Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) L. P. , 2) Z. P., 3) B. P., 4) K. P., 5) N. P., 6) O. P., 7) P. P., 8) L. U., všech zastoupených Mgr. Vítem Pavkem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 191/18, Děčín, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě č. j. 22 C 87/2020-119 ze dne 27. 9. 2021, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 10/2022-169 ze dne 27. 4. 2022 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 25 Cdo 2333/2022-195 ze dne 23. 8. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že usnesením Nejvyššího soudu, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudkem Okresního soudu v Mostě byla porušena jejich základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudek Okresního soudu v Mostě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali náhrady nemajetkové újmy způsobené usmrcením jim blízké osoby ve výši 3 923 500 Kč s příslušenstvím.
3. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelům zaplatit žalovaným poměrně náklady řízení (výroky II. a III.). Při rozhodování soud vycházel ze zjištění, že dne 5. 10. 2017 v 6:05 hod. chodec P. P., manžel první stěžovatelky a otec zbývajících stěžovatelů, oblečený v tmavém oděvu bez reflexního prvku zemřel po střetu s vozidlem, jehož provozovatelem byla společnost ORIGO AUTOSKLO s. r. o. (pojistitelem pro případ odpovědnosti z provozu motorových vozidel byla Direct pojišťovna a. s.), poté, co vstoupil na přechod pro chodce nacházející se v blízkosti zastávky hromadné dopravy před bezprostředně se blížícím vozidlem a zůstal zde stát. V době střetu byla tma, pršelo, vozovka byla mokrá a jedno z veřejných osvětlení u přechodu nefungovalo. Řidič byl trestním soudem zproštěn obžaloby pro skutek, který měl spočívat ve sražení chodce v důsledku nepřizpůsobení jízdy povětrnostním a klimatickým podmínkám a nevěnování se řízení.
4. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil meritorní výrok I. rozsudku soudu prvního stupně; v nákladovém výroku upřesnil výši nákladů, které jsou povinni stěžovatelé žalovaným uhradit. Odpovědnost společnosti ORIGO AUTOSKLO s. r. o. posoudil ve shodě se soudem prvního stupně podle § 2927 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"), a odpovědnost Direct pojišťovny a. s. podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a dospěl k závěru, že újma vznikla výlučně v důsledku jednání chodce, tudíž nebyla vzhledem k § 2918 občanského zákoníku dána příčinná souvislost mezi újmou a provozem dopravního prostředku.
Chodec vstoupil na přechod pro chodce 25-27 m před blížícím se vozidlem, tedy asi 1,5 s před střetem, ačkoli vozidlo, resp. jeho světla, měl zaregistrovat již na vzdálenost asi 175 m. Řidič reagoval asi 1,2 s před střetem bržděním a stržením vozidla na stranu. I kdyby řidič začal reagovat ve vzdálenosti 30,6 m, kdy mohl poprvé spatřit chodce, který však v tu dobu (asi 1,7 s před střetem) ještě nebyl v pohybu, střetu by nezabránil. Řidič by nehodě mohl zabránit, pohyboval-li by se maximálně rychlostí 50 km/h, avšak s ohledem na mokrý stav vozovky by v takovém případě hrozil smyk vozidla.
Odvolací soud uzavřel, že řidič neporušil žádnou povinnost, plně se věnoval řízení vozidla a na chodce reagoval včas. S vozidlem jel 61-67 km/h v úseku, kde nejvýše povolená rychlost byla 70 km/h. Horní hranici 67 km/h na rozdíl od rychlosti 61 km/h sice neshledal přiměřenou všem podmínkám, avšak uzavřel, že i kdyby řidič jel rychlostí 61 km/h, nebyla by rychlost jízdy příčinou nehody, neboť té by nezabránil ani při této nižší rychlosti.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelé podané dovolání odůvodňovali tím, že odvolací soud se napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě na otázce, která doposud nebyla za daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena. Odvolací soud podle stěžovatelů pochybil, dospěl-li k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi újmou a provozem dopravního prostředku, tedy že 100 % zavinění nese chodec. Odvolací soud měl v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 143/2011 hodnotit chování řidiče jako bezchybné. Pro řidiče mělo být signálem, že chodec čekal na okraji vozovky u přechodu pro chodce, a proto měl zpomalit (v této souvislosti odkázali dovolatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 3 Tdo 894/2016) i s přihlédnutím k tomu, že byl řidičem z povolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 7 Tdo 692/2017). Za doposud neřešenou otázku žalobci pokládají, zda musí chodec přecházející přechod pro chodce mimo obec nosit reflexní prvky. Nejvyšší soud po zvážení námitek stěžovatelů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou k výkladu § 2918 občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425, či usnesení ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1127/2007, Soubor C 5808, a ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1787/2018, Soubor C 18019). Nadto dodal, že na otázce, zda musí chodec přecházející přechod pro chodce mimo obec nosit reflexní prvky, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nadále polemizují se závěry obecných soudů. Jejich rozhodování vnímají jako projevy libovůle a svévole. Tvrdí, že zavinění na smrti poškozeného není možné označovat jako absolutní, jako jedinou příčinu vzniku nehody. Dále namítají, že obecné soudy formalisticky až textualisticky převzaly hodnocení věci trestním soudem a rezignovaly na právní posouzení jednání řidiče z pohledu občanskoprávního. Současně vytýkají obecným soudům svévoli v jejich rozhodování, když nezohlednily řadu rozhodnutí zabývajících se téže problematikou, která jim předkládali v jednotlivých podáních (například i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4044/16 ). Na závěr zdůrazňovali, že závěry obecných soudů, znamenající de facto "absurdní situaci, kdy chodec na přechodu pro chodce požívá menší ochrany, než opilý ležící poškozený na vozovce" nemohou v testu ústavnosti obstát. Proto navrhovali zrušení všech rozhodnutí obecných soudů.
7. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatelé opakovaně vyjadřují nesouhlas s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy v průběhu řízení. Ústavní soud však ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad předpisů podústavního práva a jejich aplikace jsou záležitostí ostatních soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud jsou jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
9. O takový případ se však nyní nejedná. Podle zjištění Ústavního soudu je z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění dospěly soudy k příslušným závěrům. Již soud prvního stupně zdůraznil, že není vázán zprošťujícími rozhodnutími soudů v trestním řízení. Soud pečlivě zvažoval všechny okolnosti daného případu, včetně rychlosti, jakou se vozidlo pohybovalo, a počasí, za jakého ke střetu došlo. Neopomněl uvést, že řidič vkročil za špatného počasí (tma, mrholení) do vozovky pouze 1,5 sekundy před střetem, i když na přechodu stál déle a vozidlo musel podle závěrů znalce vidět. Dospěl přitom k závěru, že řidič vozidla nemohl na chodce včas zareagovat ani při dodržení všech povinností plynoucích ze zákona o silničním provozu; rychlost jízdy nebyla v příčinné souvislosti se vznikem škody na zdraví. Své závěry přitom opřel o řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolací soud se pak neztotožnil s námitkami stěžovatelů stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu z důvodu neprovedení výslechu znalce, který zpracovával znalecký posudek. Rovněž odvolací soud věc pečlivě posoudil a neopomenul zdůraznit ani absenci reflexních prvků na oblečení chodce. Rovněž se vypořádal s námitkami stěžovatelů stran nerespektování judikatury Nejvyššího soudu.
10. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl, jelikož stěžovatelé napadali posouzení existence vztahu příčinné souvislosti mezi provozem dopravního prostředku a vznikem újmy; jedná se o otázku skutkovou, nikoliv právní. Obdobně stěžovatelé i nyní v ústavní stížnosti polemizují se skutkovými závěry obecných soudů a opakovaně se snaží předkládat vlastní náhled na hodnocení důkazů obecnými soudy. Z pohledu Ústavního soudu je postup stěžovatelů vzhledem k tragickým následkům dopravní nehody pochopitelný, avšak obecné soudy se podle jeho zjištění věcí řádně zabývaly a zjištěné skutečnosti adekvátním způsobem posuzovaly. Jejich hodnocení se nadto odehrává v rovině podústavního práva, což Ústavnímu soudu nenáleží přezkoumávat. Jeho přezkum se soustředí na posouzení otázky, zda právní výklad v napadených rozhodnutích obstojí nebo neobstojí jako ústavně konformní. Ústavní soud ve své judikatuře připomíná (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2700/15 , II. ÚS 2736/15 či II. ÚS 415/14 ), že smysl norem ústavního pořádku spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, nýbrž i v zakotvení povinnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, zejména soudů, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod (čl. 1 odst. 1, čl. 4 Ústavy, čl. 1 věta druhá Listiny). V nyní posuzovaném případě však pochybení v postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal.
11. Na uvedeném nic nemění ani poukaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4044/16 ze dne 30. 5. 2017. V citovaném nálezu totiž shledal Ústavní soud procesní pochybení Nejvyššího soudu a konstatoval, že v případě, kdy dovolací soud zaujme zcela jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně a soud odvolací, a změní rozsudek odvolacího soudu podle § 243d písm. b) občanského soudního řádu bez nařízení jednání (přičemž stěžovatelé neměli možnost seznámit se s jeho právním názorem a vyjádřit se k němu), zatížil své rozhodnutí nedostatkem předvídatelnosti, a zasáhl tak do práva stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces. Rovněž další citovaná rozhodnutí obecných soudů jsou založena na jiném skutkovém podkladu, nadto se povětšinou jedná o rozhodnutí trestních soudů.
12. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu