou rovněž uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností a prohlášením, že společnost bude řádně splácet svůj závazek. Všichni jmenovaní tak činili, ačkoli si vzhledem k finanční situaci obchodní společnosti JT STAV, s. r. o., a všem okolnostem případu museli být vědomi, že tato společnost nebude schopna, resp. ani ochotna dostát svým závazkům v dohodnuté době. Sama NRB proto byla rovněž uvedena v omyl a na jejím majetku vznikla škoda ve výši 4 900 000 Kč, jež představovala úhradu KB z titulu ručení za dlužníkem sjednaný revolvingový úvěr. Státní zástupce proto odmítl právní konstrukci předestřenou obviněnými v jejich dovoláních jako neodpovídající skutkovému zjištění, podle jeho názoru soudy skutek pod bodem 4. výroku o vině správně právně posoudily jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Šlo zároveň o podobný případ jako ten, o němž rozhodoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 937/2017.
16. Pokud jde o případnou kolizi základních skutkových podstat vymezených v ustanovení § 211 odst. 1 a § 211 odst. 2 tr. zákoníku, tedy situaci, v níž pachatel, který při sjednávání úvěru uvede úmyslně nepravdivé údaje rozhodné pro poskytnutí tohoto úvěru, následně poskytnutý úvěr použije na jiný než určený účel, státní zástupce s odkazem na názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 84/99, konstatoval, že takové jednání musí být kvalifikováno pouze jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková podstata podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku je totiž ve vztahu subsidiarity k § 211 odst. 1 tr. zákoníku a použije se pouze tehdy, pokud je úvěr použit na jiný účel bez toho, že by při jeho získání došlo k vyvolání omylu či zatajení rozhodných skutečností. Argumentace obviněných podle státního zástupce neodpovídá ani vlastní formulaci skutkových okolností v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu, z níž lze ve všech dílčích případech obtížně dovodit naplnění znaku spočívajícího v použití úvěrem získaných prostředků na jiný než určený účel.
17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u obou dovolání jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
19. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
20. Obviněné shodně odkázaly na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro jejich naplnění.
21. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučený orgán blíže specifikuje ustanovení § 30 tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící a další osoby, jestliže u nich lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činném v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. V navazujících odstavcích § 30 tr. ř. jsou uvedeny další důvody pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení z úkonů trestního řízení, jež však nejsou pro aktuální dovolací řízení relevantní. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu musí zároveň jít o vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí, jež je napadáno předmětným dovoláním. Dále je podstatné, že tento důvod nelze úspěšně uplatnit, pokud dovolatel o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, věděl v původním řízení a nenamítl tuto okolnost před rozhodnutím soudu druhého stupně.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě tří okruhů vad, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jde jednak o situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, ze strany soudů tak dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinou jsou případy, v nichž naopak důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být zahrnut do hodnotících úvah soudů. Třetí varianta se týká tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případě, že napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Prostřednictvím tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat obecné námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněných
24. Ve vztahu k námitce podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se Nejvyšší soud v první řadě zabýval otázkou, zda okolnost, z níž obviněné dovozují, že v jejich trestní věci rozhodl vyloučený orgán, byla obviněným v původním řízení známa a namítnuta před rozhodnutím orgánu, resp. soudu druhého stupně. Nejvyšší soud se v této souvislosti neztotožnil s argumentací obviněných a vzhledem k době rozhodování o vině a trestu všech původně spoluobviněných dospěl naopak k závěru, že obviněné mohly a měly tuto námitku uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž tak neučinily ani v odvolacím řízení.
25. Obviněné označily za vyloučený senát soudu prvního stupně, který v jejich trestní věci rozhodoval ve složení předsedy senátu Mgr. Jana Michanka a přísedících Dany Frantové a Jitky Köpplové. Naplnění podmínek pro vyloučení všech členů tohoto senátu z vykonávání úkonů trestního řízení dovozovaly obviněné z okolnosti, že senát ve stejném obsazení rozhodl dříve o schválení dohody o vině a trestu uzavřené mezi příslušným státním zástupcem a odsouzeným Z. C. Přestože se obviněné podle jejich tvrzení neseznámily s obsahem tohoto rozsudku, vyjádřily v dovolání přesvědčení, že v něm nebyly dodrženy požadavky kladené judikaturou, resp. rozhodovací praxí Nejvyššího soudu navazující na právní názory vyslovené v rozhodnutích ESLP, na formulaci popisu skutku a odůvodnění rozsudku ohledně dalších spoluobviněných osob, o jejichž vině však v době schválení dohody o vině a trestu nebylo pravomocně rozhodnuto.
26. Nejvyšší soud v obecné rovině pouze ve stručnosti připomíná, že rozhodovací praxe ESLP a Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“) pro případy, v nichž se týž soudce podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině spoluobviněného či skupiny spoluobviněných, tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobviněných, vyžaduje, aby soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu, resp. soudce. Dosáhnout toho lze především pečlivým odlišením osoby obviněného, o jehož vině není rozhodováno, a o jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována. K tomu je třeba zvolit takovou formulaci skutkových zjištění a popisu účasti tohoto obviněného na trestném jednání, která bude předcházet jakémukoli možnému předběžnému úsudku o vině dotčené osoby, resp. o naplnění subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu ohledně jeho osoby (srov. obviněnými citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr., dále např. rozsudky ESLP ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č. stížnosti 63703/19, ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti Německu, č. stížnosti 17103/10, nebo rozsudek SDEU ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-377/18). Za předpokladu, že tyto požadavky v odsuzujícím rozsudku týkajícím se jednoho či více spoluobviněných nejsou naplněny, může být rozhodující soudce nebo senát podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci dalších spoluobviněných, jejichž vinu v takovém rozsudku fakticky předjímal, přestože o ní dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.
27. Aby však mohl Nevyšší soud (ne)naplnění těchto požadavků v projednávané trestní věci posuzovat, musel se nejdříve zabývat otázkou, zda obviněné mohly tuto námitku uplatnit ještě před vyhlášením napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze jakožto orgánu druhého stupně ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) části věty za středníkem tr. ř. Samotné obviněné v tomto ohledu v dovolání uvedly, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 1 T 1/2023, jímž byla schválena dohoda o vině a trestu týkající se části obžaloby podané na odsouzeného Z. C., nemají k dispozici a svou námitku o podjatosti členů senátu soudu prvního stupně opřely jen o domněnku vycházející zejména ze způsobu, jakým tento soud hodnotil výpovědi jmenovaného, resp. též další provedené důkazy.
28. Pokud jde o otázku, zda obviněným mohl být, resp. ve skutečnosti byl znám obsah předmětného rozsudku, musí nicméně Nejvyšší soud zdůraznit, že obě obviněné i jejich společný obhájce byli přítomni u hlavního líčení konaného dne 25. 1. 2023. Na jeho počátku intervenující státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem navrhl, aby soud schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou s původně spoluobviněným, jejíž některé dílčí pasáže byly dokonce v průběhu tohoto hlavního líčení precizovány. Přímo v tomto hlavním líčení státní zástupce například požadoval upravit popis skutku v návrhu dohody ve znění „uvedeným jednáním obžalovaní … způsobili“ na „uvedeným jednáním protiprávně vylákali od poškozené K. B., a. s., částku ve výši 7 000 000 […].“ Již z těchto formulací, které v hlavním líčení výslovně zazněly, je zřejmé, že dohoda, tudíž posléze i odsuzující rozsudek o jejím schválení, obsahovaly vymezení protiprávního jednání všech původně spoluobviněných, tedy včetně účasti E. K. a I. N. K tomu je však třeba zdůraznit, že součástí výroku o vině odsouzeného Z. C. nicméně bylo i výslovné odlišení obviněných E. K. a I. N. jako osob samostatně trestně stíhaných, o jejichž vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto (viz bod 31. níže). Za zcela zásadní však Nejvyšší soud považuje skutečnost, že celý text uzavřené dohody byl následně zachycen v protokolu o hlavním líčení na č. l. 2314 a násl. tr. spisu, který byl dne 22. 1. 2024, tedy přibližně dva měsíce před vyhlášením dovoláními napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, doručen také obhájci obviněných (viz doručenka připojená k č. l. 2314/l tr. spisu). Obě obviněné tudíž minimálně prostřednictvím svého obhájce byly obeznámeny s kompletním obsahem dohody o vině a trestu uzavřené mezi příslušným státním zástupcem a odsouzeným Z. C., jak byla schválena výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem.
29. Nejvyšší soud pouze na okraj dodává, že zmíněný rozsudek byl vyhlášen ve veřejném zasedání konaném bezprostředně po skončení hlavního líčení dne 25. 1. 2023, o čemž byli obviněné i jejich obhájce rovněž informováni (č. l. 2314/l tr. spisu), a mohli se jej případně zúčastnit. Avšak i ze samotného rozsudku soudu prvního stupně vydaného ve věci obviněných E. K. a I. N. zcela zřetelně vyplývá, že odsuzujícím rozsudkem byla ohledně Z. C. schválena dohoda o vině a trestu tak, jak byla sjednána ve výše odkazovaném hlavním líčení (srov. bod 4. rozsudku soudu prvního stupně).
30. Ze všech shora rozvedených skutečností je podle Nejvyššího soudu naprosto zřejmé, že oběma obviněným byl obsah dohody o vině a trestu, resp. obsah odsuzujícího rozsudku vyhlášeného ve věci Z. C., znám již v původním řízení. Namítají-li proto, že uvedený rozsudek obsahuje vymezení protiprávního jednání jako celku včetně účasti obviněných E. K. a I. N. na společné trestné činnosti, jež fakticky předjímá jejich vinu, o níž v době vydání tohoto rozsudku dosud nebylo rozhodnuto (z čehož obviněné dovozují okolnost, že v jejich věci rozhodl vyloučený orgán), Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že obviněné nepochybně mohly, a tudíž měly tuto námitku uplatnit před pravomocným skončením trestního řízení. Mohly tak učinit již v průběhu hlavního líčení, které pokračovalo po vyloučení věci ohledně Z. C., nebo minimálně ve svých odvoláních, případně v řízení před Vrchním soudem v Praze jako soudem druhého stupně před vyhlášením rozsudku napadeného jejich dovoláními. Vzhledem k tomu, že takto nepostupovaly, což samy potvrdily, nemohou nyní úspěšně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Pro jeho naplnění totiž chybí jedna ze zákonných podmínek, jak byly stručně vyjmenovány pod bodem 21. shora. Na tomto místě je také nutno přisvědčit názoru státního zástupce vyslovenému v jeho vyjádření k dovoláním obviněných, že okolností, jež má odůvodňovat podjatost členů senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, není právní názor vyslovený v rozhodnutí č. 10/2024 Sb. rozh. tr., nýbrž skutečnosti podrobně popsané výše. Uvedený právní názor navíc nebyl v rozhodovací praxi nijak nový či překvapivý, vycházel v zásadě z poměrně ustálené, zčásti citované, judikatury ESLP a SDEU, která byla v rozhodné době známá a dostupná.
31. Navzdory výše uvedenému si Nejvyšší soud, a to zcela nad rámec dovolacího přezkumu, vyžádal od Krajského soudu v Ústí nad Labem opis dotčeného rozsudku ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 1 T 1/2023, k němuž může pouze ve stručnosti poznamenat, že obsah jeho výroku je skutečně ve shodě s obsahem dohody o vině a trestu, jak byla uzavřena ve shora odkazovaném hlavním líčení. Přestože jsou ve výroku zachyceny formulace popisující rovněž účast obviněných E. K. a I. N. na společně páchané trestné činnosti, nelze současně přehlížet, že v jeho úvodu jsou obě obviněné jednoznačně identifikovány způsobem, z něhož je evidentní, že v jejich věci je před Krajským soudem v Ústí nad Labem vedeno řízení pod sp. zn. 1 T 5/2020, přičemž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. V rozsudku odsouzeného Z. C. tak byly dodrženy alespoň minimální požadavky pro zachování zásady presumpce neviny a objektivity rozhodování, na něž pro tyto případy kladl důraz SDEU v svém rozsudku ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-377/18. Spočívají ve stručnosti ve dvou stěžejních sděleních, jež je třeba zkoumat, a to že tyto jiné osoby ve výroku zmíněné jsou stíhány v rámci samostatného trestního řízení a jejich vina zatím nebyla zákonným způsobem prokázána.
32. K argumentaci obviněných, na jejímž podkladě se domáhaly důvodnosti uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud rovněž ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že bez ohledu na konkrétní označení příslušné alternativy tohoto důvodu dovolání neodpovídá obsah konkrétních výhrad obviněných žádné z nich. V podstatě obviněné v této části svých dovolání pouze v obecné rovině polemizovaly se zjištěním soudů prvního i druhého stupně, zejména pokud jde o vyhodnocení výpovědí odsouzeného Z.
C. Poukazovaly sice dále na domnělé dílčí rozpory, které však v žádném případě nedosahovaly intenzity zjevného rozporu mezi rozhodným skutkovým zjištěním, jež je v posuzované věci určující pro naplnění znaků zločinů, za něž byly odsouzeny, a obsahem provedených důkazů. Obviněné se tak ve skutečnosti domáhaly toliko prosazení jimi podávané verze skutkového děje a vlastních představ o jeho výsledné podobě, který by vyústil ve zproštění obžaloby. Výhrady tohoto typu nicméně neodpovídají žádnému z taxativně vyjmenovaných zákonných důvodů dovolání, neboť jsou založeny výlučně na odmítnutí těch skutkových zjištění soudů, která vedla k odlišnému závěru od názoru prosazovaného obviněnými, tedy k vyslovení jejich viny a k odsouzení.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k detailnímu přezkoumávání jednotlivostí ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. Není smyslem dovolacího řízení ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně přehodnocoval, či se dokonce přikláněl k verzi nabízené obhajobou jen proto, aby vyhověl výsledku řízení požadovanému v dovolání. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.
ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
33. Proto lze jen stručně poznamenat, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je nepochybné, že se posuzovanou trestní věcí důsledně zabývaly, neopomněly reagovat ani na tvrzení obhajoby, s nimiž se pečlivě vypořádaly a přesvědčivým způsobem je vyvrátily. Nejvyšší soud se neztotožnil s tvrzením obviněných o tom, že soud prvního stupně vyšel nekriticky z výpovědí odsouzeného Z. C., který mj. popisoval také zapojení obviněných E. K. a I. N. do posuzované trestné činnosti. Soud prvního stupně totiž provedl poměrně rozsáhlé dokazování a vyhodnocením jeho výsledku se naopak důsledně a velmi podrobně zabýval v bodech 319.
až 355. svého rozsudku. Jeho zásadní závěry pak důvodně potvrdil jako správné a úplné také soud druhého stupně, jak vyplývá z bodu 11. napadeného rozsudku. Soudům obou stupňů přitom rozhodně nelze vytýkat, že část svých zjištění opřely o výpovědi odsouzeného zejména proto, že jeho verze o fungování a působení obchodní společnosti JT STAV, s. r. o., tj. že ji mimo jiné fakticky ovládaly a řídily obviněné, nikoli on jako její formální jednatel, logicky navazovala či byla zcela potvrzena i dalšími důkazy.
Šlo v tomto ohledu zejména o výpovědi svědků, například H. M. nebo V. K., a dále o listinné důkazy, jež například nasvědčovaly tomu, že obviněné měly přístup k bankovním účtům obchodní společnosti, prováděly výběry hotovosti i bezhotovostní převody. Soudy rovněž měly k dispozici zajištěné věcné důkazy, například nábytek zakoupený z finančních prostředků obchodní společnosti, nalezený při domovních prohlídkách u obviněných. Užívaly jej ve skutečnosti výhradně pro své soukromé účely, byť tak činily na podkladě nájemných smluv, jejichž podmínky ale byly pro obchodní společnost JT STAV, s.
r. o., značně ekonomicky nevýhodné.
34. Obdobně nelze přisvědčit ani námitce, podle níž soudy řádně nevymezily konkrétní míru a způsob, jimiž se měly obě obviněné podílet na trestné činnosti, resp. nespecifikovaly, jakého konkrétního jednání se měla každá z nich dopustit. Ze závěrů soudů prvního a druhého stupně totiž vyplývá, že obviněné vyvíjely svou činnost společně, tj. ve shodě. Obě odsouzeného Z. C. v souvislosti se sjednáváním úvěrů instruovaly a opatřovaly mu k tomu příslušné doklady, což jmenovaný ve své výpovědi jednoznačně potvrdil. Z provedeného dokazování je podle Nejvyššího soudu bez jakýchkoli pochybností zřejmý společný záměr obou obviněných, ať už jde o faktické ovládání obchodní společnosti JT STAV, s. r. o. (srov. bod výše), nebo o jednotlivé kroky a strategii vůči úvěrovým subjektům, stejně jako s tím související dispozice, resp. užívání podvodně získaného profitu. Pouze příkladem lze v tomto ohledu poukázat na využívání poměrně drahých osobních automobilů pronajímaných obchodní společností, které měly k dispozici obviněné E. K. a I. N. (viz bod 14. napadeného rozsudku), nebo již zmíněný nákup nábytku určeného ve skutečnosti pro jejich soukromé potřeby. Lze také poukázat na poměrně krátké časové rozmezí, v němž byly úvěry sjednávány, a to přibližně od května do října 2015, přičemž minimálně část z opatřených nepravdivých podkladů, například falzifikáty daňových přiznání v případě skutků pod body 1. a 2., se obsahově překrývaly. Za těchto okolností Nejvyšší soud neshledal žádnou vadu v tom, že v odsuzujícím výroku o vině nebylo v rámci popisu skutku podrobně specifikováno, který konkrétní doklad a v jakém konkrétním čase měla jedna či druhá z obviněných odsouzenému Z. C. poskytnout za účelem oklamání zaměstnanců bankovních institucí o ekonomickém stavu úvěrového dlužníka. Jde totiž o skutečnost nikoli významnou pro posuzovanou trestní věc, neboť zásadní je zjištění, které nepochybně vyplývá již ze samotného způsobu organizování majetkových transakcí ke škodě poskytovatelů úvěrů, bylo-li v trestním řízení spolehlivě prokázáno, že obviněné jednaly ve shodě a po společné dohodě. Nelze proto mít žádnou pochybnost o správném posouzení protiprávního jednání obou obviněných jako organizátorství ke zločinům úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, a podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, u obou podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
35. Je zřejmé, že z výše uvedených důvodů soudy nepovažovaly za podstatné prokazovat případnou pracovní neschopnost obviněných, neboť tato otázka nebyla z pohledu naplnění znaků označených zločinů nijak určující. Ostatně ani samotné obviněné netvrdí, že by v dosavadním průběhu řízení učinily v tomto ohledu nějaký důkazní návrh, na který by soudy nereagovaly, a nemůže tak jít ani o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. Nejvyšší soud tedy k této části dovolání obviněných shrnuje, že již soud prvního stupně pečlivě a srozumitelně vyložil, jakými úvahami byl při hodnocení komplexu důkazů veden, respektoval konkrétní obsah každého z nich bez zjevné tendence upřednostnit jednu ze stran trestního procesu a neopomněl přitom reagovat ani na obhajobu obviněných, kterou přesvědčivě vyvrátil. Pokud se za dané procesní situace odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, sám pak v odůvodnění napadeného rozsudku v reakci na odvolací námitky obviněných zdůraznil pro věc zásadní zjištění, pak mu rovněž nelze ničeho vytýkat, naopak zdůraznil stěžejní argumenty vyvracející obranu obou obviněných. Nejvyšší soud tudíž nemá důvod a ani možnost na skutkových závěrech soudů cokoli korigovat a v podrobnostech odkazuje na vyčerpávající odůvodnění ve věci vydaných rozsudků.
37. Námitku obviněných vytýkající nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 4. výroku o vině jako organizátorství zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku proto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou, neboť jde o správně použitou právní kvalifikaci odpovídající výsledku skutkových zjištění. K této otázce je vhodné nejprve připomenout základní předpoklady pro vyvození trestní odpovědnosti za tento trestný čin.
38. Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Obecně lze konstatovat, že naplnění objektivní stránky skutkové podstaty podvodu tedy předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Soudní praxe již v minulosti dovodila, že na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři osoby, a to pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená (viz rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).
39. V posuzované trestní věci lze za osobu uvádějící jiného v omyl považovat odsouzeného Z. C., jemuž obě obviněné jako organizátorky předaly příslušné podklady a instruovaly jej k určitému způsobu jednání mj. při sjednávání bankovní záruky s NRB. Zejména šlo o to, aby zatajil, že v rámci žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru u KB, která její kladné vyřízení podmiňovala bankovní zárukou, předložil dokumenty obsahující nepravdivé údaje především o ekonomické situaci úvěrového dlužníka – obchodní společnosti JT STAV, s.
r. o., z jejichž obsahu vycházela rovněž NRB. Subjektem uvedeným v omyl tedy byla primárně NRB, která při vystavení bankovní záruky vyšla z hodnocení bonity klienta provedeného KB na základě nepravdivých údajů obdržených od odsouzeného Z. C. Obě jmenované banky tudíž jednaly v omylu na základě dokumentů, které v každé z nich předložil jmenovaný poté, co mu byly za tímto účelem opatřeny, resp. předány právě obviněnými. Osobou poškozenou se stala opětovně NRB, neboť z titulu bankovní záruky, kterou by při znalosti skutečného stavu věci vůbec neposkytla, byla nucena vyplatit úvěrující bance KB částku ve výši 4 900 000 Kč, jež představuje značnou škodu podle § 138 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku. Osobou obohacenou byla v konečném důsledku obchodní společnost JT STAV, s. r. o., která sama neuhradila svůj splatný dluh vůči KB, nýbrž v rozsahu shora uvedené částky fakticky „využila“ plnění od NRB, a nedošlo tedy na její straně k odpovídajícímu zmenšení jejího majetku. Popsané okolnosti nevyvolávají žádné pochybnosti ani o existenci příčinné souvislosti mezi omylem NRB a jí učiněnou majetkovou dispozicí, neboť NRB poskytla bankovní záruku a na jejím základě posléze i plnění z ní vyplývající právě z omylu o tom, že obchodní společnost JT STAV, s.
r. o., získala úvěr díky předstírání lepší finanční situace, než v jaké se ve skutečnosti v rozhodné době nacházela a že nehodlá plnit svůj dluh. Vzhledem k tomu, že ke zmenšení majetku NRB o částku ve výši 4 900 000 Kč a naopak „ušetření“ nákladů ve stejné výši na straně JT STAV, s. r. o., došlo v návaznosti na v omylu poskytnutou bankovní záruku, byla zde dána rovněž příčinná souvislost mezi předmětnou majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením jiné osoby na straně druhé.
Pokud jde o vznik škody, pak pro uvedené právní posouzení není rozhodné, že tento následek u NRB nastal až po aktivitě ze strany KB, která vyzvala k plnění z bankovní záruky poté, co úvěrový dlužník nesplácel svůj dluh. Škodlivý následek byl totiž pro NRB neodvratný od samého počátku, neboť obchodní společnost JT STAV, s. r. o., neměla v úmyslu plnit podmínky úvěrové smlouvy uzavřené na základě omylu KB o skutečném záměru dlužníka.
40. V této souvislosti je proto možné znovu zdůraznit okolnosti spáchání skutku pod bodem 4. výroku o vině, u něhož se obviněné domáhaly změny právní kvalifikace. V řízení před soudy obou stupňů bylo totiž nepochybně prokázáno, že všichni původně obvinění jednali od počátku, tedy již při vzniku příslušného závazkového vztahu, v úmyslu úvěr sjednaný u KB nesplatit. Obvinění totiž vědomě poskytli úvěrující bance nepravdivé údaje o solventnosti obchodní společnosti JT STAV, s. r. o., byli si tudíž minimálně vědomi toho, že obdržené finanční prostředky vzhledem ke skutečné finanční situaci jmenované společnosti nebudou schopni vrátit, resp. tak ve skutečnosti ani nehodlali učinit.
Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry soudů obou stupňů, které skutek pod bodem 4. právně posoudily jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se obviněné E. K. a I. N. vzhledem ke svému postavení dopustily jako účastnice ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pouze pro úplnost je třeba dodat, že posouzení této typové situace jako trestného činu podvodu ostatně Nejvyšší soud připustil i v obviněnými odkazovaném usnesení 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1572/2017.
41. Z výše uvedených důvodů nemůže být akceptován požadavek obviněných, jímž se domáhaly právního posouzení výše popsaného protiprávního jednání jako trestného činu, resp. přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že tato právní kvalifikace by vůbec nezohledňovala podstatu skutku pod bodem 4., která spočívá v okolnostech relevantních právě při samotném sjednávání a vzniku bankovní záruky. Z popisu skutku přitom nijak nevyplývá, že by bylo obviněným přičítáno jednání související se zcizením či odstraněním majetku obchodní společnosti JT STAV, s.
r. o., případně s jakoukoli další formou činnosti předpokládané v ustanovení § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pro naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu je kromě jiného vyžadována dispozice s majetkem dlužníka, jejímž důsledkem bude neschopnost věřitele uspokojit svoji pohledávku (zcela nebo částečně) z jiného majetku dlužníka. To znamená, že až po vzniku závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem dlužník jedná zákonem předvídaným způsobem a věřiteli se tak nedostane to, co by mohl k úhradě své pohledávky použít, nebýt protiprávního jednání dlužníka.
Nejméně již z těchto dvou důvodů nelze skutek pod bodem 4. výroku o vině posuzovat podle § 222 tr. zákoníku, neboť v něm chybí základní okolnosti charakterizující jeho objektivní stránku. Konstrukce obviněných předestřená v jejich dovolání navíc postrádá jakýkoli smysl, neboť obviněné na jedné straně tvrdí, že škoda NRB vznikla tím, že úvěrem získaný majetek nebyl použit pro podnikatelskou činnost a dosažení zisku, došlo tudíž k jeho zcizení nebo odstranění bez odpovídající protihodnoty, avšak na straně druhé zcela přehlížejí, že pohledávka NRB za obchodní společností JT STAV, s.
r. o., z titulu náhrady za plnění realizované na základě bankovní záruky vznikla až poté, co NRB uhradila KB částku ve výši 4 900 000 Kč. V době onoho obviněnými tvrzeného zcizení či odstranění majetku JT STAV, s. r. o., tudíž NRB vůbec nebyla ve vztahu ke jmenované společnosti v postavení věřitele, uspokojení jehož pohledávky by JT STAV, s. r. o., případně mohla zmařit.
42. Obdobně nelze akceptovat ani výhradu obviněných, podle níž skutky pod body 1. až 3. měly být právně posouzeny podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku, tedy podle druhé základní skutkové podstaty tohoto ustanovení. Nejvyšší soud v této souvislosti pouze ve stručnosti poznamenává, že podstata těchto skutků, jako jsou popsány v odsuzujícím výroku, nezahrnuje jednání spočívající v použití prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel, jež je jedním ze znaků skutkové podstaty podle výše citovaného ustanovení. Ovšem pokud by tomu tak i bylo, soudy by se ani v takovém případě nedopustily vady nesprávného právního posouzení, neboť jak přiléhavě upozornil státní zástupce, skutková podstata uvedená v § 211 odst. 2 tr. zákoníku je vůči skutkové podstatě podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu subsidiarity a použije se jen za situace, že úvěr byl použit na jiný účel, aniž by při jeho získání byly uvedeny nepravdivé údaje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 84/99).
IV. Závěrečné shrnutí
43. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněných E. K. a I. N. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
44. K žádosti obviněných o přerušení výkonu napadeného rozsudku Nejvyšší soud podotýká, že jde toliko o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na přerušení, resp. odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se v posuzovaném případě nestalo (srov. § 265h odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud nicméně s ohledem na posouzení dovolání a způsob rozhodnutí o nich neshledal důvody pro přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. Za této situace nebylo třeba o podnětu obviněných rozhodovat samostatným negativním výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu