Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem, sídlem V Zátiší 810/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2023, č. j. 4 Tdo 759/2023-4737, a výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2023, č. j. 3 To 49/2022-4581, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 5. 2022, č. j. 45 T 2/2020-4486, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že jako tzv. bílý kůň vystupovala v letech 2012 a 2013 v pozici statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným, v níž umožnila její ovládnutí jinými osobami, jejichž pokyny plnila, čímž se mohl vytvořit obchodní řetězec sloužící ke zkrácení jejich daňové povinnosti nejméně v rozsahu 17 929 752 Kč. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Poškozená Česká republika byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Poškozená podala proti tomuto rozsudku odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zrušil napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody a sám nově rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit poškozené České republice náhradu škody ve výši 9 250 310,21 Kč, a to společně a nerozdílně s dalšími dvěma obžalovanými. V odůvodnění vrchní soud popsal vývoj judikatury v otázce možnosti uplatňování adhezního nároku státu v případech krácení daně. Aktuální judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu připouští, aby stát mohl vůči fyzickým osobám takový nárok vznést, a to zejména v případech, v nichž trestná činnost spočívala ve zneužívání "prázdných" právnických osob ke krácení daně. Tak tomu bylo i v daném případě organizované trestné činnosti, do níž bylo (v různých přidělených rolích) zapojeno několik fyzických a právnických osob. V takové situaci lze o adhezním nároku rozhodnout i tehdy, byl-li již v daňovém řízení vydán vůči právnické osobě exekuční titul. Ten je totiž fakticky nevykonatelný (resp. došlo jen k částečnému uspokojení) pro absenci majetku na straně plátce daně. Proto lze obžalované (včetně stěžovatelky) zavázat k náhradě škody způsobené jejich trestnou činností.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu lze dovolání podat pouze proti taxativně vyjmenovaným druhům rozhodnutí (§ 265a odst. 2 trestního řádu). Za rozhodnutí ve věci samé přitom nelze považovat rozsudek odvolacího soudu vydaný pouze na základě odvolání poškozeného. Takový závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
5. Stěžovatelka namítá, že zásadně nelze v adhezním řízení přiznat nárok na náhradu škody spočívající ve zkrácení daně. Podle § 44 odst. 3 trestního řádu nelze návrh podat, bylo-li již o něm rozhodnuto v jiném řízení. Poškozený v dané věci již má platební výměr, který je případným exekučním titulem. V dané trestní věci soudy neprokázaly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit zákonný předpoklad solidární odpovědnosti stěžovatelky. Dovolává-li se vrchní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 644/2021, jde o poukaz nepřípadný, neboť dané rozhodnutí se týká otázky viny a nikoliv náhrady škody. Ani odkazy na další judikaturu na stěžovatelčin případ nedopadají. V napadených rozhodnutích zcela absentují úvahy k aplikaci norem soukromého práva v situaci stěžovatelky. Navíc vymáhání dlužné daně přímo u obchodní společnosti nebylo zcela bezvýsledné, což je obecná podmínka přípustnosti adhezního výroku v těchto věcech. Zároveň soudy nesprávně posoudily námitku promlčení.
6. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatelka odůvodnila tím, že výkon napadených rozhodnutí by pro stěžovatelku představoval nepoměrně větší újmu než jeho odložení pro Českou republiku.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Stěžovatelka sice podala ex lege nepřípustné dovolání, avšak stalo se tak na základě nesprávného poučení vrchního soudu, pročež je nutné i v této části považovat ústavní stížnost za včasnou a přípustnou [srov. např. nález ze dne 9. 8. 2016,
sp. zn. I. ÚS 3456/15
(N 148/82 SbNU 357); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/].
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena práva a svobody účastníka řízení, jež jsou chráněna předpisy ústavního pořádku, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatelčiny námitky se přitom týkají výhradně otázek výkladu a aplikace podústavního práva.
10. Z hlediska ústavních práv stěžovatelky je podstatné, že způsobila-li svou trestnou činností škodu, nebrání žádný ústavní princip stěžovatelčině majetkové odpovědnosti za její náhradu. Jedinou obvyklou výjimkou by mohl být princip res iudicata (srov. § 44 odst. 3 trestního řádu), který však v dané věci nelze uplatnit, neboť o odpovědnosti stěžovatelky (jakožto obviněné) nebylo v žádném řízení rozhodnuto. Odpovědnost jiných subjektů (např. plátce daně) je irelevantní. Otázka, zda k uplatnění stěžovatelčiny majetkové odpovědnosti dojde v daňovém, trestním, občanskoprávním či jiném druhu řízení je rovněž z ústavněprávního hlediska nepodstatná. Jinak řečeno, vytvoření řádu a aplikace podústavních právních předpisů o majetkové odpovědnosti pachatelů trestných činů je věcí zákonodárce a příslušných státních orgánů.
11. Ústavní pořádek jim nebrání vytvořit "přísný" systém, který zamezí zneužívání soukromoprávních vztahů mezi organizovanými pachateli, snažící se skrýt své obohacení za řetězec pravidel fungování obchodních korporací. Je rovněž ústavně přípustné, aby tíha řešení případných tvrdostí rozhodnutí o takové sdílené odpovědnosti dopadala primárně na tyto pachatele a nikoliv poškozené. Jinak řečeno, je-li stěžovatelka toho názoru, že její podíl na trestné činnosti neodpovídá uložené povinnosti, může se jejího spravedlivého rozdělení domáhat vůči ostatním pachatelům. K argumentaci napadeného rozhodnutí vrchního soudu Ústavní soud nemá žádné výhrady a lze na ni pro podrobnosti naopak odkázat (včetně obsáhlého souhrnu judikatury). Snahu ustálené judikatury zamezit majetkové nepostižitelnosti pachatelů daňové trestné činnosti považuje Ústavní soud za legitimní (usnesení ze dne 7. 12. 2021,
sp. zn. I. ÚS 2826/21
) a kompetenčně dostatečně podloženou samotnými předpisy trestního práva (zejména § 43 a § 228 trestního řádu) a obecně uznávanými zásadami odpovědnosti za úmyslně způsobenou škodu.
12. Lze tedy uzavřít, že závěry vrchního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. Na tom nemůže nic změnit ani marginální úspěch poškozeného státu při vymáhání dlužné částky v daňovém řízení. Za dostatečné je třeba považovat i závěry vrchního soudu ohledně promlčení adhezního nároku (srov. zejména bod 35 napadeného rozsudku).
13. Pro úplnost je nutné dodat, že Ústavní soud neshledal žádný důvod ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Proti jeho závěrům o nepřípustnosti podaného dovolání ostatně stěžovatelka žádné námitky nevznesla.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nevyhověl, neboť jej stěžovatelka neodůvodnila žádnými konkrétními důvody. Prostý výkon běžného peněžního nároku nelze zásadně považovat za závažnou a nenapravitelnou újmu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu