Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou, sídlem Vítkovická 3276/2a, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2025 č. j. 7 Tdo 652/2025-2308, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2025 sp. zn. 61 To 124/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. prosince 2024 sp. zn. 58 Nt 2601/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň požádal, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti, neboť to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí pro stěžovatele v podobě nuceného omezení osobní svobody znamená nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl trestně stíhán pro činnost, jenž spočívala, stručně shrnuto, v tom, že zneužil přístupové údaje k internetovému bankovnictví své matky a okradl ji o peníze a dále pod pohrůžkou zastřelení po ní požadoval převod spoluvlastnického podílu na rodinném domě. Toto trestní stíhání však bylo zastaveno, neboť bylo zjištěno, že stěžovatel nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný.
3. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 12. 2024 sp. zn. 58 Nt 2601/2023 bylo stěžovateli podle § 99 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
4. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu jako nedůvodná.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení městského soudu jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatel se domnívá, že pro uložení ochranného léčení nebyly splněny podmínky. Obecné soudy se při jeho ukládání mají vyrovnat s otázkou, zda nebezpečí, které ze strany dané osoby v případě jejího pobytu na svobodě hrozí, je natolik závažné, že uložení ochranného léčení v ústavní formě je nezbytné (nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 502/02 ). To se nestalo. Stěžovatelovi rodiče přitom vypověděli, že nikoho fyzicky neohrožuje a jeho útoky jsou pouze verbální. To v podstatě uvádí i znalecký posudek MUDr. Gabriely Leblové, byť navzdory tomu dochází k závěru o nutnosti ústavní léčby. O zpracovatelce posudku je navíc známo, že jich vypracovává velké množství, což vzbuzuje pochybnosti o jejich věrohodnosti.
7. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud se jeho námitkami dostatečně nezabýval s odkazem na jejich skutkový charakter, ačkoliv rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami nemusí být vždy zřejmé (nález ze dne 29. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 565/02 , ze dne 19. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 83/04 a ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3851/15 ). Výklad dovolacích důvodů by neměl být příliš restriktivní, neboť jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků (nález ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 ).
8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho matka byla trestním příkazem odsouzena pro křivou výpověď proti němu, což zpochybňuje i věrohodnost její výpovědi v nynější věci. Také zdůraznil, že dochází do ambulantní psychologické péče, což oslabuje závěr o nezbytnosti ochranného psychiatrické léčení v ústavní formě. V pochybnostech by přitom měla být dána přednost ambulantní formě léčby (nález ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2843/18 ).
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 [N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 [N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ochranné léčení má sloužit k ochraně společnosti před nebezpečnými osobami postiženými duševní poruchou, nebo osobami závislými na návykových látkách, ambulantní péčí nebo jejich umístěním ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života (Pavel Šámal in Šámal, Pavel a kol.: Trestní zákoník komentář; 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2023, str. 1495). Ústavní forma tohoto léčení je vykonávána zpravidla v psychiatrické nemocnici, popřípadě v jiném zdravotnickém zařízení a je vždy spojena s podstatným omezením osobní svobody léčeného (tamtéž str. 1503). Smyslem ochranného léčení má být jednak léčení samotné a resocializace dotčeného, jednak prevence opakování trestného činu způsobeného duševní poruchou a izolace jedince v případě, že je s ohledem na svůj zdravotní stav společensky nebezpečný a tím zajištění ochrany veřejnosti uložením ochranného léčení ústavního. Ochranné léčení v ústavní formě představuje mimořádně závažné omezení osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Nezbytnou skutečností, která tento závažný zásah opravňuje, je hrozba nebezpečí ze strany pachatele. Je přitom zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody (nález sp. zn. IV. ÚS 502/02 ). Pokud ochranné léčení ani v ústavní formě nebude zajišťovat dostatečnou ochranu společnosti, může být za podmínek dle § 99 odst. 5 trestního řádu změněno na zabezpečovací detenci.
12. V projednávané věci Ústavní soud shledává, že obvodní, městský i Nejvyšší soud, se otázkou, proč je uložení ochranného léčení namístě, podrobně zabývaly. Při posuzování otázky nebezpečnosti stěžovatele vycházely z řady důkazů. Poškozená vypověděla, že ze stěžovatele má hrozný strach, že se vůči ní choval mnohokrát násilně, kroutil jí rukama, držel ji pod krkem a jednou ji také shodil na zem, či ji uzamkl v místnosti a odmítal pustit ven (bod 7 a 33 usnesení obvodního soudu). Rovněž stěžovatelova sestra uvedla, že z něj má strach, ve většině případů stěžovatel sice používá jen psychický nátlak, někdy však přechází i k fyzickému kontaktu, například někoho chytne za ruku a tahá jej z místa na místo (bod 10). Svědkovi, který bydlel u poškozené v nájmu, stěžovatel vyhrožoval, kopal mu do dveří a oken domu, měl z něj hrozný pocit, a proto se musel odstěhovat (bod 12). Na svědkem poskytnuté nahrávce je slyšet, jak poškozená při hádce se stěžovatelem opakovaně křičí "pusť mě" a jsou slyšet rány (bod 36). Další nájemkyně poškozené uvedla, že stěžovatel se k ní dobýval do bytu, bouchal na dveře, řval, posílal jí neustále nevyžádané zprávy, obrátila se v tom na městskou policii, ta jí však nepomohla, následně se chtěla obrátit na státní policii, ale to již nezvládla, neboť se psychicky zhroutila; i po několika letech má ze stěžovatele strach, co by jí mohl udělat (bod 15). Tři další ženy na stěžovatele nezávisle na sobě podaly oznámení pro nevhodné a nevyžádané zprávy, telefonáty, žádosti o sexuální styk, troubení před místem bydliště apod., byť řízení skončila bez výsledku pro nedostatečnou spolupráci oznamovatelek. Rovněž dle bývalé partnerky stěžovatele se vůči ní dopouštěl nebezpečného pronásledování, pro což je vůči stěžovateli vedeno jiné trestní řízení (bod 41).
13. Soudy měly k dispozici též lékařské zprávy a závěry znalců. Bylo jištěno, že již v dětství musel být stěžovatel hospitalizován na psychiatrii kvůli agresi vůči sestře (bod 19). Taktéž musel být hospitalizován po několik měsíců v roce 2024. Z lékařských závěrů vyplynulo, že stěžovatel je zcela bez náhledu, jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti jsou vymizelé, vnímá chorobně realitu a jeho chování je nepredikovatelné. Byť jeho agresivita mívá spíše verbální charakter, dle lékařských závěrů je zde riziko jejího vystupňování do agrese fyzické (srovnej bod 41 usnesení obvodního soudu). Jde o impulsivní osobu s nízkou frustrační tolerancí, přičemž pod vlivem emocí má tendenci k defektnímu zpracování reality bez kontrolních racionálních mechanismů. Stěžovatel má paranoidní psychózu s bludy. Ta mu dává nevyvratitelný pocit, že je mu ubližováno nebo že je proti němu vedeno spiknutí. Fyzická agresivita zde není primárně, vzniká až tím, že osoby trpící touto diagnózou se s ohledem na domnělou újmu snaží tzv. vzít spravedlnost do svých rukou, a přitom se uchylují k vyhrožování či fyzickému napadání. Z psychiatrického hlediska je stěžovatel dle znaleckého posouzení nebezpečný svému okolí (zejména bod 19, 40, 41 téhož usnesení).
14. Soudy takto zjistily, že stěžovatel se vlivem svého onemocnění opakovaně dopouští závadného jednání, a to nejen vůči osobám jemu blízkým, ale v zásadě vůči komukoli, s kým naváže kontakt či se pohybuje v jeho sociálním prostředí, a shledaly jeho nebezpečnost. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nicméně obsah jeho ústavní stížnosti představuje spíše než ústavněprávní argumentaci pouhou polemiku v rovině práva podústavního zpochybňující hodnocení ve věci provedených důkazů. Úlohou Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti však není, aby závěry učiněné obecnými soudy přehodnocoval. Z pohledu požadavků ústavnosti je především podstatné, zda soudy svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily. To se v posuzované věci bezpochyby stalo. Žádný extrémní nesoulad v provedených důkazech a učiněných skutkových a právních závěrech v napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledal.
15. Rozhodnutí soudů o ochranném léčení není založeno výhradně na výpovědi poškozené, či jiném jediném důkazu, ale na celém řetězci svědectví a lékařských závěrů. Odborné posouzení stěžovatele neprováděla pouze znalkyně MUDr. Leblová, ale i další znalkyně PhDr. Záhorská. Kromě toho měly soudy k dispozici i zprávu Psychiatrické nemocnice Bohnice, kde byl stěžovatel hospitalizován dříve, a také znalecký posudek psychiatra MUDr. Šimky, vypracovaný v paralelně vedeném trestním řízení, ve kterém je stěžovatel obviněn z nebezpečného pronásledování své bývalé přítelkyně. Lékařské závěry v těchto důkazních pramenech vždy byly obdobné.
16. Pozornost byla věnována i možnosti pouhé ambulantní léčby, nicméně lékařské závěry, a to opět ze strany všech znalců i psychiatrické léčebny, ji vyloučily zcela jednoznačně. Lékaři, a v návaznosti na to i soudy, konstatovali, že stěžovatel nemá naprosto žádný náhled na svůj duševní stav a odmítá léčbu, vzhledem k čemuž ambulantní léčba není možná (viz např. bod 19 a 40 až 42 usnesení obvodního soudu, bod 20 usnesení městského soudu). Soudy hodnotily i to, že se stěžovatel fyzicky dostavil ve věci svého duševního stavu do ambulance, nicméně poukázaly na to, že ač do ní přišel, odmítl se podrobit léčbě (bod 40). Dále logicky poukázaly na to, že pohled odborníka je klíčový (bod 17 usnesení městského soudu), přičemž všechny znalecké posudky se vyslovily kategoricky pro ústavní léčbu.
17. Přiléhavý je i poukaz městského soudu na to, že ochranné léčení není trest, nýbrž je v zájmu samotného stěžovatele. Je naděje, že by léčba, která je však žel možná jen v ústavní formě, jej mohla stabilizovat a zmírnit utrpení, které mu jeho duševní porucha způsobuje, byť zcela vyléčit tuto poruchu nelze. Ochranné léčení přitom má trvat v ústavní formě jen po nezbytnou dobu. Pokud to bude možné, bude ukončeno nebo změněno na ambulantní formu (bod 21 usnesení městského soudu).
18. Naopak zjevně nepřiléhavý je stěžovatelův poukaz na nález sp. zn. IV. ÚS 502/02 . Ten se týkal případu, kdy tehdejší stěžovatel nechal vyměnit zámky vstupních dveří u svých příbuzných a nepředal jim klíče, což bylo kvalifikováno jako neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona s horní hranicí trestní sazby pouze dva roky a nebylo zjištěno, že by se tato osoba někdy dopustila nějakého jiného společensky škodlivého chování. V nynější věci však bylo chování stěžovatele zjevně závažnější, a zjištěné informace vypovídají o větším počtu různých závadných jednání. V tehdejším nálezu Ústavní soud navíc zároveň shledal, že z odůvodnění soudů nebylo jasné, proč vyslovily, že je dána vysoká pravděpodobnost, že tehdejší stěžovatel spáchá znovu závažnější útok, když zpracovaný znalecký posudek hovořil pouze o riziku opakování obdobné trestné činnosti nikoliv však páchání činnosti závažnější, a dále konstatoval jako slabinu, že tento posudek byl zpracován velmi stroze a ve spise se také nacházelo vyjádření psychiatrické léčebny vyjadřující názor, že ústavní ochranné léčení je nadbytečné. Oproti tomu v nynější věci odborné závěry konstatovaly riziko přechodu převážně verbální agrese do agrese fyzické a všechny odborné názory jsou ve shodě.
19. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil potřebu proporcionality mezi omezením svobody a chráněným zájmem (viz výše). Neznamená to však, že by podmínkou uložení ochranného léčení ústavní formou byla nutně hrozba fyzického násilí. Nebezpečností pachatele se rozumí nebezpečí, že bude páchat činnost zapovězenou trestněprávními normami, nikoliv nutně činnost násilnou. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 502/02 uvedl, že ústavní ochranné léčení je možné i u méně nebezpečného jednání, pokud je to odůvodněno konkrétními skutkovými okolnostmi. Těmi může být zejména potřeba léčby, kterou nelze zajistit jinak (srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 1110/21 , bod 18). Ve věci sp. zn. I. ÚS 3946/19 (viz zejména bod 19) bylo aprobováno uložení ústavního ochranného léčení v případu trestného činu pomluvy, byť nebezpečnost tehdejšího stěžovatele měla spočívat "jen" v dalších možných útocích proti cti či vážnosti jiných osob. Ochranné léčení v ústavní podobě není ve výjimečných případech absolutně vyloučeno ani u relativně bagatelních deliktů (nález sp. zn. III. ÚS 3675/16 , bod 21). S ohledem na zjištění o stěžovateli lze také připomenout, že je namístě přihlížet nejen k závažnosti dosud spáchaných závadných jednání pachatele, ale i k jejich počtu (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 2234/16 , týkající se přečinu výtržnictví, zejména bod 14).
20. Jakkoliv stěžovatel tvrdí opak, Ústavní soud shledává, že i Nejvyšší soud se řádně věnoval stěžovatelem vznášeným námitkám a věcně na ně reagoval (viz bod 18 a násl. jeho usnesení).
21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
22. Návrhem na odklad vykonatelnosti se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o samotné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 8. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu